Toto jubileum v říjnu oslaví v Česku a na Slovensku, ale i v dalších zemích Evropy a světa, kde žijí početné české a slovenské menšinové komunity.
Marijan Lipovac podal krátký přehled státoprávních dějin Čechů a Slováků s důrazem na rozdíly mezi nimi. Česko si jako království zachovalo státnost v rámci Svaté říše římské a později Habsburské monarchie, zatímco Slovensko bylo součástí Uherska bez prvků státnosti. Tento rozdíl znemožnil splynutí těchto dvou podobných národů, přestože se už v 19. století objevila myšlenka o společenství Čechů a Slováků, které se vznikem Československa v roce 1918 stalo skutečností. Lipovac zdůraznil, že čeští politici koncem 19. a počátkem 20. století viděli budoucnost českého národa uvnitř Rakouska-Uherska při zajištění co možná největší autonomie. Toto stanovisko zastupoval i univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk, poslanec v Císařské radě. Po vypuknutí první světové války změnil názor, když pochopil, že Češi mohou svůj osud hledat jedině v samostatném státě, ve společenství se Slováky. V té chvíli odchází do ciziny a začíná v zemích Antanty lobbovat, aby podpořily rozpad Rakouska-Uherska. Antanta však měla jiné plány: v případě svého vítězství zachovat Monarchii vcelku, pouze některé části – chorvatské a slovinské kraje – připojit svým spojencům Itálii a Srbsku.
„Masaryk vnímal válku jako střet dvou principů, demokratického, který zastupovala Antanta, a teokratického, který zastupovaly Centrální mocnosti. Samostatnost pro Čechy a Slováky požadoval na základě práva národů na sebeurčení. Masarykovi nebylo jedno, jaký bude nový československý stát, proto hned přesně určil, že ve své vnější i vnitřní politice bude stavěn na demokratických hodnotách a opírat se bude o Západ. Jeho stanoviska se tak ve velké míře shodovala se zásadami, které v lednu 1918 proklamoval americký prezident Woodrow Wilson ve svých 14 bodech, kterými malým evropským národům otevřel cestu k samostatnosti,“ řekl Lipovac. Masaryk v emigraci založil Československou národní radu a spolupracoval s Jugoslávským výborem. Navrhoval, aby se budoucí česko-slovenský a jihoslovanský stát propojily koridorem přes dnešní Gradišće.
Pod vlivem Říjnové revoluce 1917 se postoj Antanty k zachování Rakouska-Uherska změnil, takže Masaryk konečně získal i politickou podporu pro svůj plán vytvoření česko-slovenského státu. Přispěly k tomu i české dobrovolnické legie v Rusku, které se po Říjnové revoluci střetly s bolševickými silami. Masaryk na jaře 1918 přicestoval do USA, kde získal podporu českých, slovenských a rusínských vystěhovaleckých sdružení, což ovlivnilo i americkou politiku, která až do podzimu 1918 hájila zachování Rakouska-Uherska a pro její národy požadovala pouze autonomii.
Když 28. října rakousko-uherská vláda jako podmínku pro uzavření míru přijala americký požadavek uznání samostatnosti Čechů a Slováků a jižních Slovanů, byl 28. října v Praze vyhlášen nový stát Československo, který byl 14. listopadu prohlášen republikou a Masaryk prvním prezidentem. Do vlasti se Masaryk vrátil koncem roku 1918, dokud ještě trvaly boje o osvobození Slovenska z maďarského područí. Boje o Slovensko pokračovaly i v první polovině roku 1919, poté, co v Maďarsku byla vyhlášena sovětská republika. Češi krátce bojovali i s Poláky o oblast Těšínska, a se zbraní v ruce potlačili také odpor početné německé pospolitosti, která vyhlásila své autonomní oblasti jako součást Rakouska. Na mírové konferenci v Paříži v letech 1919 a 1920 byly určeny hranice Československa tak, že kromě Česka a Slovenska zahrnula i třetí slovanskou zemi, Podkarpatskou Rus, osídlenou Rusíny. Protože Němci představovali skoro čtvrtinu obyvatel, zatímco Čechů bylo 51 procent, byli Češi a Slováci prohlášeni jedním národem, aby se zajistila jejich převaha. Slováci se díky tomu vyhnuli statusu menšiny, ale přišli o plnou národní afirmaci. „Masarykův ideál bylo Švýcarsko. Myslel si, že Československo přijmou všechny národy a že si vytvoří nadnárodní československou identitu, která neudusí jejich dílčí identity, a že je sjednotí loajalita ke společnému státu a k hodnotám svobody a demokracie, na kterých je stavěn,“ vysvětlil Lipovac.
Na rozdíl od průmyslově vyspělého Česka byly Slovensko a Podkarpatská Rus zaostalé zemědělské země, které ve společnosti s Českem zažívaly hospodářský i společenský rozvoj. „Československo bylo jednou ze sedmi zemí světa, kde ženy měly volební právo, a jednou z prvních dvaceti, které měly ústavu. Díky Masarykovi a dlouholetému šéfovi diplomacie Edvardu Benešovi mělo Československo pevné mezinárodní postavení, spojenecké vztahy s Francií, Velkou Británií a USA, a v rámci Malé dohody i s Jugoslávií a Rumunskem. Sílení nacistického Německa a fašistické Itálie a krize Versailleského uspořádání stanoveného po roce 1918 se nemohlo nedotknout také Československa, které nakonec v březnu 1939 podlehlo jako první oběť Hitlerovy expanze,“ uzavřel Lipovac svou přednášku o vzniku Československa. Kromě mnoha členů Chorvatsko-české společnosti a České besedy Záhřeb a studentů bohemistiky si ji vyslechli také místopředsedové Svazu Čechů Juraj Bahník a Marie Válková a také druhý tajemník českého velvyslanectví Pavel Duchoň.
Text a foto Marijan Lipovac, přeložila Libuše Stráníková