První tzv. Kindertransport byl z Prahy vypraven 14. března roku 1939. Ve vlaku tehdy sedělo jen dvacet dětí. Nejpočetnější byly transporty červnové (každým odjelo 100 až 200 dětí), poslední úspěšný odjel 2. srpna 1939. První zářijový den roku 1939 byla vypravena souprava s 250 dětmi, nacisté ji ale zastavili a poslali zpět. Ve stejný den vypukla druhá světová válka. Z dětí, které jím měly odjet, nepřežilo holokaust pravděpodobně ani jedno. Toho Nicholas Winton navždy litoval. Avšak v předcházejících měsících se podařilo přepravit do bezpečí 669 dětí, často se jednalo také o děti židovských uprchlíků z Německa a anektovaného Rakouska, kteří před Mnichovskou dohodou (smlouva mocností o anexi pohraničí Československa ze září 1938) hledali azyl v Československu. Zdejší Židé si totiž uvědomovali nebezpečí teroru zpod hákového kříže intenzivněji než v Čechách a na Moravě.
Po nástupu nacistů k moci vzniklo několik dobrovolnických organizací, které pomáhaly pronásledovaným a diskriminovaným emigrovat z Německa a později i z anektovaného Rakouska a z odstoupených částí Československa. Pomoc spočívala jak v poskytování finanční pomoci, tak i ve vyjednávání s úřady států, které byly ochotné uprchlíky přijmout a kterých v případě židovské emigrace opravdu nebylo mnoho. Hned několik takových organizací bylo založeno ve Velké Británii, mezi jinými i Britský výbor pro uprchlíky z Československa (British Committee for Refugees from Czechoslovakia, BCRC), pro který Nicholas Winton dobrovolně pracoval. Po křišťálové noci si v těchto organizacích uvědomili, že Židé pod vládou nacistů jsou v přímém ohrožení života a upravili svoji taktiku – namísto záchrany celých rodin se snažili dostat ze země alespoň děti tím, že jim našli adoptivní britské rodiny. Pro každé dítě do věku 17 let bylo nutné získat náhradní rodinu ve Velké Británii a kauci ve výši asi 50 liber, potom již nebyl problém získat pro ně britské vízum a povolení k pobytu. Byla založena Dětská sekce BCRC, kterou řídil právě Nicholas Winton z Londýna, kde s pomocí své matky a několika dalších dobrovolníků vyhledával adoptivní rodiče, vyřizoval adopce u britských úřadů a získával příspěvky na kauce.
V legendě, která se kolem Wintonových dětí v Česku vytvořila, však chybí několik důležitých skutečností. Z Československa, z pomnichovské Druhé republiky, prchaly židovské děti nejen před nacisty, ale také před českým antisemitismem, který nabyl po „Mnichovu“ a při nastolování autoritářského režimu v Československu mezi zářím 1938 a březnem 1939 mnoho velmi odpudivých a hnusných podob.
Přestože Nicholas Winton svůj čin nepovažoval za nic výjimečného a nikdy o něm sám nemluvil, náhoda v roce 1988 způsobila, že se o transportech ohrožených dětí z Prahy do Londýna dozvěděla jeho žena Greta tím, že nalezla seznamy dětí a příslušné dokumenty na půdě v jejich domě. Předala vše historičce Elizabeth Maxwelové, která zorganizovala setkání Wintona s „jeho dětmi“ v pořadu televize BBC That’s Life (Takový je život). Žádné z nich by nepřežilo, nebýt tohoto skromného hrdiny. Tvůrci pořadu bez Wintonova vědomí sezvali do studia přeživší děti, které mu vyjádřily svůj obdiv a dík potleskem vestoje. Dojaté nebyly jen „Wintonovy děti“, ale i on sám.
Sira Nicholase George Wintona objevila média a tím i svět. V roce 1998 vyznamenal Nicholase Wintona tehdejší prezident Václav Havel řádem T. G. Masaryka. V roce 2014 se mu dostalo vůbec nejvyššího českého ocenění – Řádu Bílého lva. Slovenský režisér Matej Mináč o Wintonově činu natočil již tři dokumentární filmy, které získaly řadu mezinárodních ocenění, jsou to: 1999 Všichni moji blízcí, 2002 Síla lidskosti – Nicholas Winton, 2011 Nickyho rodina. Pojmenovaná je po něm i planetka objevená v observatoři na české Kleti a také základní škola v Kunžaku.
Sousoší sira Nicholase Wintona s dětmi
Čin sira Nicholase Wintona připomínají na pražském hlavním nádraží dva pomníky. Na prvním nástupišti pražského hlavního nádraží stojí sousoší sira Nicholase Wintona s dětmi.
Slavnostně bylo odhaleno 1. září 2009 při odjezdu vlaku z Prahy do Londýna. Na památku záchranných akcí byl v roce 2009 vypraven zvláštní tzv. Wintonův vlak – historická souprava, jelo v něm i 22 ze zachráněných dětí. V Londýně sir Winton vlak osobně přivítal. Jel stejnou cestou jako ty, kterými před 70 lety odjížděly židovské děti do bezpečí z Němci okupovaného Československa.
Sousoší na hlavním nádraží v Praze doplňuje tabulka: „S hlubokou vděčností věnováno siru Nicholasi Wintonovi a všem soucitným lidem, kteří osmi vlakovými transporty do Velké Británie v roce 1939 zachránili 669 dětí před hrůzami 2. světové války a na památku 15 131 československých dětí zavražděných v koncentračních táborech.“
Památník Rozloučení
Druhým pomníkem je Památník Rozloučení, který je věnován rodičům zachráněných dětí. Příbuzní dětí, kteří zůstali v Československu, válku až na výjimky nepřežili.
Památník Rozloučení vymyslely Wintonovy děti Zuzana Marešová a lady Milena Grenfellová-Bainesová. Památník stojí v podchodu, který vede k vlakovým nástupištím. Tvoří ho replika dveří vlaku s odlitky rukou dětí a rodičů. Právě tato vzpomínka, jak rodiče i děti tiskli ruce na sklo dveří, je pro pamětníky prý nejsilnější. Děti tehdy nechápaly, proč rodiče pláčou, myslely si, že jedou jen na výlet.
Vzpomínáte? Rodiče a blízcí zůstali stát na chodníku před Českým domem nebo před kostelem v Daruvaru, a děti v doprovodu jim mnohdy neznámých vychovatelů, učitelů a zdravotního personálu odjížděly do cizí země. Mnoho z nich navíc nebylo z krajanských rodin, tudíž jely do země, jejíž jazyk a kulturu neznaly. Slzy a nářek, ale také ticho, tak mi mnozí popisujete atmosféru těch událostí.
Výplň dveří vyrobil sklář Jan Huňát, druhý památník vznikl v roce 2017. V současnosti je tento poškozen vandaly, v červnu tohoto roku jej někdo poničil, právě před výročím 80 let od transportu dětí, i taková je dnešní česká společnost. Vandalský čin zůstává neobjasněn.
Podle wikipedia.org, rozhlas.cz, g.cz připravila Andrea Preissová Krejčí
Souvislosti: Winton–Janotová
Seč, Jánské Koupele, Stráž pod Ralskem, Mariánské Lázně, Zderaz-Proseč, Chlum u Třeboně, Vranov na Dyjí – názvy obcí, mezi nimiž nezasvěcení neshledávají žádnou souvislost. A přesto se jedná o jména vesnic a měst, na něž současné generace krajanů v Chorvatsku nikdy nezapomenou. V lednových dnech si připomínáme návrat dětí, maminek s malými dětmi, jejich učitelů a vychovatelů z dočasné emigrace z různých koutů České republiky domů do Daruvaru. Na jejich záchraně se podílela řada známých i nejmenovaných hrdinů. Nezastupitelná byla role Lenky Janotové, hlavní iniciátorky záchrany dětí z chorvatské Slavonie, tehdejší ředitelky České školy J. A. Komenského v Daruvaru a předsedkyně Svazu Čechů a Slováků v Chorvatsku. Dnes si ale připomínáme jiný příběh, který je v České republice mnohem známější, ačkoliv je odsunu dětí z Daruvaru v čase válečného ohrožení podoben jako vejce vejci. To, co pro záchranu cca 1340 dětí a matek s malými dětmi, které v doprovodu učitelů a profesorů opustily daruvarský prostor na podzim 1991, vykonala Lenka Janotová, učinil půl století před ní pro děti z Čech a Moravy Nicholas Winton. Oba činili, co bylo třeba, co mohli, aby pomohli. Oba na to nebyli sami. Oba museli konat v osobním ohrožení. Děti zachráněné za války Chorvatska za nezávislost rovněž často potkaly velké osobní ztráty, avšak sirotou z obou stran se nestalo ani jedno z nich, a především se po čase vrátily domů. Příběh uprchlíků z Chorvatska má tedy šťastnější konec (je-li možno porovnávat ztráty na životech, zdraví a majetku v průběhu hrůz válek). Jenže ve chvíli, kdy transporty dětí v září a v říjnu 1991 vyjížděly z Daruvaru, nikdo netušil, zda a za jak dlouho se rodiče se svými dětmi opět shledají. Historická situace a lidský prožitek byl stejný.