„Nevím, jestli ji budu umět ještě motat,“ vítala nás usměvavá Růženka a držela v ruce mísu s nakynutým těstem. Vyprávěla, jak u nich doma v Holubňáku, odkud pochází, zdobili na Štědrý večer stromeček s jablíčky, cukrátky, zabalenými do pozlátka, ale i ořechy, které barvili na bílo. „Jó, to nebylo jako teď, kdy lidé neví, co by na stromek pověsili a co by dali pod něj,“ povzdychla si a vyškrabovala zbytky kynutého těsta. „Na Štědrý den byl k obědu většinou jen fazolový salát bez masa. Já a mých šest sourozenců jsme se postili, abychom viděli zlaté prasátko. K večeři, před kterou jsme se modlili, jsme jedli právě takovouhle štědrovku a dospělí pili bílou kávu,“ ukázala na hromádku kynutého těsta, ze které během rozhovoru udělala vánoční postní pochoutku. „Od stolu se nesmělo vstávat,“ dodala.
Po večeři dával její táta kus štědrovky dobytku, to aby byla zvířata zdravá. Do bedýnky, které říkali fertál, nasypal oves, pšenici a kukuřici a po rozmíchání směs nasypal dobytku. „Když jsem pod stromečkem našla látku na šaty, myslela jsem si, bůhví co jsem nedostala. Teď by nad tím asi ohrnovali nos. Tenkrát jsme byli rádi za ořechy, jablka a křížaly, které jsme sušili v sušárně. Nyní jsou děti vybíravé a ničeho si neváží,“ lamentovala Růženka. Připomněla, jakou radost měli, když jim teta z Kipu místo cukroví přinesla kostky cukru. Dárky se tenkrát nedávaly. Jablka se rozkrajovala na půlky a s napětím se očekávalo, zdali se tam objeví hvězdička nebo křížek. Hvězdička byla znamením pro štěstí, a křížek pro smrt. „Na půlnoční mši jsme chodili pěšky do Daruvaru. Letos půjdu do šibovecké kapličky, kde jsme 1. prosince měli první bohoslužbu. Dřív jsem ze Šibovce, kde teď žiju, musela do Holubňáku.“ O dalších vánočních svátcích se, podle jejích slov, pekly záviny s mákem a s rohovníkem neboli svatojánským chlebem, kterému ale všichni říkali rogač, a také sele, které při takových příležitostech nesmělo chybět. To se jedlo i na Nový rok.
 „Nový rok, to byl den jako každý jiný. Jen jídlo bylo svátečnější. K obědu se podávala slepičí polévka s nudlemi, vařená šunka s bramborovými knedlíky a zelím nebo kynutými s omáčkou,“ zavzpomínala Růženka a pochlubila se, že letos bude Silvestra slavit se sdružením důchodců evropských integrací, jehož je členkou a s nímž často jezdí na zájezdy. „Oslavovat budeme v daruvarské restauraci Slavonija.“  
Růženka Dostálová měla šest sourozenců: Josefa, Slávka, Aničku a Fráňu, Zdenka a Miroslava. První tři už zemřeli, Fráňu zabili partyzáni, dva její bratři žijí v cizině – Zdenko v Kanadě a Miroslav v Srbsku. Jejich rodiče, Fanynka a Fráňo Pihýrovi z Holubňáku, byli zemědělci. Po předčasné smrti jejich matky je vychovávala macecha Kateřinka Votoupalová. Všechny děti chodily do školy v Holubňáku. Růženka se na zábavě v rodné vsi seznámila s Fráňou Dostálem z Dolan a provdala se za něj. Hospodařili spolu v Dolanech na jeho zemědělském statku, ale nepřinášelo jim to moc velký blahobyt. Po narození dcery Marie se manželé Dostálovi rozhodli hledat štěstí v Německu. Pracovali tam pětadvacet let, Růženka jako prodavačka a Fráňa v továrně na výrobu mercedesů. Německy se naučili bez problémů, stejně jako jejich dcera, která tam vychodila školu a vyučila se řemeslu, módní konfekci. Když už byli oba v důchodu, vrátili se do rodného kraje, ale protože jejich domek v Dolanech se mezitím zhroutil, nastěhovali se v roce 1980 do Šibovce, do domku, který tam zůstal po odchodu Fráňova bratra do Austrálie. Růženka v něm žije dodnes.   
Na pozvání manželova bratra se po nějaké době všichni tři vydali na návštěvu do Austrálie. Tam se do jejich dcery Marie neočekávaně zamiloval krajan Vlado Kek, jehož rodiče pocházejí z Dolan. Dnes s ním má čtyři syny – Danijela, Dejvida, Dominika a Denise. „Do Austrálie se Vlado přistěhoval s rodiči, když mu bylo šest let,“ rozpovídala se Růženka o dceřině štěstí. „Prodává v obchodě blízko Melbournu a s manželem hospodaří na farmě dobytka. Je na ni hodný, mají zdravé děti, krásný dům, pěkné auto… Vše co si přála. Žijí moc dobře. Po pětadvaceti letech, co tam žije, už by se do Chorvatska nechtěla vrátit.“ Růženka byla v Austrálii s manželem několikrát, ale vždycky se po pár letech pobytu vrátili zpět. Po manželově smrti, tam Růženka žila dva roky, ale nezvykla si. Přestože jí bylo v dceřině rodině dobře, domluvila se tam česky, a také angličtině porozuměla, táhlo ji to zpět domů. Jednoho dne se sbalila a vrátila se zpět do Šibovce.
„Teď už odsud přece nemůžu odejít, už kvůli Besedě. Zapojila jsem se do ní hned, jakmile byla v roce 2010 založena. Jsem v pěvecké skupině. Už můj otec Fráňa byl výborný zpěvák a muzikant, dokonce hrál společně s jistým Bahníkem a Doležalem. Ale dala jsem se taky k divadlu.“ Mezi šiboveckými krajany je prý Růženka nejstarší. Všichni si jí váží. Přestože v malém domku žije sama – sama rozhodně není. Každodenně ji někdo navštíví. Kromě toho hned vedle bydlí její synovec Zdravko Pihýr s rodinou, sžila se s nimi. A i vesnice s jejími obyvateli je „pro mě jakoby šitá na míru“. Přirostla jí k srdci, takže se může říci, že po putování světem se Růženka konečně usadila.         
         

A. Raisová /ar a rodinný archiv