Eda Kalenský byl v letech 1978–82 předsedou Besedy, pak hospodářem a členem dozorčího výboru. Za jeho obětavou 53 let dlouhou činnost mu byl v roce 2016 udělen titul čestného člena Besedy. Další titul čestného člena získal i od Dobrovolného hasičského sboru (DHS) v Lipovci, kde působí od svých osmnáctých narozenin, od roku 1968. V příštím roce bude půl století hasičem. „Osm let jsem byl předsedou a zároveň i zástupcem velitele DHS a členem předsednictva,“ vypočítával funkce náš hostitel a pokračoval. „Jednu dobu jsem byl i předsedou místního výboru.“  
Manželka Blaženka byla v mládí nejdřív členkou České besedy v Dežanovci, po provdání se přestěhovala do Lipovce a je v této vsi aktivní – asi dvacet let zpívá v pěvecké skupině Lipovecká děvčata, je čestnou členkou spolku. „Celý život zpívám ráda. Naše skupina má v repertoáru náboženské písně, s nimiž jsme se představily, když do daruvarského kostela zavítal biskup z Prahy. Mí rodiče také rádi zpívali, zvlášť při práci a draní peří. Nejraději mám lidovky.“
Starší syn Dalibor po studiu na střední elektrotechnické škole a vysoké informatické škole v Sisku před dvěma roky absolvoval i pedagogickou nástavbu v Záhřebu. Jako učitel informatiky učil v tomto školním roce na Základní škole ve Velikém Grđevci a na střední škole v Hrubečném Poli. Předtím ale pracoval i ve výkupně zlata, jako výběrčí parkovného a asistent výuky v siračské základní škole. Rok a půl pracoval jako administrátor ve Sdružení onemocnělých dystrofií v Daruvaru. Těžké doby shánění zaměstnání jsou ale ty tam a Dalibor nyní přemýšlí jen o budoucnosti. V Besedě hraje divadlo a třetí mandát je ve správním výboru. Jeho mladší bratr Tony pracuje jako zedník v jedné firmě, vyučil se instalatérem, takže na tancování už nemá čas.
Rodina Kalenských nechyběla snad na žádných Dožínkách. Dalibor zdobí dožínkové alegorické vozy, v posledních letech je to kamenný mlýn. Na přípravách se podílí i Blaženka s Edou, který na Dožínkách v šedesátých letech tančil v lipovecké besední skupině.
Záliba v divadle
„První divadlo jsem sehrál jako žák v  60. letech,“ začal s vyprávěním o své zálibě pan Eda, který v té době  zanechal výraznou stopu v besední divadelní činnosti. Hrál ve zpěvohrách a operetách jako např. Zmoklá slepice (1965), která měla asi deset repríz, Já jsem malý mysliveček, Bílá myška, Láska Aničky mlynářovic, kde už hrál s manželkou. Poslední jmenované divadlo režírovala v roce 1982 poprvé Drahuška De Bonová. Své první krůčky na prknech Blaženka udělala v Dežanovci. „Tehdy jsem hrála v operetě Za naším dvorečkem, Láska Aničky mlynářovic, Jenda Fofoňka v něm hrál na harmoniku. Mé první besední divadlo se jmenovalo Granáty. Režírovala Libuše Bláhová a napovídala Dušanka Fofoňková, která sice česky neuměla, ale přesto se česky naučila napovídat. V zimě jsme sehráli dvě až tři celovečerní divadla a to na Josefa a o valné hromadě při čaji.“ „S lipoveckým divadlem jsme hostovali v Hercegovci, Ivanově Sele, Daruvaru, Končenicích, Krivaji, Ludině a jinde,“ doplnil pan Eda.
Manželé se při rozhovoru probírali zažloutlými fotografiemi, které jim připomněly slavnou divadelní éru. Letos exceloval Dalibor v roli hejtmana ve hře Revizor. Loni s hrou C. Goldoniho Poprask na laguně (hrál patrona Fortunata), Lipovečtí vystoupili na 56. státním festivalu ve Vodicích, na němž byl Dalibor podruhé (poprvé se zúčastnil 50. festivalu ve Stari Gradu na Hvaru s hrou České besedy Lipovec Společný byt v roli studenta Míši). Kromě ochotnictví je Dalibor třetí mandát členem správního výboru Besedy. „Do divadla jsem se zapojil před deseti lety a zalíbilo se mi to,“ svěřil se. „Na zkoušky chodím rád už kvůli dobré partě a legraci. Při divadle si odpočinu,“ říká skromně. „K divadlu jsem se nejdříve dostal ve škole a do besedního díky Alence Veltruské, která mě k tomu přiměla. Ale jsem rád.“
Také Blaženčiny sourozenci – sestry Anna, Fanynka, Boženka a bratr Josef – hráli v Dežanovci divadla a tančili v Besedě. „Můj otec Václav hrál v letech 1940–59 v besední dechovce.“ Tradice hraní divadel se u Kalenských přenáší z generace na generaci – Edův otec Stanislav hrál stejně jako Stanislavovy sestry – Jiřina, Růženka a Libuše, když žily v Lipovci také divadla.
Školní léta manželů Kalenských
„Do první třídy jsem chodil do Daruvaru. Když se ale v Lipovci otevřela malotřídka, pokračoval jsem v docházce do 4. třídy a pak jsem opět dojížděl do Daruvaru. Byl jsem mezi prvními žáky v Lipovci,“ pochlubil se Eda a zavzpomínal na učitele Fráňu Viktoru, prvního učitele v Lipovci a učitelku Jarmilu Stojkovićovou. „Od 4. třídy byl v Daruvaru mým třídním učitelem Slávek Daněk.“ Koncem 60. let chodil pan Eda na zimní kursy pro hospodáře, kde se naučil řídit traktor.
Blaženka doplnila rozhovor údaji o své školní docházce „V Dežanovci mě v 1. třídě učili Ladislav Skřivánek a ve 2.–4. třídě Daniela Táborská. První 4 třídy byly české a do osmé byly chorvatské, kdy jsme na hodiny  češtiny chodili k Antonínovi Horákovi. Dál už jsem do školy nechodila, celý život jsem hospodyní.“
Rolnictví
„Zabýváme se zemědělstvím. Obděláváme 5 ha pozemků. Pěstujeme obilí, kukuřici a brambory. Teď máme jen jednu dojnici. Chov se nevyplácí,“ říká pan Eda, který pracoval v daruvarské Veterinární stanici, později i v její lipovecké pobočce na farmě slepic, kde pracoval 32 let, z toho byl deset let vedoucím. Po jejím uzavření si manželé Kalenských otevřeli rodinné hospodářství (OPG), kde do odchodu do důchodu byli nuceni zabývat se chovem dojnic a prasat, vydělávali si tím na život.  A. Raisová/ar a rodinný archiv

Předplatitelé od začátku vycházení Jednoty – plných 71 let
Od našich hostitelů jsme se dozvěděli, že patří mezi první odběratele Jednoty od r. 1946. „Nejdřív ji odebíral Edův otec Stanislav a od roku 1968 jsem ji přebral já,“ říká Eda. Znamená to, že rodina Kalenských Jednotu odebírá plných 71 let.

První hospoda v Lipovci
Pamětníci si vzpomenou na první hospodu v Lipovci, která patřila Edově pradědovi Josefovi. Stála na místě, kde nyní Kalenských žijí.
Josef Kalenský spolupracoval v té době s českou firmou na výrobu zemědělských strojů Ježek z Blanska, které do bývalé Jugoslávie z Rakousko-Uherska dovážel. „Hospoda už dávno není v provozu“, zavzpomínal Eda na léta, kdy se v ní vesničané scházeli.