Cestou jsme se zastavili ve vesničce Godinjak a navštívili čipernou babičku Emicu Tryskovou, která ráda zavzpomínala na dětství v krajanské rodině: „Můj praděda přišel z Čech se svými pěti dětmi, čtyřmi dcerami a jedním synem. Usadili se právě tady v Godinjaku. Pamatuju si, že jsem jako malá ráda poslouchala, jak si naši dědečkové a babičky povídají česky a zpívají české písničky. Když byla nějaká slavnost, jen to hlaholilo, jak se zpívalo,“ říká paní Trysková a dodává, že po tolika letech jazyk skoro úplně zapomněla a stěží by vůbec dokázala něco ještě říci česky, ale písničky, ty si ještě pamatuje…
V této vesnici žili také Pospíšilovi, Trneckovi (Trnečkovi), Pandurićovi, Martinkovi… ale dnes žije ještě jen pouhá vzpomínka na jejich češství… a sem, tam nějaký ten papír. Syn paní Tryskové, Zvonko Laktić Zvona, má třeba křestní list svého prapradědečka, který se do Chorvatska přistěhoval z Čech. Je členem České besedy v Nové Gradišce a ještě si uchovává povědomí o českém původu.
Pokračujeme do Starého Petrova Sela, kde kdysi krajanských rodin bylo mnohem víc. „Žili tam Pospíšilovi, v tomto stavení žili Selicharovi, o kousek dál Parobkovi (Paroubkovi),“ ukazuje náš spolubesedník, když projíždíme vesnicí směrem ke hřbitovu, kde nalézáme spoustu dalších dokladů o početné krajanské komunitě. Šamal, Hrubý, Kurolt, Horáček, Mašek, Valla… „Bohužel, zde je nejvíce zdejších krajanů. Tady leží Mirko Kalibán, také krajan, byl řezníkem a měl řeznictví v sousední vesnici.“
V knize Češi v Chorvatsku profesor Josef Matušek uvádí další česká příjmení ze Sterého Petrova Sela: „J. Andrlík, Št. Daněk, J. Hausknecht, R. Hausknecht, P. Kos, J. Kosina, Jos. Kožušník, Jindřich Phörtner, J. Študent, Jos. Řehor, Fr. Šrut, A. Suk, J. Trnečka, R. Trouda, Alfons Vodička…“ Tamní krajanská komunita byla tak početná a silná, že měla i krajanský spolek. „Zárodky kulturního života se objevily ještě před první světovou válkou a spolek Česká beseda byl založen 20. dubna 1925. Předsedou byl Josef Král, místopředsedou Bernard Dolina, pokladním Jan Kalibán, knihovníkem Josef Procházka, hospodářem Josef Mašek a tajemníkem J. Haluza,“ píše profesor Matušek.
Spolek spolupracoval s besedami v Nové Gradišce, Lipovlanech a v Nové Vsi v Bosně. Pořádal divadelní představení a přednášky, ale větší činnost neprojevoval a časem zanikl. Poslední zmínka o působení zdejšího krajanského spolku je z roku 1937. Jeho činnost se poté už neobnovila a jeho sláva zašla. Jen zřídka zde potkáme někoho, kdo ještě umí česky mluvit, jako náš hostitel.
Předkové Milana Žegarce přišli z Čech snad v poslední přistěhovalecké vlně, na konci třicátých let dvacátého století. Přišli z míst Lanškroun a Červená Voda v pardubickém kraji. M. Žegarac se narodil v roce 1940 v Starém Petrově Sele, ale dětství strávil u babičky a dědečka v sousední vesničce Godinjak. Díky této okolnosti se naučil česky. Maminka se totiž provdala za Chorvata a doma se mluvilo chorvatsky. „Rodina se zde zdržela jen krátkou dobu, už v roce 1948 s početnou skupinou krajanů reemigrovala do Československa,“ vypráví M. Žegarac. „Moje maminka Milka, která byla za mlada Trnecková (Trnečková), tehdy už byla vdaná, a nechtěla odejít.“ Tak se rodina rozdělila, styky však zůstaly a navzájem se navštěvovala.
Když začal chodit do základní školy a vrátil se k rodičům do Starého Petrova Sela, češtinu začal zapomínat, ale obnovil si ji, když se po čtvrté třídě, tedy začátkem padesátých let, dostal do Daruvaru, kde pokračoval ve školení na nižším gymnáziu. Bohužel, to netrvalo dlouho. „Mně se nechtělo učit se, radši jsem chodil na ryby, a tak jsem propadl třídu a hned v příštím roce jsem se musel vrátit domů.“ Jeho rodiče ho dali k truhláři Štěpánu Urbanovi, aby se naučil truhlářskému řemeslu. Pak byl nějakou dobu řidičem kamionu místního mlékařství a potom, v roce 1972, odešel za prací do Německa a na třináct let přerušil styky s krajanskou komunitou.
V Německu uplatnil oba své obory – nejdříve se krátce zabýval truhlařinou, později rozvážel nábytek. Když se vrátil, přivezl si s sebou nákladní automobil a sedmnáct let se zabýval přepravou zboží. „Nyní jsem v důchodu. Mám trochu německého důchodu, trochu chorvatského, a také válečný přídavek, byl jsem 130 dnů během domovinské války v Chorvatském vojsku.“
Když se před sedmnácti lety znovu zakládala Česká beseda, byl Milan Žegarac jedním z tří krajanů, kteří „připravili terén“ k založení spolku. „Se svým bratrem Dragou a Karlem Krejčím jsme v telefonním seznamu hledali česká příjmení a tak získávali informace o případných členech,“ vysvětluje, jak verbovali členy. V Besedě je činný i dnes, zpívá v pěvecké skupině a jako většina ostatních zpěváků se musí texty písní naučit nazpaměť. Ale proto může z rukávu vysypat legrační verše, které mu do paměti vložila ještě jeho babička: „Franta mlátí Kašpara, až mu prdel praskala, Franta mlátí ještě víc, až mu teklo z nohavic.“ M. Pejić/mp

RODINA MU VYPLŇUJE ŽIVOT
Milan Žegarac považuje činnost v Besedě za svůj nejdůležitější koníček. Má také ovocné sady, které obdělává – pěstuje švestky, hrušky a kdoule.
Další hobby nepotřebuje, protože mu život vlastně vyplňuje početná rodina. Má tři dcery a sedm vnoučat, šest vnuků a jednu vnučku ve věku
od osmi do šestadvaceti let. Všechny tři dcery jsou provdané a žijí v Gradišce. Česky trochu rozumějí, bohužel ale neumějí mluvit.