Podle Z. Uherka krajany se společností ve zdrojové zemi často spojuje náboženství, které diktuje „specifický životní styl, případně specifickou formu endogamie“ (uzavírání sňatků jen uvnitř komunity). Jako příklad uvádí křesťanské komunity v islámském prostředí a naopak islámské komunity v prostředí křesťanském, anebo protestantské komunity v prostředí katolickém (např. české protestantské nebo českobratrské komunity na Ukrajině). „Krajanské komunity, které jsou zároveň náboženskými komunitami se stejnou vírou, jakou má obyvatelstvo ve zdrojové zemi, se zdrojovou zemí mnohem intenzivněji komunikují, prostřednictvím náboženské obce dochází k výměně osob, zkušeností, školení církevních funkcionářů a podobně.“
Druhým faktorem, který umožňuje „dlouhodobé zachování krajanské kultury, je geografická odloučenost, prostorová uzavřenost komunity, která zpravidla též podněcuje zájem k udržování kontaktů se zdrojovým prostorem.“ Jako příklad Uherek uvádí české vesnice v rumunském Banátu, které si po dvě století udržely jazykovou a kulturní specifičnost.
Třetím faktorem je „vědomí vlastní výlučnosti, vědomí specifických dovedností.“ Příkladem jsou české komunity v Bosně. Své češství staví na hrdosti na předky, kteří do Bosny a Hercegoviny přinesli kulturní a hospodářský pokrok. (Dalo by se říci, že to platí i pro Čechy v Chorvatsku – také často zdůrazňujeme, čím osobnosti českého původu byly Chorvatsku prospěšné – pozn. red.).
Podle Z. Uherka však Češi v Chorvatsku těží zejména ze své početnosti. „Význačnou roli hraje také velikost dané komunity a její soběstačnost reprezentovaná kupříkladu vlastním školstvím a kulturní produkcí. Česká enkláva v Chorvatsku má vzhledem ke své velikosti možnost rozvíjet menšinové školství, které je základem jazykové reprodukce enklávy, má možnost tisknout vlastní tiskoviny, vytvářet celou rozsáhlou síť spolků a sdružení, které poskytují možnost vzdělávání a trávení volného času.“
V minulosti hrála důležitou roli vzdálenost a možnost kontaktovat se zemí původu, stejně jako zájem země původu o krajanskou komunitu. V případě americké české krajanské společnosti došlo k zajímavému vývoji: při téměř úplné jazykové asimilaci američtí krajané stále pěstují vzájemné vazby i vztah k původní vlasti.
Pokud k migraci došlo v důsledku křivdy anebo šlo o nucený exil, objevují se dvě tendence. Buďto snaha na zdrojovou zemi zapomenout anebo naopak se kontakty upevňují. „Okolnosti nuceného odchodu a národního neštěstí ... zvyšují nostalgii po ztracené zemi.“ Příkladem jsou Irové, kteří opouštěli svou zemi v době od 17. století do roku 1921, kdy Irsko nabylo nezávislosti, a u Irů v USA stále ještě přežívá komplikovaný vztah ke staré vlasti, označovaný někdy jako „nacionalismus amerických Irů“. Podobně turecká vyhlazovací politika v posledních letech 19. století a v době první světové války přiměla k emigraci mnohé Armény, a toto společné neštěstí je stále poutá k původní vlasti a zpomaluje jejich asimilaci v novém prostředí.
Faktorům, které zpomalují kulturní asimilaci českých krajanů do nového prostředí, se věnovala zejména česká etnoložka Iva Heroldová. Zdůrazňovala zejména význam vlivu okolního prostředí a náboženství.
Z. Uherek uvádí, že krajanské komunity mají pro mnohé národy značný význam, a jmenuje zejména Poláky, Slováky, Slovince, Chorvaty, Srby, Ukrajince, Řeky a Italy. Právě jejich vazby a přínos k zemi původu čili ke „zdrojové zemi“ pečlivě sledují specializované instituce. V Chorvatsku je to Matice vystěhovalců (Hrvatska matica iseljenika), v Česku Stálá komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, ale také Československý ústav zahraniční jako nevládní organizace.

L. Stráníková