Libuše se narodila v Brestově jako prostřední ze tří dcer matce Věře, rozené Novákové, a otci Otokaru Sakařovi, který v té době působil jako učitel na české škole. Vyrůstala v Končenicích, kde byl tatínek učitelem a krátce i ředitelem. Rodina se v šedesátých letech minulého století přestěhovala do Daruvaru, kde pan Sakař dostal místo v redakci Jednoty a Dětského koutku. Bohužel velmi záhy podlehl těžké nemoci. Všechny tři dcery, Jiřina, Libuše a Vlasta ale vystudovaly vysoké školy v Praze a zanechaly znatelné kladné stopy, každá ve svém oboru.
Naše spolubesednice žije v Daruvaru s manželem Antonínem, přezdívaným Tonči, a synem Petrem. Dcera Helena žije v Praze, a připravuje doktorskou disertaci z českého jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FFUK), kde také přednáší.
Libuše byla čtvrtá studentka, která se díky československému stipendiu prostřednictvím tehdejšího Svazu dostala na studium češtiny na FFUK v Praze. Před ní se tam dostali Jindřich Staňa, Vlasta Jánská, a Věra Kadlecová. Na studium odcházeli se smlouvou s Jednotou, proto (kromě Vlasty) místo prázdninového odpočinku dva až tři měsíce trávili v redakci. O začátcích v redakci vypráví:
„Koutek jsem převzala od Slávka Daňka a Zdeny Pilátové na začátku roku 1975. Do Jednoty mne přijal Josef Matušek, stala jsem se zároveň korektorkou vydavatelství. Tenkrát to byl Náš koutek, Žofie Krasková změnila název kvůli tomu, aby jako čtenáře a spolupracovníky získala gymnazisty. Já mám ráda tradici, chtěla jsem původní název, který jsme časopisu vrátili k jeho 60. výročí.
V té době byli v Jednotě Mirko Grabar, Karel Bláha, Vládo Daněk, Marie Selicharová, Marie Sohrová, Jindřich Staňa, Jiřina Staňová, Zdeňka Pilátová, Zdena Marteková, Blaženka Bílková, Lojzička Jandíková, Seka Kmoníčková a Marie Huňková, ve Svazu byl Václav Doležal. Do redakce po mně přišla Věra, dnes Vystydová. Jednotu často navštěvoval bývalý redaktor Božidar Grubišić. Bývalo veselo – stará garda byla velmi společenská, velmi činná v Besedě. Den Jednoty nebo jiné svátky se oslavovaly i do rána…“

Co pro Tebe znamenal fakt, že redaktorem časopisu byl kdysi Tvůj otec?
Velmi hodně, opravdu hodně. Tatínek strávil v Jednotě sice jen asi šest let, ale byly to roky i pro nás v rodině hodně intenzivní. Po odchodu Boži Grubišiće zůstal v redakci na hodně věcí sám a trávil tam dny i noci. Redigoval Koutek, ale měl hodně práce i s úpravou textů pro Jednotu. Často jsem doma opisovala pro Koutek texty, učila se psát na stroji, překládala.
Kolikrát jsem si v práci pomyslela: Jak by to asi udělal táta? Navazovala jsem na výborné redaktory – Buriana, Kraskovou, Sakaře, Daňka a Pilátovou – a moc jsem se snažila, aby kvalita neklesla. Práce mne nesmírně bavila a opravdu velmi těžce jsem se Koutku vzdala. Dřív sice Koutek nebyl tak pestrý a tak bohatě ilustrovaný jako dnes, ale byla v něm spousta čtení a čtenáři ho měli rádi. Tehdy se zřejmě četlo víc než teď a děti nepotřebovaly slovníky.

Kde jsi čerpala materiály?
Pro děti psala řada krajanských autorů – Slávek Daněk, Marie Pokorná Pařízková, Anna Cydrichová, Milka Balažová, Zdena Pilátová, Jiřina Staňová, Jiřina Brkićová… Ilustrovali Helena Zákorová Sabolićová, Danuška Baltová, Míra Borošová, později Dalibor Klubíčko, Jaruška Pihýrová, Ivica Krisla, Darko Kokot… Uveřejňovali jsme práce mnoha českých i chorvatských spisovatelů, byl to časopis spíš literární, takový byl požadavek vyučujících. Redakce spolupracovala s dětskými časopisy Modra lasta a Smib ze Záhřebu, Male novine ze Sarajeva, Dečje novine z Gornjího Milanovce, Mateřídouška, Sluníčko, Ohníček, ABC a dalšími časopisy Mladé Fronty, lužickosrbský Plomjo-Plamen z Budyšína, polská Gazetka z Těšína… Vyměňovali jsme si časopisy a návštěvy.
V nakladatelství Albatros mi jednou navrhli založit Klub mladých čtenářů. Vždy vypsali téma, které se týkalo literatury. Do klubu se zapojovaly skupiny asi deseti žáků české školy a zpracovávaly zadaná témata, např. charakteristické momenty a významné osobnosti krajanského života. Třikrát se zdejší čtenáři dostali do Prahy. Programy tam byly velice nabité, konala se setkání s významnými spisovateli a ilustrátory. Naše děvčata také získala ceny na festivalu dítěte v Šibeniku. Čtenářský klub byl jedna z nejkrásnějších akcí spojených s Koutkem. A dnes mne těší, když právě ty „své“ čtenáře vidím na zodpovědných místech v menšině.

Jak se pracovalo v době po domovinské válce?
Chtěli jsme něco změnit. Tiskárna, kde se Jednota tiskla, si pořizovala nové stroje a to byla příležitost změnit formát Jednoty. Z toho zase vyplynula možnost obsah uspořádat jinak, zajímavěji. Časem přibýval počet krajanských spolků a tím i krajanských událostí, které bylo třeba sledovat. Jiřina Staňová, která byla desítku let ředitelkou Jednoty, říkala, že se všichni snad zbláznili, ale že to je dobře. Měla z toho radost a podporovala to.

Po Jiřinině nemoci a předčasném odchodu z našich řad ses do čela Jednoty dostala Ty. Jaké byly začátky? Co bylo nejtěžší?
Všechno. Jiřina byla má spřízněná duše. Měla jsem ji ráda, moc jsem si jí vážila a dodneška mi chybí. Jednotu mi svěřila jako nové redaktorce, ale už neměla čas a sílu mi redakci předat. Vpravovala jsem se do toho krok za krokem. Díky dobrému kolektivu to snad celkem šlo. Tehdy jsem si také připomínala, co všechno nás učili v novinářské škole, do které jsem dříve dva roky dojížděla do Bělehradu spolu s Damirem Valdgonim, Věrou Vystydovou, tehdy Bartošovou a ještě několika novináři Radia Daruvar. Velkou oporou zejména zpočátku byla i Vlatka Daňková, kterou jsem si zvolila za zástupkyni.

Co se změnilo od začátku Tvého působení dodnes?
Všechno je jinak. Nejen že přišli noví lidé, změnilo se celé prostředí redakce i kompletní technologie práce. Před renovováním budovy jsme topili v kachlových kamnech, často bylo zakouřeno a teplo bývalo až k polednímu. Byl hluk, protože se psalo na psacích strojích, texty se opisovaly několikrát. Jako korektorka jsem často přebíhala z redakce do tiskárny zkontrolovat otisky. Ale v tiskárně byl báječný kolektiv a skvělá atmosféra. Tam jsem se naučila soustředit se na práci tak, abych nevnímala nic kolem sebe.
Díky pomoci České republiky se dnes pracuje v pěkném prostředí, v teple, a nové technologie umožnily hotové stránky posílat do tiskárny internetem. Nikdo už nemusí několikrát denně běhat do tiskárny. Na druhou stranu práce přibylo, protože redakce obstarává i přelom a nová média jako je facebook a webová stránka… Také spolky jsou nesrovnatelně aktivnější. Zdá se, jako by všeho bylo víc – Besed, programů, škol s výukou češtiny. Trochu nelogicky potom zní fakt, že přibývá dopisovatelů, jejichž texty je třeba překládat. Celá redakce se má co ohánět.
Změnilo se ještě něco. Zatímco v devadesátých letech byla tendence menšinová média usměrnit k tomu, aby se věnovala jen záležitostem menšiny, teď se ze strany jak EU, tak Rady pro národnostní menšiny upřednostňuje multikulturalismus a multijazyčnost. Vítám proto rozhodnutí redakce od Nového roku do Jednoty zařadit chorvatské resumé a texty, zaměřené na širší témata než jen na menšinová.“

Až do odchodu do důchodu jsi do práce chodila mezi prvními, odešla jsi téměř vždy poslední, „jen až si něco dodělám.“
Jsem zvyklá „jet“ od rána do noci. Redaktorská práce nemá konce, vždycky je třeba ještě něco naplánovat, přečíst, opravit, zkontrolovat, zredigovat, třeba i dopředu, do foroty. Nebo napsat. Důležité je také udržovat kontakty, psát lidem, na kterých záleží. Vždycky jsem si práci nosila i domů. Ale nemyslím si, že tím rodina trpěla.
Manžel i já pocházíme z rodin, kde bylo samozřejmostí zapojit se do krajanského kulturního života. A stejně tak jsme vychovávali své děti.

O vztahu ke krajanské komunitě a češství svědčí třeba i cena Český patriot, kterou jsi dostala před třemi lety, a další ocenění.
Tak hodně toho zase není. Jsem spíš takový mravenec, jako byl můj tatínek. Na cenu Český patriot mne navrhl jeden spolupracovník, kterému jsem pomohla dát do podoby odborného článku jeho svědectví o tzv. balkánské cestě, kterou na začátku druhé světové války Češi prchali z Protektorátu, aby se mohli zapojit do odboje proti fašismu. Text vyšel v Přehledu a otevřel mu cestu do odborných časopisů v Česku. V roce 2010 jsem v Záhřebu dostala medaili Ministerstva zahraničních věcí ČR, jsem čestnou členkou daruvarské Besedy. Větší význam asi mají vysoká uznání, která jsem dvakrát převzala za Dětský koutek a dvakrát za Jednotu.

Redigovala jsi Přehled, Kalendář a další vydání. Podílela ses na vzniku knihy o Českých domech. Máš v plánu nějaký další titul?
Všechno jsem dělala ráda. Zvlášť hodně mi záleželo a záleží na Studnici a na Přehledu. Vnímám je jako naši vizitku na jiné úrovni než je zpravodajství. Je to důkaz, že dokážeme vytvořit i literárně a odborně zajímavé a hodnotné věci, které zaujmou i lidi mimo naši malou komunitu. Češtinou se samozřejmě chci zabývat i dále, nesmírně mne baví a pořád v ní mám co objevovat a čemu se učit. Připravuje se vytváření korpusu krajanské češtiny, a já bych se ráda zapojila do týmu. Teď ale mám před sebou především starost o Svaz Čechů.

Vždy ses zasazovala o čistotu jazyka. Co je nutné dělat, aby se čeština udržela i ve zdejších nejmladších generacích?
Mluvit, mluvit a mluvit, mezi sebou a zejména na děti. Samozřejmě česky. A uvědomit si, že způsob, kterým mluvíme či píšeme, říká také něco o nás, o našem vzdělání a o vztahu k tomu, s kým mluvíme nebo komu píšeme, jak si vážíme jeho, a jak si nakonec vážíme i svého původu a svého jazyka. Kdo bude česky mluvit, když ne my?
Zaráží mne, že moderní technologie, při kterých je všechno jednodušší (např. vám opraví pravopis), jakoby češtině nepřály. Sleduju facebook – i vysoce postavení krajané se na něm projevují pouze v chorvatštině. To mne nenaplňuje optimismem.

Jak má Jednota získat lidi, kteří dobře ovládají češtinu?
Snad jen vázat je k redakci jako spolupracovníky. Z nich se pak možná vykrystalizují budoucí novináři. V Jednotě jsou lidé, kteří češtinu dobře ovládají, ale nesměli by zapomínat na to, že je třeba stále se v ní zdokonalovat.

Před Vánocemi připravil kolektiv Jednoty pod vedením ředitelky Lidije Dujmenovićové skromné rozloučení s přívětivou ale i energickou, zásadovou a všem přejícnou redaktorkou, která této instituci věnovala plných čtyřicet pracovních let. Na dortu s kafíčkem stál nápis: Jednota – už jen pohodička... Naše Líba krátce poděkovala a přislíbila další spolupráci a pomoc, s čímkoli bude třeba.
I když je v důchodu, Libuše je stále činná a má spoustu energie. Už dva roky obnáší významnou funkci předsedkyně Svazu Čechů, i nadále je aktivní členkou divadelní skupiny daruvarské Besedy. Její vědomosti, znalosti, zkušenosti a laskavý a mírný přístup k lidem a problémům jsou velkým potenciálem, který zřejmě s velkou láskou věnuje celé menšině.

Otázky kladl Ž. Podsedník