Na biskupa Salače dodnes vzpomínají mnozí kněží, které v jejich duchovním dospívání a přípravě na kněžství doprovázel, protože dlouhá léta působil v Arcibiskupském bohosloveckém semináři. Během celého života měl Salač zvláštní vztah vůči české menšině a nikdy se netajil s tím, že je jejím příslušníkem. Není divů, že se zasloužil i o udržování národní a zároveň náboženské identity Čechů v Chorvatsku.
Salačův dědeček Josef se v polovině 19. století přistěhoval z Obříství u Mělníka do Pakracké Polany, jeho otec Antun se přestěhoval do Dolního Daruvaru, kde se oženil s Franciskou Doudovou. Měli tři děti: Emílii, Josipa a Rozálii, které osiřely v roce 1918, kdy oba rodiče zemřeli na španělskou chřipku. Těžký životní osud a náboženské poměry mezi českou menšinou ovlivnily Josipa tak, že se vzdálil od katolického náboženství a po maturitě pracoval na poště v Záhřebu a Bělehradě. Z neznámých důvodu se v roce 1929 obrátil a rozhodl se stát se  duchovním. Po ukončení studia teologie byl v roce 1932 vysvěcen za kněze. Jeho první působiště jako kaplana byl rodný Daruvar. Zde se zapojil do vyřešování sporů mezi církví a příslušníky české menšiny. Zapojil se do činnosti daruvarské České besedy a podporoval myšlenku církevního povolení, aby se některé náboženské obřady konaly v češtině (mše se tenkrát sloužily v latině), rovněž prosazoval zpěv liturgických písní v češtině, což bylo také roku 1934 schváleno a Salač sám začal kázat česky. Z Daruvaru Salač odešel v roce 1935 a stal se katechetou v Záhřebu. Do Daruvaru se stále vracel a v roce 1939 doprovázel arcibiskupa Alojzije Stepince, který zde požehnal nový Český dům. Salač osobně v roce 1937 požehnal Český dům v Ludině.
Salač jako krajan byl zároveň výrazně chorvatsky orientován a v roce 1940 v českých novinách Naše noviny uveřejnil článek, v němž zdůraznil, že pro chorvatské Čechy má být Chorvatsko jedinou vlastí: „Proč i my bychom nebyli chorvatští Češi? Totiž my, druhá a třetí generace. Jsme zde v Chorvatsku zrození, většina z nás je také zdejšími občany. Proč tedy stát stranou? Proč se cítit hosty tam, kde jsme a máme být doma? Necítím se zde hostem. Jsem zde doma… Jsme a zůstaneme Češi. Nikdy a nikde jsem to nezapřel. Ale s tou starou vlastí našich otců a dědů spojuje nás již jenom mateřská řeč. Naší domovinou, vlastí, ne novou, nýbrž jednoduše jedinou domovinou jest Chorvatsko. Zde jsme spatřili světlo Boží. Radosti útlého dětství a tužby našeho mladí spjaty jsou s chorvatskou půdou a ovzduším. Proto si přejeme vřelou a upřímnou spolupráci s Chorvaty. Chceme se zúčastňovat chorvatského veřejného života. Spolupůsobit s chorvatskými spolky… Co chci? Spolupráci s Chorvaty. Upřímnou. Trvalou.“  Stejného roku byl dvakrát v Daruvaru a sloužil mši v češtině.
V letech 1943–1969 působil v Arcibiskupském bohosloveckém semináři, nejdříve jako vicerektor a potom jako dlouholetý spirituál. V letech 1972–1975 se stal biskupem a byl zároveň rektorem Semináře. Vychoval několik generací kněží i pozdějších biskupů (také kardinála Franjo Kuhariće). O oblibě mezi bohoslovci svědčí jeho přezdívka Pater. Přestávkou během 25 let jeho působení v Semináři bylo uvěznění ve Staré Gradišce kvůli obvinění za nepřátelskou propagandu v letech 1950–1953. Potom byl krátce farářem v Suhopolji. V letech 1943–1950 přednášel na Katolické teologické fakultě.  Během šedesátých let byl Salač předsedou Diecézního liturgického výboru a zasloužil se o reformu liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Nezapomněl ani na své krajany a v té době vydal brožuru s českými liturgickými písněmi a modlitbami.
Záhřebským světícím biskupem byl jmenován 16. června 1970 papežem Pavlem VI. V té době byl jediným chorvatským biskupem, který nebyl chorvatské národnosti. Ačkoliv byl biskupem jen pět let a netěšil se dobrému zdraví, velmi se angažoval v pastorální činnosti, hojně zpovídal, pečoval o semináře a vykonával další činnost spojenou s úřadem biskupa. Přesto však zůstal skromný a lidsky velmi vstřícný. Daruvar navštívil už týden po biskupském vysvěcení a při mši oslovil věřící i v češtině. Jako biskup později kromě v Daruvaru navštívil i Ivanovo Selo a Holubňák.
Biskup Salač byl pochován ve hrobce Záhřebské kapituly na Mirogoji, v roce 1978 byly jeho pozůstatky podle jeho přání přestěhovány do Daruvaru a pochovány v rodinné hrobce na městském hřbitově. Zdá se, že Josip Salač víc stál o to, aby se po jeho smrti vědělo, že byl Daruvařan, než že byl  biskupem v Záhřebu. Tím víc si zaslouží trvalou vzpomínku mezi svými bývalými spoluobčany a krajany.

Marijan Lipovac