Anička, jak jí většina říká, je neustále v pohybu, každou minutu má naplánovanou, a to i teď, v důchodu. Je jednou z významných osobností v menšinovém životě, hodně udělala ve prospěch krajanské komunity. Vždy ochotná pomoci, svědomitá a laskavá se věnovala především práci s žáky a mladými ve škole, vlastnímu vzdělávání a zdokonalování, ale i rodině.
Anna Vodvárková se narodila 20. července 1952 v Ivanově Sele jako první dítě Marie roz. Boštíkové a Vinka Vodvarkových. Má sestry Fanynku (1954) a Lojzičku (1965), obě žijí a pracují v Záhřebu. Bratr Véna (1956), pracoval v mlékárenském průmyslu, zůstal na statku v Ivanově Sele. Všichni sourozenci se ještě pořád rádi scházejí, nejčastěji o svátcích, na rodinných oslavách a také při větších pracích. Anička pracuje také na vlastní zahrádce ve Vrbovci. Je to pro ni oddych od každodenních starostí, při tom načerpá energii a nápady pro další práci.
„Byli jsme zemědělská rodina, ale ne typická. Tatínek se při práci na statku vyučil za obchodníka, pracoval jako účetní v úřadě v jednom podniku v Hrubečném Poli a v Ivanově Sele. Uměl strojopis a my děti jsme to také zkoušely. U nás se hodně četlo, ale tenkrát toho ke čtení nebylo hodně. Děda Černý měl, snad z Ameriky, časopis Hospodář, ve kterém byla spousta zajímavého čtení, a ten jsme si pořád dokola předčítali. Později nám táta přinášel různé noviny. Fráňa Černý byl vlastně tatínkův strýc. Protože tatínek brzy zůstal bez rodičů, byli Černých pro nás babičkou a dědou. Děda Černý se za Rakousko-Uherska ve Vídni vyučil obchodnictví, tím pádem uměl německy. Mě to také naučil, v kostele jsme se naučili chorvatsky, takže jsem už jako dítě ovládala tři jazyky. F. Černý byl majitelem obchodu, který moji rodiče zdědili. Když jsem se narodila, tak se děda a babička Černých přestěhovali do domu ke škole, rodiče tak dostali vlastní dům, za který jim dávali živobytí. Obchod po válce už nefungoval, scházeli se tam besední hudebníci na zkouškách, mladí muzikanti se tam učili hrát. U nás bylo pořád živo a veselo.“ vysvětlila nám Anička.
„Maminka byla celý život hospodyní, starala se o hospodářství, měla zahrádku, obdělávala pole. Ráda vyšívala, to ji baví i teď. Jako děti jsme ji musely pomáhat, uklízely jsme, zametaly, pomáhaly při vaření a pečení, dávaly jsme pozor na kuřata, malé kachny a husy, těch jsme měli plný dvůr. Měly jsme malé motyky, se kterými jsme okopávaly na zahrádce i na poli a také dřevěné hrabičky a vidle, s nimi jsme pomáhaly na louce. My starší jsme měli na starosti i mladší sourozence.
Tehdy se víc žilo s přírodou. Brzy zjara jsme chodily na kyselice (šťovíky), sněženky, na jahody nebo na lískové oříšky. Babička a děda Boštíkovi milovali přírodu, i přes práce na statku stačili s námi chodit na procházky do lesa, nejčastěji v neděli po obědě. Naučily jsme se poznat houby a bylinky. Ty jsme sbíraly na čaj. Děda byl lovec, chodili s babičkou připravovat svatby, děda porážel a babička vařila. Vzpomínám, jak k nám babička Boštíková chodila večer po práci nebo v zimě za dlouhých večerů, někdy i s dědou, a povídali nám o svých zážitcích ze života. Nezapomenutelné jsou naše černé hodinky, kdy jsme seděli ve tmě a povídali si.
V Ivanově Sele bylo před padesáti lety víc dětí než teď,“ vzpomíná Anička: „Jen v Zahřebské ulici, ve které jsme žily my, nás bylo víc než deset. Naše ekipa ze Záhřebské si chodila hrát na dudnjak (morušový sad). Od našeho domu, kde byl kdysi obchod, se přešlo přes cestu k potoku, tam jsme vyhnaly husy a kachny a prožívaly krásné bezstarostné chvíle našeho dětství. Kdysi dávno tu byly dobytčí trhy, proto byla kolem dokola dřevěná ohrada, ke které se dobytek vázal, a také dřevěné stánky a zastřešené místo s váhou. Rostla tam spousta stromů – lip a moruší. V létě jsme si mezi stromy roztáhly deky a prostěradla a hrály jsme divadla. Chodilo se tam i na jílovou hlínu, žlutku, my jsme si tam v blátě dělaly kuchyňky. V létě často na vozech přijížděli cikáni a naše místo nám zabrali. Neměli jsme si kde hrát, tak jsme se po večerech scházely u nás na schodech a cikány jsme pozorovaly. Pro nás bylo velice zajímavé vidět, jak žijí, jak po večerech u ohně zpívají. Ale rodiče z toho moc velkou radost neměli. Báli se, aby nám něco nezmizelo, tak raději zamykali domky a obědy nám nechávali v chlebovkách. Nejčastěji to byl jen kus namazaného chleba.“
Prvních šest let chodila A. Vodvárková do školy v Ivanově Sele. „Ve třídě nás tehdy bylo 15 nebo 16 z Ivanova Sela a Tréglavy. Škola byla tehdy i v Rastovci a v Turčević Poli, do vyšších tříd, sedmé a osmé, jsme všichni spolu chodili do Hrubečného Pole.“ Zavzpomínala na učitelku češtiny v H. Poli Anežku Benešovou a na učitele v Ivanově Sele na Justýnu a Rudolfa Koutníkovy, Boženu a Božu Vaňkovy a další. „Často jsme se učili venku, vzali jsme si sešity a balíčky s jídlem a šlo se, to se nám moc líbilo. Učili jsme se i šít a vyšívat a vařit. Měli jsme určený den, kdy jsme museli ve škole uvařit a připravit hostinu. Často jsme připravovali divadla, různé programy, květinová korza... Justýna Koutníková byla výborným pedagogem. Učila nás nejen školním předmětům, ale i životu. Ráda jsem k ní chodila i později na návštěvy a svěřovala se jí. Nikdy nezapomenu na její slova: „Zítřek je jiný.“ zavzpomínala Anička a pokračovala:
„Do školy jsem chodila moc ráda. Ráda jsem se učila, i když jsem neměla jen výborné známky. Ve vyšších třídách základní školy a na gymnáziu v době polních prací jsme po příchodu ze školy nejdříve pomáhali a až potom se učili a psali úkoly. Někdy to bylo i pozdě v noci při světle petrolejové lampy nebo při svíčce. Rodiče nás za dobře vykonanou práci pochválili, občas nás odměnili nějakým výletem. Když mohl, táta nás bral s sebou na služební cesty. Tak jsem jako žačka čtvrté třídy byla v Osijeku a Bělehradě. Velkou radost nám udělal, když nám z cesty něco přinesl. Nikdy nezapomenu na panenku až z Niše, také na zvláštní bonbony, různé cukroví nebo ovoce, které jsme tady ještě neměli.“
Po ukončení gymnázia v Hrubečném Poli A. Vodvárková vystudovala na Pedagogické akademii v Záhřebu dějiny a zeměpis: „Bylo to v letech 1971–1973, takže jsem zažila i tzv. hrvatsko proljeće (chorvatské jaro). Ráda vzpomínám na profesory. Marijan Šašek byl původem Čech a velice si mne vážil a podporoval mě, ale kladl na mne i velké požadavky.“ Po vystudování Anička nejdříve čtyři roky učila na České základní škole J. Růžičky v Končenicích. „Z té doby mám pěkné vzpomínky. Byl tam dobrý kolektiv a pracovali jsme s velikým elánem. S bývalými žáky, kterým jsem tam byla třídní učitelkou, se dodnes každý pátý rok scházíme a vzpomínáme,“ řekla nám.
Anička vystudovala při zaměstnání dálkově na PMF v Záhřebu zeměpis a získala vysoké vzdělání a titul profesor. „Mým přáním byly dějiny, ale ty se dálkově studovat nemohly.“ Od září roku 1978 až do odchodu do důchodu v září 2017 pracovala na České základní škole J. A. Komenského v Daruvaru. V letech 1993–1995 byla poradkyní pro české školy v Chorvatsku. Po zrušení Ústavu pro školství v Záhřebu zůstala bez půl pracovního úvazku, v roce 1995 začala pracovat na Gymnáziu a Ekonomické a turistické škole v Daruvaru. „Pracovala jsem tak 18 let na třech školách. Byla to doba náročná a zajímavá. Získala jsem spoustu zkušeností, poznala hodně kolegů a mladých lidí, se kterými jsem dodnes v kontaktu,“ říká o své práci učitelka Anička. Hned při první příležitosti se stala učitelkou poradkyní, což je nejvyšší možný stupeň vzdělání v učitelském oboru, a ten si čtyřikrát obnovila. Neustále se vzdělávala a zdokonalovala, léta byla vedoucí tzv. Odborné rady učitelů dějin a zeměpisu základních a středních škol Bjelovarsko-bilogorského županství. Později ještě deset let byla vedoucí aktivů učitelů zeměpisu základních a středních škol. Pro své kolegy připravovala vzdělávání jak teoretické, tak terénní, na kterých skoro pokaždé také přednášela nebo vedla dílnu. Angažovala ji i Agentura pro výchovu a vzdělávání.
Její neúnavná práce a úsilí nezůstaly bez povšimnutí; dostala řadu ocenění, uznání a poděkování z různých soutěží, aktivů a sympozií, přednášek na lokální, ale i na státní úrovni. Mezi nejdůležitější patří děkovný list od města Daruvaru z roku 1996, plaketa Tihomir Trnski od županství z roku 2017 a v roce 1999 byla oceněna řádem Red Danice Hrvatske s likom Stjepana Radića, což schválil prezident státu Franjo Tuđman. Samozřejmě, že nechyběla ani uznání Svazu Čechů za práci s žáky, ale i za vlastní angažování. Po léta byla předsedkyní historické rady Svazu Čechů, několik let i rady pro školní otázky, členka předsednictva Svazu. Pro Svaz Čechů připravila řadu výstav, stará se o etno stavení v Ivanově Sele, o stálou výstavu fotografií a dokumentů Svazu Čechů. Nedávno v Praze představila výstavu, které je zároveň i autorkou Zachraňte naše děti, o odsunu dětí z válečného Daruvaru do České republiky v roce 1991. Sama byla vedoucí skupiny učitelů, žáků i dospělých v Jánských Koupelích v České republice, tehdejším Československu.
Největším přáním Aničky Vodvárkové bylo ukončit pracovní věk právě na daruvarské české základní škole: „Nejlíp jsem se cítila ve třídě s žáky. Na výuku jsem se připravovala ráda, hledala jsme takový způsob práce, aby žáci vyučovací látku co nejlíp pochopili. Práce ve třídě byla dynamická a vždy mi záleželo na tom, aby se mladí nejen o něčem poučili, ale aby se stávali lepšími lidmi, byli slušní a zodpovědní.“ Skromně dodává, že od nich slyšela, že snad žila v Japonsku, když nemá stání. „Žáky, děti jsem měla ráda a proto bylo někdy těžké je reálně za jejich vědomosti oznámkovat. Vedla mě přitom myšlenka – špatnější známka dítě odradí od práce, lepší mu dodá k práci chuť. Žáky jsem vždy oslovovala jejich jménem, protože nejlepší hudba pro dítě je jeho jméno. Snažila jsem se být korektní k svým kolegům a kolegyním, mnozí z nich byli mými žáky. Spolupracovalo se mi s nimi pěkně, mám radost, když jsou z nich zodpovědní a pilní učitelé.
Byla jsem spokojená, když se mi pro žáky podařilo zorganizovat kvalitní terénní výuku, během které žáci sami pracovali a na kterou dlouho vzpomínali. Byli to například Záhřeb, Papuk a Požega, Ivanovo Selo i jiné. Při takové výuce žáci pozorují prostor, orientují se v něm, rozvíjejí různé schopnosti a komunikaci. Každá taková výuka má určené téma a vyžaduje si dobré plánování. Často jsem s žáky jezdila do Česka a na ostrov Pašman do letoviska Tkon, což byla velice zodpovědná povinnost.
Velice bych si přála, aby se české školství v Chorvatsku zachovalo ještě dlouho, aby učitelé v českých školách mluvili mezi sebou česky a byli tak příkladem žákům. Být učitel v české škole je zodpovědná povinnost, žáky musí učit a vychovávat, pěstovat v nich lásku k mateřskému jazyku a kultuře, a když jsme sami takoví, tak je to krásná vlastnost a hřeje u srdce.“ uzavřela A. Vodvárková.   J. Staňová/js, osobní archiv

AKTIVNÍ V BESEDÁCH
„Jako žačky základní i střední školy jsme draly peří, přičemž jsme většinou zpívaly. Zpívala jsem ráda a snad nebylo kulturního programu, v kterém jsem neúčinkovala, často jako sólová zpěvačka.“ říká Anička. Tančila a hrála divadla v ivanovoselské Besedě a potom pokračovala v Daruvaru. Byla zapojená do taneční skupiny, ze které vznikla Holubička, „a když už většina nechtěla tančit, tak jsme hráli divadla,“ sehrála asi 50 představení. Jednu dobu zpívala v pěveckém souboru J. Knytla.
Byla zapojena do mnoha akcí jak besedních, tak školních. „Spolu s kolegy jsme je vnímali jako svou učitelskou povinnost,“ říká. Brzy se stala členkou výboru České besedy v Daruvaru a později dva mandáty byla i tajemnicí.

TURISTICKÝ PRŮVODCE
„Jako učitelka dějin a zeměpisu jsem mohla kdysi dělat práci turistického průvodce. Cestovala jsem hlavně s maturanty středních škol nejvíce ze Zadru a Záhřebu do Vidně, Prahy, Brna, Bratislavy a Budapešti. Později jsem složila zkoušku na turistického průvodce na Ekonomické fakultě v Osijeku.“ V poslední době A. Vodvárková nejvíce provází skupiny po Daruvaru, věnuje se plánování programů pro zájezdy a výlety.

VZPOMÍNKY NA VÁNOCE
„Na Vánoce jsme se chystali už na začátku prosince. Barák se důkladně uklízel. Všechny skříně, skřínky, police, zásuvky jak v pokoji, tak v kuchyni i ostatních místnostech musely byt čisté a zbytečné věci jsme vyhodili. Komory, chodby musely být vymetené a všechny věci na svém místě. Když už byly i kliky na dveřích lesklé, tak byl úklid hotový. Cukroví, které muselo odstát, máma a babička napekly asi dva týdny před Vánocemi, bylo v krabicích pokryté ubrusem. A my jsme si někdy kradmo nějaký kousek snědly.
Pro mne byl nejsvátečnější Štědrý den. Celý den jsme chystaly oběd a večeři. K obědu nemusela být ryba, ale jedli jsme postní jídlo, třeba fazole. Povinně jsme napekly vdolečky a uvařily kompot ze suchých hrušek, takzvaných černic, a suchých jablek, křížal. Také jsme měli upečenou dýni turkyni. Štědrovečerní večeře byla sváteční. Jakmile se setmělo, na stůl jsme prostřely sváteční ubrus a nádobí a přinesly všechno připravené k jídlu. Všichni se postavili ke stolu a táta začal modlitbu, všichni se přidali. Potom jsme se posadili a nejdříve jedli postní polévku, následoval smažený kapr, fazolový i nějaký jiný salát, kyselé okurky a papriky. Na stole byl kompot, višně z kořalky a různé ovoce. Také jsme loupali a v půlce překrojili jablka a dívali se, jestli máme uprostřed hvězdu nebo křížek. Jablečné a ořechové slupky jsme druhý den hodili na zahradu.
Štědrovečerní jídlo mělo zůstat na stole do druhého dne, dnes už necháme na stole jen něco. Také do pece jsme přikládali, aby oheň hořel celou noc. Pod stůl máma pokaždé dala pletený košíček s různou úrodou jako pšenice, oves, ječmen, jablka, ořechy, lískové oříšky, a na Štěpána jsme to vše dali sníst dobytku, drůbeži a prasatům. V pokoji jsme pod ubrus dali malý smotek slámy jako symbol jesliček. Také peníze, abychom jich měli po celý rok dostatek. Po večeři jsme v pokoji zdobili stromeček a potom jsme šli k babičce, dědovi, sousedům a tetám za dveře zpívat vánoční písně, nejčastěji to byla koleda Pásli ovce pastýři. Za to jsme dostali cukroví.
Vánoce byly také slavnostní. Šli jsme do kostela, chystal se slavnostní oběd. Snídaně byla a pořád je bohatá. Nesměly chybět pače (sulc) a pečínka (sele z rožně). Oběd byl bohatý – slepičí polévka a sarma (mleté maso v listu kysaného zelí), pečená husa nebo kachna nebo vepřová pečeně. Po obědě chodily návštěvy blahopřát k Vánocům, i my jsme chodili blahopřát druhým. Druhý den Vánoc, na Štěpána, jsme chodili koledovat známým a příbuzným. Koleda byla jablka, později i nějaký pomeranč, suché slívy, ořechy a někdy i peníze.
Na Štědrý večer se i teď scházíme v Ivanově Sele a vše chystáme jako kdysi. Jenomže teď stromeček zdobíme před večeří a po večeři se pod stromečkem najdou i nějaké dárečky, především pro ty nejmenší. Nejdříve to byly neteře Vladka, Martinka a Anna, a teď jsou to už jejich děti: David, Magdalena, Kiara a Ines. Ráda jim přichystám překvapení a mám radost z jejich dětské, upřímné radosti.“