OD NĚJ JSEM SE UČILA FOTOGRAFOVAT
„Tony Hnojčík byl hippie. Měl rád rychlou jízdu, pivo, nekončící posezení s přáteli, ženy. Byl rocker, nezřídka anarchista, fotograf pražské školy, který dosáhl profesionální vrchol ve válce,“ napsal den po Tonyho smrti Boris Pavelić v rijeckých novinách Novi list.
Všechno to je pravda, ale Tony Hnojčík, dříve než se stal slavným válečným fotografem, byl mým kolegou z redakce. Měli jsme stůl vedle stolu, on už zkušený fotoreportér Jednoty, já začátečnice. Všechno uměl líp než já – začínaje vařením. Na slova, že nevím, co bych dnes uvařila, z rukávu vysypal recept na kuřecí řízky s hořčicí, upozornil, že na horní benzínce mají Faks za poloviční cenu než ve městě a že se mám na ten Hercegovec dobře obléknout, protože jejich velký sál v zimě nic nevytopí.
Tony opravdu rád povídal, já také. V té stále studené, dnes už neexistující kanceláři Jednoty otočené k terase, se postupně přede mnou objevoval úplně jiný Tony, než jakým se zdál být pod tvrdým povrchem motoristické kožené bundy, kterou si vlastnoručně upravil na staré rodinné singrovce. Na první pohled hrubý, ale vlastně starostlivý a obětavý k těm, o kterých si myslel, že jeho pomoc potřebují.
Jak neuvěřitelně jemný byl jeho hlas Běž si lehnout, to jsou jen nějaký moji kamarádi, když se ze tmy svého pokojíku vynořila jeho babička, suchá stařenka s vráščitýma rukama, kterou jistě znáte z raných Tonyho fotografií. Vůbec jsme netušili, že žije s ním v domě v Dolním Daruvaru, do kterého jsme se přesunuli po nějakém fajruntu v hospodě. Nebo jeho drsně-něžný vztah s matkou, která chodila do Jednoty, Aby viděla syna a on se zlobil, Co se má co chodit dívat, a pak kajícně naplnil tašky špecerajem a nosil jí je. Byla to velice obětavá žena, vyhlášená švadlena, která po smrti manžela zůstala sama se čtyřmi dětmi: Vladem, Mirjanou, Tonym a Dubravkou. Vůbec to neměla lehké, zvlášť s mladým Tonym, věčným rebelem. Jeho všeobecný odpor k uniformám všeho druhu údajně vznikl jedné teplé letní noci při návratu domů v pozdních hodinách a po odpoledni stráveném na tehdejším daruvarském olympijském bazénu. Říkají, že Tony výborně plaval a všechny ženy, ale nejen ony, mohly oči nechat na jeho dobře vypracovaných ramenech.
A vlastně, z kterékoliv strany bychom se na to podívali, byl to neuvěřitelný úspěch, pravý zázrak, že obyčejný, nemajetný mladý muž z Dolního Daruvaru složil přijímací zkoušku na slavné FAMU a začal v Praze studovat. Byl to konečný důkaz talentu, který byl objevený na jednom kurzu pro mladé členy daruvarského fotoklubu a nakonec vedl k tomu, že Tony nebyl maturantem českého oddělení gymnázia, ale fotografem a zaměstnancem Jednoty.
Bylo to ale Pyrrhovo vítězství. Studovat znamenalo dát výpověď v Jednotě a odjet do Prahy, stipendium zase bylo tak malé, že se z něho nedalo žít. A to je holá pravda, proč Tony neukončil FAMU. „To je moje největší chyba, kterou jsem v životě udělal,“ řekl mi při jedné příležitosti.
Učila jsem se od něj fotografovat velice zajímavým způsobem během dlouhých hodin, kdy Tony vyvolával v Jednotě fotografie, cedil z nich vodu gumovým válečkem, dával do sušičky a pak je ze sušičky házel na parkety, aby zchladly a vyrovnaly se. Fotografie tak každé pondělí a čtvrtek zcela pokryly podlahu naší kanceláře a já po špičkách chodila kolem a on mě zkoušel: Tak, která je nejlepší? A když bych prstem na některou ukázala, ze začátku bych velice často slyšela smích a táhlé: Neníí a pak následoval asi čtvrthodinový výklad proč a to v češtině, kterou si, kromě fotografického umění, Tony přinesl z Prahy.
A ještě něco s ním bylo od Prahy pevně spjato – jeho křestní jméno. Dal si i úředně změnit Toni na Tony. To, aby se stejně četlo i v české i chorvatské verzi a na kterém trval až do konce, jak ostatně zaznamenal i portal Trešnjevka on-line, poslední místo, kde pravidelně uveřejňoval své fotografie.
Jako svatební dárek jsem s manželem od něj dostala krásné album. První fotografii našeho dítěte také udělal on. Pak přišla válka. Z jeho stolu se na podlahu snášely fotografie plné hrůz, smutku, beznaděje, bolu, smrti, v zásuvce měl bomby, na jeho psacím stroji psali zprávy různí cizojazyční novináři a Tony se stal opravdu známým válečným fotoreportérem. V kariéře mohl pokračovat, měl nabídky ze světových fotografických agentur, ale odmítl. Válka nebyla jeho volba a navíc už měl rodinu – syna Kristijana.
Jedno ale bylo jisté. Tony Hnojčík přerostl krajanský rámec, Dožínky a divadla, dechovky a hezká děvčata v českých krojích. Záhřeb mu vyhovoval velikostí, událostmi, příležitostmi potkat hodně zajímavých lidí a tak, i když to kdysi říkal, do Daruvaru se už nevrátil, ani v důchodu.
A ještě něco je zapotřebí říci jasně a nahlas. Důchod, do kterého Tony odešel před necelými dvěma roky, byl obyčejný. Slavný válečný fotograf západní Slavonie z války nic nevytěžil, žádné benefice. Ani status obránce, ani k němu náležitý důchod. Na první linie fronty Tony, stejně jako jeho válečný kolega Saša Leković, jezdil jako soukromá osoba, na vlastní zodpovědnost.
Od té doby, Tony, kdy jsi mě se slovy Ty ses ještě nikdy nevezla na motorce?, posadil na onu bílou a předvedl, jak krásné a nebezpečné je jet s větrem o závod daruvarskými ulicemi, jsem se dlouho bála, že tě jednou rychlost připraví o život a já ti budu muset mluvit na pohřbu. Ale že tvoje Miláčku, vynasnažím se, dnes to nebude, ale zítra, už nikdy po telefonu neuslyším kvůli tomu, že jsi tak hodně, kromě policistů, nevěřil ani doktorům, to mně přijde k vzteku. A k breku.
Fiksir, charakteristická vůně fotografického ustalovače, nikdy už nezavoní Jednotou a já už nemám komu volat, až budu shánět fotografii starého Daruvaru. Vlatka Daňková

FOTOGRAFIÍ DOKUMENTOVAL ŽIVOT
Narodil se v roce 1951 v Daruvaru, kde vychodil základní školu. V útlém dětství a mládí ho zajímala hudba, kreslení, folklor a technika. Asi v sedmnácti převládla fotografie, která se stala jeho hlavním koníčkem a později i profesí. Přerušil studium na gymnáziu a dálkově maturoval z oboru fotografie. Od roku 1970 spolupracoval se záhřebským deníkem Večernjí list a Jednotou, kde o rok později začal pracovat. Po půl druhém roce stráveném v šedozelené uniformě ho touha zdokonalit se v oboru odvádí do Prahy na FAMU. Nedostudoval. Potuloval se s fotoaparátem Jugoslávií i Evropou. V roce 1983 znovu zakotvil v Jednotě.
Jeho fotografické krédo zní: „Fotografie je jedním ze způsobů dokumentování života, prostředí a přírody, která nenávratně mizí. Snažím se její krásu zachovat alespoň na fotografii. Jsem rád, když se mi podaří zachytit na pohled malé motivy tak, abych jim dal patřičný důraz.“
Vystavoval při různých příležitostech na řadě společných výstav, dvakrát samostatně v Daruvaru. Nejreprezentativnější výstavní prostor pro jeho fotografie byly stránky Jednoty.
Tento životopis nadiktoval Tony Hnojčík do pera novinářky Vlatky Daňkové, své mladé kolegyni, s kterou se dělil o redakční prostor, když v roce 1989 Jednota vydala básnickou sbírku ilustrovanou jeho fotografiemi. To byl ale teprve začátek. Nejplodnější a osudově důležitá léta jeho kariéry následovala. Vbrzku totiž vypukla domovinská válka a on neváhal – hned začal dokumentovat strádání svého domova. S novinářem Rádia Daruvar Sašou Lekovićem se stal částí proslulé dvojice válečných reportérů. Kromě Jednoty jeho jedinečné fotografie uveřejňoval národní deník Večernjí list, a prostřednictvím agentur řada novin po celém světě. Po válce s výstavou válečných fotografií procestoval Chorvatsko, hostoval také v České republice a v Německu.
Přestože byla práce v Jednotě velmi zajímavá a nechávala mu velký prostor pro tvořivost, v roce 1995 ještě jednou z Daruvaru odešel, tenkrát, jak nyní víme, navždy. Dostal práci v rodinné revui Arena, kde pracoval do jejího zániku v roce 2009. „Daruvar se strašně změnil a já jsem velký emotivní blbec, který nedovede oddělit emoce od práce. Kdybych zůstal zde, jistě bych se zbláznil. Hodně jsem toho zažil za války a dost jsem se zklamal jak v sobě, tak v okolí, ve známých a tak dál,“ řekl Tony v rozhovoru pro Jednotu.
Koncem roku 2010 vydal obsáhlou fotografickou monografii To sam radio u ratu, sine (To jsem dělal ve válce, synu) která s dokonce 430 fotografiemi dokumentuje válečné události. „Říká se, že jeden obraz říká více než tisíc slov. Jestli je to pravda, tak jsem touto knihou řekl už tolik, že více mluvit nemusím,“ řekl Tony po daruvarském křestu monografie, kterou sám redigoval a graficky upravil a která byla na festivalu Photodays oceněna jako publikace roku. Jeho válečné fotografie získaly i jiné ceny, včetně nejvyšších – Zlatou kameru sdružení Hrvatsko novinarsko društvo (Chorvatský novinářský spolek – HND) a Zlatý objektiv sdružení Hrvatska udruga radija i novina (Chorvatské sdružení rádií a novin – HURIN).
Po zániku Areny, poslední desetiletí života, působil jako fotoreportér na volné noze a zabýval se uměleckou fotografií. Zúčastnil se mnoha společných výstav a připravil řadu samostatných výstav, mimo jiné také v Daruvaru. Léta byl členem redakce odborného časopisu Novinar (Novinář), který vydává spolek Hrvatsko novinarsko društvo, poslední dobu pracoval pro internetové portály Nacionalne manjine (Národnostní menšiny) a Trešnjevka online.
Stránky Jednoty, které před třiceti lety pojmenoval svým nejreprezentativnějším výstavním prostorem, zůstaly do konce místem dokořán otevřeným pro mistrovská díla Tonyho Hnojčíka. Naposledy v polovině loňského roku, kdy jsme psali o jeho poslední reprezentativní záhřebské výstavě, která byla věnovaná právě národnostním menšinám. Mato Pejić