Kromě Ústavy a ústavního zákona o právech národnostních menšin, práva menšinových komunit hájí také zákon o použití jazyka a písma národnostních menšin a zákon o vzdělávání v jazyce a písmu národnostních menšin. Existuje také určitý počet jiných zákonů, které upravují právo národnostních menšin na zastoupení v zastupitelských a výkonných tělesech na státní, regionální a lokální úrovni.
Je to legislativní rámec, který příslušníkům menšin zaručuje vysoký standard národnostních práv, otázkou však je, jak je tomu v praxi, zdali skutečnost odpovídá předpisům. Na tuto otázku se pokusili odpovědět odborníci – tvůrci zákona, politikové, vědci, představitelé náboženských skupin a diplomatického sboru na kulatém stole koncem loňského roku, a usoudili že: „Ústavní zákon vydržel zkoušku času,“ ale také že: „… dosažené vysoké standardy ochrany národnostních menšin nemohou být konečné.“
Co na to česká menšina? Jak se na práva menšinové komunity dívají bezprostřední spoluúčastníci procesu schvalování a implementace předpisů, tykajících se menšinových práv, tedy menšinoví poslanci v chorvatském parlamentu? Ve spolupráci s redaktorkou českého vysílání Radia Daruvar Lenkou Lalićovou jsme uspořádali debatu všech dosavadních poslanců za českou a slovenskou menšinu ve Sněmu – Siniši Njegovana Stárka, Zdenky Čuchnilové a Vladimíra Bílka.
Pane Stárku, byl jste od prvních voleb v roce 1992 poslancem za českou a slovenskou menšinu ve dvou mandátech. Jak vypadaly menšinové zákony tehdy?
Prvním a základním aktem byla Ústava Republiky Chorvatska z roku 1990, druhým byl ústavní zákon o lidských právech a svobodách a právech národnostních skupin nebo menšin z prosince roku 1991. Na základě toho zákona měly jednotky lokální a regionální samosprávy do svých stanov včlenit ustanovení o menšinových právech na svém území. Tento zákon dal možnost volit menšinové poslance do Chorvatského sněmu. Musím říci, že předpisy byly dobré, jenže jejich uplatňování bylo obtížné. Tak třeba Evropskou chartu o regionálních a menšinových jazycích z roku 1992 chorvatský parlament ratifikoval teprve v roce 1997. Právě v tomto roce jsem napsal ministrovi zahraničních věcí České republiky Josefu Zieleniecovi dopis o postavení české menšiny: Ústavní zákon o lidských právech a svobodách a právech etnických a nacionálních skupin čili menšin zaručuje menšinám veškerá práva. Problém je v tom, že příslušníci menšiny nemohou využit svá práva na místní úrovni kvůli tomu, že žádná menšina v Chorvatsku nemá na úrovní jednotek místní samosprávy více než padesát procent obyvatel, kolik musela mít, aby mohla využít práva daná zákonem. Jedinou obcí, která splňovala tuto podmínku, byla obec Končenice s 52 procenty českého obyvatelstva. Upozornil jsem také na příklad obce Daruvar, kde do války Češi mohli používat svou vlajku a na úřadech a veřejných institucích, dokonce i na obchodech, měli dvojjazyčné nápisy. Po roce 1991 tak už být nemohlo. Zákon umožňoval i vydávání dvojjazyčného občanského průkazu, v praxi to však nefungovalo, zatímco třeba Italové v Istrii občanský průkaz v italštině dostat mohli díky bilaterální smlouvě o reciproční ochraně menšinových práv.
V roce 2000 byla poslankyní za českou a slovenskou menšinu zvolena Zdenka Čuchnilová, která strávila ve Sněmu tři mandáty. Paní Čuchnilová, jaká byla v této době situace, pokud jde o menšinová práva?
Byla to doba, kdy levicová vláda po delší době v čele státu vystřídala politickou pravici. Rovněž to byla doba, kdy se Chorvatsko chystalo na vstup do Evropské unie, připravovala se předpřístupová akta, a tak bylo přinuceno schválit i zákony, které upravují práva menšin. Musela se tak odvolat i část ústavního zákona, o kterém mluvil pan Stárek. Bylo také potřeba upravit menšinové školství a používání jazyka, protože platily předpisy z roku 1981 a 1979, což způsobovalo velké problémy. Na předloze zákona pracovala skupina odborníků v ministerstvu spravedlnosti, a nakonec vláda podala svůj návrh, který parlament zamítl. V roce 2000 parlament schválil zákony o menšinovém školství a použití menšinového jazyka, zatímco ústavní zákon o menšinových právech jen doplnil. O dva roky později schválil nový ústavní zákon, který menšinová práva rozšířil – platí dodnes. Zákon zmenšil procento menšinových obyvatel potřebných pro volbu menšinových poslanců, a menšiny volily osm poslanců místo pěti, kolik jich bylo dříve.
Tehdy byla zavedena také menšinová samospráva a založena Rada pro národnostní menšiny. Kvalita menšinových práv se všeobecně zvýšila. Samozřejmě, že to nešlo bez problémů. Protože ústavní zákon schvaluje dvoutřetinová většina, kterou vládnoucí koalice neměla, byly nezbytné mnohé kompromisy, především v oblasti menšinové samosprávy. Další problémy se vyskytovaly kvůli novým menšinám, které vznikly po domovinské válce – Srbové, Bosňané, na rozdíl od starých menšin – Italové, Češi, Maďaři, měli jiné zájmy a potřeby. Jejich postavení bylo různé – Italové měli stále dvojjazyčné nadpisy a právo používat svůj jazyk. V částech Chorvatska postižených válkou bylo toto právo zrušeno, a museli jsme o něj znovu bojovat. Na druhé straně byly nové menšiny, které musely bojovat o všechno od začátku, včetně kulturní autonomie. Navíc měli Srbové problémy s návratem uprchlíků a nemovitostí.
Na závěr: zákon má dost kladných stránek, ale jeho uskutečňování je i dnes obtížné. Jde o patnáct let, a my jsme teprve vloni vrátili na území města Hrubečné Pole dvojjazyčné nápisy, které jsou naším zděděným právem, zatímco v Dežanovci a v Sirači se tak ještě nestalo. Tedy, kromě počtu příslušníků jednotlivé menšiny, který určí zákon jako podmínku pro uplatňování práv, máme i jiné základy – zděděná práva, která každý tlumočí podle svého, a bilaterální smlouvy, které většina menšin prostě nemá. Chorvatsko nemá bilaterální smlouvu s Českou republikou o ochraně národnostních menšin, ale má podepsanou bilaterální smlouvu o kulturní spolupráci.
Současným poslancem za českou a slovenskou menšinu je Vladimír Bílek, poprvé zvolený v roce 2011. Během vašich mandátů se připravovala změna ústavního zákona. Týkala se práva doplňkového hlasu, které ústavní soud zamítl. Jak posuzujete ústavní zákon a jeho uplatňování?
Kostra zákona je velmi dobrá a po patnácti letech žije, i když není všude včleněný tak, jak bychom si to přáli. Když jsem se na konci roku 2011 stal poslancem, byla jednou ze zásadných podmínek podpory vládě právě změna volebního zákona a právo doplňkového hlasu příslušníků menšin. Po vstupu Chorvatska do Evropské unie se ale od některých ustanovení zákona upustilo. Právo doplňkového hlasu se od roku 2013 uplatňuje na lokálních volbách při volbě menšinových místostarostů a županů. Máme připravených ještě několik zlepšení ústavního zákona, ale v aktuálním poměru politických sil nelze zajistit dvoutřetinovou většinu v parlamentu. Proto jsme požadavek o změnách zákona nechali zatím stranou a jednotlivá řešení důležitá pro národnostní menšiny poslanci zapojili do smluv s premiérem Plenkovićem a tím pádem se staly součástí operačního programu vlády. Co se týká české a slovenské menšiny v tomto programu je jednak všechno to, čeho jsme chtěli docílit změnami ústavního zákona jednak to, co by měla zachytit bilaterální smlouva mezi Republikou Chorvatsko a Českou republikou. Loni naše dva státy podepsaly novou smlouvu o kulturní spolupráci, zahrnuje i uplatňování menšinových práv. Letos bychom měli vypracovat kostru bilaterální smlouvy. Věřím, že se už začátkem února sejdeme na pracovní schůzce s představiteli ministerstev zahraničních věcí a velvyslanectví obou států, a dojednáme podrobnosti smlouvy. Možná se termín trochu posune, protože český premiér ještě nemá parlamentní podporu pro svou menšinovou vládu. Je tu také druhé kolo prezidentských voleb v Česku, ale to neznamená, že chorvatská strana nemůže začít na smlouvě pracovat.
Můžeme tedy říci, že ústavní zákon je dobrým základem, ale že určité věci nejsou dodnes uskutečněné. Věřím, že se nám ve spolupráci se všemi menšinovými institucemi a médii podaří určité části změnit.
Pane Stárku, jak vy posuzujete ústavní zákon o právech národnostních menšin?
Je, samozřejmě, o něco lepší než první. Ani první nebyl špatný, ale vždycky je problém jeho uplatňování. Málo platné, že zákon dává možnost mít dvojjazyčné občanské průkazy, používat jazyk na úřadech, při soudním řízení, české oddělení gymnázia, když skutečnost je jinačí. Práva jsou na papíru, ale v životě ne.
Zdenka Čuchnilová: Myslím si, že je megalomanský – máme politické zastoupení, menšinovou samosprávu, Radu pro národnostní menšiny, tedy kulturní autonomii, máme velká práva, finančně velmi náročná, a ptám se, zdali vedou k integraci, nebo budou mít účinek opačný? Myslím si, že integrovaní budeme, když budou první a druhý místožupan z řad příslušníků menšin. Dokud jsou menšinoví místožupané třetí a čtvrtí, jsou jen ozdobou demokracie a jen málo, nebo dokonce vůbec neovlivňují vytváření politických usnesení a ekonomický život prostředí.   
Vladimír Bílek: Pravě tohle jsou konkrétní problémy zákona. Máme právo volit a volíme místostarosty a místožupany, očekáváme od nich hodně, ale bohužel jejich vliv je omezený. Když jde o některá jiná práva, jako třeba vydávání dvojjazyčných občanských průkazů, soudní řízení, materiály v menšinovém jazyce, to záleží jen na nás. Osobně si myslím, že občanských průkazů v češtině máme na Daruvarsku dost, což neznamená, že by jich nemohlo být víc. Je absurdní, že o některé věci, jako třeba o občanské průkazy nebo o materiály pro zasedání městského zastupitelstva v českém jazyce nás ani nenapadne žádat, a tak máme práva, která nevyužíváme. Na druhé straně nemáme některá, která bychom mít chtěli. Jsou věci, které tuto situaci mohou zlepšit. Myslím si, že když dáme hlavy dohromady a o něco požádáme, že toho i docílíme.  Připravil Mato Pejić