Úsměv na rtech a velice dobrou náladu měla Mája také tentokrát, jako snad pokaždé, když ji potkáte. Přivítala nás ve svém novém bytě ve středu Hercegovce odkud je krásný výhled, o kterém říká, že je nejkrásnější v noci. Mája si nový byt právě upravila, a tak všechno ještě vonělo novotou. Při kávě hned začala vykládat o sobě a svém dětství: „Když mi byly čtyři roky, přistěhovala jsem se spolu s maminkou do Hercegovce. Do té doby jsem žila u babičky a dědečka Novákových ve Velkých Zdencích. Od svých prarodičů jsem zdědila lásku ke krajanské činnosti a své mateřské řeči. Oni jsou Češi a učili mě milovat svou mateřštinu a vážit si svého dědictví. Jsem jim za to vděčná, snad proto se dnes věnuju práci v Besedě. Doma se mluvilo jen česky. Po době dospívání jsem se s češtinou setkávala jen zřídka, a proto mi dnes chybí česká slova, mám problém vyjadřovat se v češtině. Snažím se a určitě se zlepším.“
Ve škole v Hercegovci chodila spolu s ostatními kamarády na výběrovou výuku češtiny, kterou tehdy vedla Jiřina Žutinová. Kromě práce ve škole učitelka Žutinová založila besední skupinu, do které chodilo hodně dětí, také ti, kteří se ve škole česky neučili, ale měli zájem o tanec. „Tancovalo nás hodně a tanec mi již tehdy učaroval. Naše první veřejné vystoupení bylo v Hercegovci na Dožínkových slavnostech v roce 1999. Vzpomínám si, jak hodně pršelo…, to je první asociace, a pak taky, že jsem byla velice nedočkavá, abych vystoupila. Doma jsme měli hodně hostů a všichni se šli dívat na program. Byl to pro mne velký den – moje první dožínkové vystoupení. Na své první Dožínky mám moc hezké vzpomínky, byla jsem jimi nadšená,“ řekla.
V roce 2002 se Mája zapsala na střední ekonomickou školu, kterou vychodila v Bjelovaru a ve školení pokračovala v Rijece. Nejdříve začala studovat matematiku, ale po prvním ročníku studia si to rozmyslela a příští akademický rok se zapsala na studium ekonomie, které po pěti letech úspěšně skončila. Ukončila magisterské studium ekonomie financí a bankéřství. „Po celou dobu studia jsem tancovala ve folklorní skupině, kterou vedla Nikolina Svobodová. Velmi často jsem o víkendech jezdívala domů kvůli Besedě, vlastně kvůli výborné partě lidí, kteří do skupiny chodili. Maminka mi často říkala, že přijedu domů a jsem jen v Besedě, a hned jedu zase zpátky.“
O studiu v Rijece řekla: „Nemohu tvrdit, že jsem na začátku byla nadšená, nějak jsem sotva čekala, abych se vrátila domů. První dva roky studia jsem si na Rijeku nemohla zvyknout, bylo nás tam hodně. Trvalo dva roky, než jsem se lépe seznámila s ostatními studenty, se kterými jsem se každodenně setkávala a chodila na přednášky. Víc se mi líbila práce v menších skupinách. Teprve poslední dva roky studia byly super, měla jsem pět výborných kamarádek. Byla to nezapomenutelná doba. To, co si teď nejvíce přeju, je vypít si kávu v Rijece a v klidu se jen tak dívat na moře. Snad jsem ho dříve dost nevnímala a neuměla jsem si dostatečně vážit výhody studia u moře.“
Po studiu se Mája vrátila do Hercegovce, který má moc ráda a život v něm se jí líbí. Vysvětlila nám proč je tomu tak: „Po studiu jsem se vrátila do svého Hercegovce, ze kterého bych už nikam nešla. Život v něm se mi velice líbí, lidé jsou vstřícní, srdeční, mají otevřené názory na svět, nezávidí a nikdo se nediví, jestli se třeba zabýváte sportem, chodíte se psem na procházku, běháte nebo jezdíte na kolečkových bruslích. Je to tady takový, řekla bych, moderní venkov.“
„Tehdy Beseda trochu stagnovala, dali jsme hlavy dohromady a domluvili se, že musíme zaktivovat mládež a ve spolku více pracovat. Zdeslav Vacek, Matija Šeliš (Šelíř) a Zoran Kralj chodili po rodinách a ptali se dětí, jestli by se nezapojily do taneční skupiny. Zájem byl velký, takže jsme hned na začátku spolu se Spomenkou Janderovou udělaly dvě taneční skupiny. Zdeslav se stal předsedou Besedy, já místopředsedkyní. Hned poté, v roce 2014 jsem se stala předsedkyní já, protože Zdeslav odešel za prací do ciziny,“ povídala Mája o tom, jak se stala vedoucí spolku. O tom, že Besedu v Hercegovci vede dobře, svědčí úspěšné besední akce a projekty, které zdárně vypracovala na úpravu Českého domu.
Když přijdete na nějakou akci zdejší České besedy, je vidět, že všechno výborně funguje. Zajímalo nás, jaké to je vést krajanský spolek a s jakými problémy se potýká? „Musím říci, že vést naši Besedu je krásné, ale ne vždy jednoduché. Samozřejmě, že se snažíme, aby všechno fungovalo bez chyby, zvlášť když máme návštěvu a pořádáme nějaký program. Jednoduše všechno přišlo na své místo, každý si našel něco, co ve spolku bude dělat a právě to umí dělat nejlépe. Já se třeba nemusím starat o to, co bude k jídlu, jsou tu lidé, kteří se o to bezvadně postarají, také třeba o úpravu jeviště a aranžování a dekorování. Na to se třeba už ani nemusím ptát. Stejně tak se ostatní v Besedě nemusí starat o to, jestli budou pozvánky, plakáty, vypracovaná finanční vyúčtování a jiné věci, to zase dělám já,“ uvedla M. Angjalová. Z rozhovoru jsme pochopili, že má velké plány i do budoucna – další úpravu Domu a zlepšení podmínek pro práci se skupinami. Velice dobrou spolupráci má Beseda s místní Chorvatskou čítárnou: „Myslím si, že je pro nás a pro naši obec důležité, že děláme něco pro naše prostředí, pečujeme o kulturu a obyčeje našich předků, nechceme, aby se na ně zapomnělo. A všichni z toho máme radost.“
Česká beseda Hercegovec byla už dvakrát na Krajanském festivalu v Praze. Mája nám pověděla, že se o festivalu dozvěděla z rozhovoru se Snježanou Srdićovou z Bjelovaru. Vůbec neváhala a zájezd do Prahy pro všechny aktivní členy spolku uspořádala. Jak poprvé, když jeli vlastně do neznáma a nevěděli, co je tam čeká, tak i podruhé, když se všichni nemohli dočkat, aby už vyjeli. Jestli se festival bude konat i letos, určitě pojedou zase. Všichni jsou Prahou nadšení, stejně jako Mája, která ráda cestuje. Procestovala už kus Evropy. „Českou republiku jsem procestovala už několikrát, byla jsem i v Maďarsku, Rakousku, Bosně a Hercegovině, Srbsku, Itálii, Řecku, Slovinsku. Ráda bych se do Řecka podívala ještě jednou, tehdy jsem moc nadšená nebyla, ale to snad bylo mládím a jinými záležitostmi. Není stejné vidět něco, když je ti osmnáct nebo třicet,“ zasmála se a zdůraznila, že nejkrásnější města kromě Hercegovce jsou pro ni Praha a Sarajevo. Do těchto měst bych se ráda vždycky, nejraději každý rok, vracela. Mája si velice ráda čte: „Některé ženy utrácejí na kabelky nebo botky, já kupuju knihy. Čtu všechno a nejraději krásnou literaturu – beletrii.“
Když se po studiu vrátila do Hercegovce, začala pracovat v obecní správě, kde dnes pracuje jako přednostka správního oddělení. „Nikdy jsem nemyslela, že budu dělat takovou práci. Protože zbožňuji matematiku, vždycky jsem si myslela, že budu profesorkou a sebe jsem si představovala ve škole za katedrou. Taky jsem byla jednou z těch, kteří myslí, že lidé zaměstnaní v kancelářích nic nedělají, že práce v kancelářích ani není práce. Tam se prý jen pije káva. Přece jen jsem, když jsem začala pracovat, zjistila, že tomu tak vůbec není a domů jsem chodila doslova vyždímaná a veeelice unavená. Za tři měsíce jsem napsala dvacítku různých projektů. Potom jsem si zvykla na takový způsob práce a jsem tu už pět let. Jsem spokojená a největší radost mám z toho, když vidím, že jsem něco dobrého udělala pro své prostředí a město, ve kterém žiji. Když třeba nějaký projekt uspěje, když spolu dokážeme připravit tak velikou akci, jako jsou Dny brambor… mám z toho neskutečnou radost,“ optimisticky ukončila rozhovor.
Text a foto A.-M. Štrumlová Tučková