Snad i to mělo vliv na sousedy, kteří nás upozornili na tento květinový ráj. Jenomže, jak nás upozornili naši hostitelé, rodáci z Horních Střežan, oba Češi, nic není zadarmo. Za takovou krásou totiž stojí mnoho času, práce, peněz a všeho, co k péči o zahradu patří.
Dům Kanižajových je obklopen více než stovkou různých květin a to nejen z čelní strany domu, ale hlavně ze dvora, z něhož se otevírá pohled na zahradu a pole. Od jara do podzimu se jejich květinová oáza mění před očima tak, jak jednotlivé druhy květin odkvétají a nové zase rozkvétají. Na jaře jsou to koberce drobných skalniček a tulipánů, v létě je vystřídají pestrými hlavičkami letničky od begonií, fuchsií, muškátů až k „ančičkám“– netýkavkám a na podzim k astrám a jiřinám. Na zahradě není prázdné místečko, všude je něco k vidění, ale všechno je vysázeno s citem a mírou. V předzahrádce rostou vedle kvetoucích druhů i okrasné keře a tuje tvarované do spirály, což je teď oblíbené. Ze zavěšených truhlíků se na nás smějí květy různorodých begonií a dipladenií a okolo je spousta osázených nádob.
Miruška pracovala jako uklízečka v Termalu v Daruvaru 36 let, teď je v důchodě. Vyprávěla nám o tom, jak se před 42 lety do Dolan přistěhovala z Horních Střežan, a jak od té doby své květinové království rozšiřuje.
„Když jsem se sem nastěhovala, sháněla jsem od každého sazenice a vysazovala je všude, kam jsem stihla. Květiny jsou totiž mou velkou vášní a nelituji peněz, které za ně každoročně dám,“ tvrdí Miruška. „Snažíme se toho co nejvíc uchovat přes zimu ve sklepě, kde je stálá teplota a méně světla. To ale nesvědčí muškátům. Ty každoročně kupuji nové. Když jedu na trhy neodolám a vždycky si něco přivezu,“ směje se naše hostitelka a manžel, který jí pomáhá květiny přenést na zimu do sklepa a nosit vodu, míní: „Květin už máme dost. Ona si ale nedá říct.“
Na otázku kterých má nejvíce paní Miruška odpověděla: „Asi muškátů, netýkavek a fuchsií. To jsou vděčné květiny. Zato surfinky se musí opatrovat před prudkým deštěm, suchem a přelitím. Měla jsem i kaktusy, ale když jsem na sebe velký kaktus jednou strhla a hodně jsem se popíchala, od té doby je nepěstuji.“ Paní Mirušce všechno roste, jen s orchidejemi si prý neví rady, postěžovala si. „Nemám s nimi štěstí – nechtějí mi kvést.“
Zajímalo nás, do jaké míry je zahrádka plánovaná: „Je to věc citu. Něčemu necháváme volný prostor, něco, když se nám nelíbí, přesadíme jinam.“ Dozvěděli jsme se, i jak často přihnojuje a zalévá květiny: „Tekutými hnojivy každých 10 dní. Zkouším i kopřivy, ty používám i k postřikům. Květiny přesazuji každé 2-3 roky na podzim. Na zalévání spotřebuji denně kolem 60 l vody i více. Letos je zase velké sucho, takže jestli chci, aby kvetly a byly pěkné, musím se jim věnovat,“ tvrdí pěstitelka. Mezi nejstarší květiny v dolanském království Kanižajových patří fuchsie, „Staré jsou už 20 let,“ řekla nám. A pokračovala: „Na podzim je seříznu, na jaře zase vyraší.“ A tak to jde každý rok znovu dokola.                       A. Raisová/ar

Nejstarší jsou citrón ze Sirače a palma z Visu
„Citrón mám 40 let a palmu 30 let. Ta mi ale letos bohužel zmrzla, přestože ji manžel zateplil. Je to škoda, přinesl mi ji totiž až z Visu, kde pracoval jako zedník. Byl 28 let zaměstnán v daruvarské Novogradnji,“ vysvětluje paní Miruška a ukazuje torzo palmy perfektně zamaskované lichořeřišnicí (Tropaeolum majus), která na ní našla oporu pro svou popínavou lodyhu. Ta ji zcela pokryla, a vznikla tak květinová pyramida. „Citrón jsem si přivezla od kamarádky Ljerky ze Sirače. Vysadili jsme ho do sudu, a protože je těžký, na zimu ho převážíme pomocí speciálního podvozku s kolečky. Už jsem rozdala hodně zakořeněných roubů našeho citronu. Vypěstuju je tak, že naříznu větvičku, vložím ji do kelímku se zeminou a upevním ke kmínku nebo k větvi mateřské rostliny. Když vyroste nová rostlina, jednoduše ji odříznu.
Lásku ke květinám zdědily dcery
„Moje dvě dcery si také zamilovaly květiny. Zvlášť Senka, prodavačka v Pekařství Koláček v Daruvaru. Před třemi roky získala od města první místo v soutěži o nejhezčí květinovou zahrádku. Druhá dcera Sanja žije v Đurđevci, pracuje v prádelně mateřské školy. Přestože na květiny nemá moc místa, přece jen jich má plný balkón.“
Kromě květin se Kanižajovi starají i o zeleninovou zahrádku, ovocný sad a pole. „Moje maminka neměla na květiny čas kvůli práci na hospodářství s hodně dobytka a na poli. I my jsme donedávna chovali prasata a kuřata, která máme jen na jaře a podzim. Od prasat jsme ale upustili,“ řekla nám paní Kanižajová. „Vše to teď stihneme, protože jsme oba v penzi,“ s úsměvem dodávají milí hostitelé z Dolan. V péči o květiny jim pomáhá tříletá vnučka, Senčina dcera Anja.