Vzdát čest památce Alena Matuška přišli lidé 16. ledna na záhřebský Mirogoj, o den později byly jeho pozůstatky pochovány v rodinné hrobce v Daruvaru, kde se v kostele sv. Antonína za přítomnosti manželky Jasny, matky Melity, bratra Igora s rodinou a dalších příbuzných a přátel konala zádušní mše, kterou vedl farář Žarko Turuk.           Redakce

ALEN MATUŠEK
Pedagogický pracovník, novinář a publicista se narodil Melitě a Josefovi Matuškovým 29. května 1961 v Nové Gradišce. Do české základní školy a gymnázia chodil v Daruvaru a na střední školu v Bjelovaru. Na Univerzitě Karlově v Praze vystudoval v roce 1984 hudební vědu. V letech 1985–1986 byl animátorem kultury Svazu Čechů a Slováků, byl spoluzakladatelem folklorní skupiny Holubička a zakladatelem festivalu Naše píseň. Od roku 1986 působil ve Veliké Gorici a v Záhřebu jako učitel hudební výchovy, autor na pět set hudebních a menšinových pořadů v Chorvatském rozhlase, autor učebnic pro hudební výchovu. Byl také ředitelem záhřebské I. základní školy Bartola Kašiće (2004–2007) a ZŠ Špansko Oranice (2007–2012). Psal do Dětského koutku, Jednoty a Kalendáře a do chorvatských časopisů. V poslední době učil na záhřebské ZŠ Matka Laginji.   (podle biografického slovníku)

Oblíbený gentleman, historik a hudebník
... Přebírám staré fotografie a jsem nostalgický, psal mi před dvěma měsíci, nad fotografiemi jednoho dávného dědy Mráze ve staré školce, naší slavné páté bé ČZŠ Komenského a II. č Gymnázia Daruvar.
S Alenem jsem chodila do školky, do základní i do střední školy, zavzpomínám ale jen na Alena gentlemana, Alena historika a Alena hudebníka.
O prázdninách mezi šestou a sedmou třídou jsme byli ve školním letovisku na Tkonu v oněch nezapomenutelných dřevěných chatkách bez proudu a jen se suchým záchodem. Stejně nám tam bylo moc hezky, až na tmu po setmění, a tak se některé holky bály, že na nás něco v noci přijde. Křičte, poradili nám učitelé. A tak jednou jedna z těch našich Zdenek opravdu křičela, ale proto, že ve snu spadla z palandy. A hádejte, kdo nám první přispěchal na pomoc, kdo bouchal na dveře a volal: Holky, holky, je všechno pořádku? – Alen s baterkou v jedné a deštníkem napřaženým k naší obraně v ruce druhé.
Alen byl vždy výborným žákem. Ale to, že jeho výborná z dějepisu je něco úplně jiného než ta moje, a že Alen dokáže uprostřed ničeho, bez pomoci knihy či příručky sepsat úvodní článek ke kterémukoli historickému výročí, jsem zjistila v Galdovu poblíž řeky Savy, kam jsme se oba, jako jediní z třídy dostali, protože jsme se rozhodli letní praxi strávit na mládežnické pracovní akci, a dostali na starost nástěnné noviny. Tehdy jsem pochopila, co znamená mít nějaký učební předmět opravdu rád.  Proto mě velice překvapilo, když nám ve třeťáku oznámil, že přechází na hudební směr do Bjelovaru. Věděla jsem sice, že hraje na klavír, ale ne, že ho hudba zajímá tak hodně. Jeho první pracovní místo byl tehdejší Československý svaz, kde dělal kulturního animátora. Stál také u zrodu Holubičky, kde jsme na začátku tančili, jak nám Alen na harmoniku hrál. Hrály dudy u Pobudy… – pamatuješ, Alene?
Alen si vzal na starost i hudební část mého prvního samostatného divadla. Vybral k němu písně, vedl hudební zkoušky, a tak jsme i na mejdanech s chutí vyřvávali do zimních i letních nocí: Čuju se bubnjevi i zurle…, Když svatí jdou, pochodují…, Hej, šenkýřko, přines ještě vína (čili Krčmarice, još vina natoči – v Alenově překladu do češtiny). Kdykoliv jsme se v posledních letech setkali, vždy jsme si řekli, jak by bylo krásné ještě jednou dělat společně divadlo. Něco jako ten náš operetní Pepík myslivec. Opravdu se povedl právě díky Alenovi, který ho ve fraku a s cylindrem uváděl, a uzavíral ho hlubokou poklonou, než usedl za klavír, zahrál tuš, a všichni šli zpívat na děkovačku.
Škoda, že krajanský svět nemá způsoby, jak do svého života aktivně zapojit i lidi, kteří hodně umí, neumí si však v něm sami najít místo a trvalé uplatnění. Alen sice i ze Záhřebu přispíval do českého krajanského tisku, ale do krajanského podvědomí se hlavně zapíše jako spoluautor dvousvazkového biografického slovníku, který připravil do tisku z materiálu svého otce Josefa Matuška.
Alene, právě ty jsi mě naučil zpívat píseň Život je jen náhoda, jednou jsi dole a jednou nahoře, život plyne jak voda a smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo dřív a někdo později… Ach jo, Alene, je neplných šedesát málo nebo hodně? Je smrt jen kus života těžkého? Nevím, ale vím, že dokud tu budeme, budeme říkat hlášky z oné nezapomenutelné oslavy tvých narozenin, kdy jsi někdy o půl druhé ráno, myslím, že uprostřed písně Zelene oči bile su moje, přestal hrát a přísně mi řekl: Vlatko, zpíváš o půl tónu níž. A pak jsme se všichni dohromady hodně smáli… A budeme si připomínat tvou antologickou odpověď na otázku: Alene, imaš li Kosu? – Ne, nemám. Ani vlasy na hlavě a ani tu desku ve své diskotéce. Ha, ha, ha, slyším i tvůj charakteristický smích, kterým jsi tak často končil své věty.
Měli jsme tě rádi Alene, budeme na tebe vzpomínat.
Spolužačka a přítelkyně Vlatka Danková

Zasloužil se o českou menšinu
... Smrt si Alena Matuška, jednoho z předních intelektuálů z řad české menšiny vzala předčasně, před výročím 100. narození jeho otce Josefa, váženého profesora a menšinového pracovníka. ...
Začátkem listopadu Alen na svém facebookovém profilu uveřejnil to, co jen málo lidí vědělo, že bojuje se zákeřnou nemocí, ale neopouštěl ho optimismus: „... Nebudu hodně psát o nemoci. Negativnosti a sekýrování máme až až. Držte mi palce, a jdeme dál. Nevzdáváme se!“ Facebookem dále šířil dobré vibrace a humor, například „moudra“ ve stylu komiksového Alana Forda: „Kdo jí zdravě, bude žít až do konce života.“ nebo novoroční „Lépe šťastný nový, než nešťastná stará (Bolje sretna nova nego nesretna stara).“ V době adventu představoval virtuálním přátelům roráty – české adventní písně. Několikrát je potěšil zprávou o postupném zlepšení zdraví a kondice. I když byl na delší nemocenské, nezapomínal ani na žáky, kterým byl třídní, poslal jim vánoční řetězy a hlásil se jim videospojením. Zákeřná nemoc byla ale silnější a Alen Matušek zemřel. ...
Ze stručných biografických údajů lze jen těžko rozpoznat jeho lidský rozměr, šířku ducha, intelektuální živost a to, kolik věnoval generacím žáků, které učil hudební výchově, ale i své české menšině. O českou menšinu se trvale zasloužil i tím, že pokračoval v životním díle svého otce, který po desetiletí shromažďoval údaje o významných lidech z Česka působících v Chorvatsku a o předních příslušnících menšiny, jakož i o chorvatských velikánech českého původu. ...
Byl účastníkem domovinské války, současně byl hrdým příslušníkem české menšiny a chorvatským vlastencem. Svou identitu chorvatského Čecha popsal v knize Moje české kořeny. ...
Alena Matuška 16. ledna 2020 vyprovodili ze Záhřebu do Daruvaru četní přátelé a známí, kolegové a žáci. ... Jménem České besedy Záhřeb, jejímž byl A. Matušek členem, se rozloučil její předseda Jiří Bahník, bývalý spolužák z daruvarské české školy: „... Milý příteli, zasloužil sis, abych zde uvedl, jakým dobrým, pracovitým, poctivým a ušlechtilým člověkem jsi byl. V té době jsme začínali věřit, že se vědomostmi a poctivou prací vytvářejí předpoklady pro lepší budoucnost... tebe to přesvědčení nikdy neopustilo. Vedlo tě, když jsi při svém učitelském povolání dětem nesobecky předával své přebohaté vědomosti, ale i kus tvé ušlechtilé duše... J. Bahník uzavřel verši básně Rozloučení s přítelem autorky Miloslavy Krolové. Ředitel Základní školy Matka Laginji Božidar Bilafer uvedl, že A. Matušek objevil smysl a krásu života v nesobeckém věnování se mladým generacím, které měl na starosti. „Alen byl sama dobrota a láska, byl vždy veselý, vstřícný, pozorný a plný pochopení,“ uvedl Bilafer... Jménem kolegů ze základní školy Špansko Oranice Jelena Kelavová Medakovićová vyzvedla jeho nadšení, radost a laskavost. Na Matuškovy učitelské začátky vzpomínala ředitelka školy Velika Mlaka Đurđa Ivičarová Feljová, která uvedla, že už tehdy vždy znovu nadchl svou prací, vztahem k dětem, kolegům a rodičům. Náboženský obřad vedl farář Farnosti sv. Nikoly (Mikuláše) Stenjevec, který připomněl Matuškovu hlubokou víru v Boha a úctu k Božímu slovu, které pravidelně čítal na nedělních bohoslužbách.
Na sklonku života Alenu Matuškovi zvlášť záleželo na uchování památky na jeho legendárního otce. Proto v říjnu 2019 navrhl městské moci v Daruvaru, aby jedna z ulic nesla jméno Josefa Matuška k stému výročí jeho narození. Návrh podpořily také Svaz Čechů a Chorvatsko-česká společnost. Když bude tento návrh schválen, bude to splnění posledního přání tohoto dobrého a sebezapírajícího Čecha, který jako i jeho otec za života své početné talenty nesobecky rozdával jiným lidem a tím si zasloužil trvalou památku, úctu a vděčnost.
Marijan Lipovac, předseda Chorvatsko-české společnosti

Spolupracovník, jakého by si každý redaktor mohl jen přát
Nevím, jestli se svět točí rychleji nebo čas rychleji běží, ale v poslední době mám pocit, že z mého života odchází stále více lidí. Lidí, kteří pro mne něco znamenali, kterých jsem si vážila a které jsem měla ráda. Po jejich odchodu zůstává prázdnota, kterou se snažím zaplnit vzpomínkami, obrázky našich setkání a stopy našeho společného bytí na tomto světě. Alen Matušek je jedním z těch, jehož odchod mne zvlášť zranil, také proto, že jsem věděla, jaký nerovný boj s nemocí svádí a jak statečně bojuje. Alen svůj boj prohrál, ale v mých očích zůstává hrdinou.
Jeho rodina patřila v Daruvaru, ale i šíře, a to nejen v menšině, k velice váženým. Určitě nebylo lehké být synem profesora Matuška, ředitele Jednoty, předsedy Československého svazu, člověka, který byl měřítkem vzdělanosti, širokého rozhledu, ochoty a vstřícnosti. Také od Alena se hodně očekávalo, a možná právě z toho pramenil jeho ostych v době dospívání.
Po návratu ze studií v Praze se jeho osobnost rozvinula v plné míře. Jako hudební odborník se stal animátorem kultury Svazu v době, kdy Besedy odbornou pomoc nadevše potřebovaly. Alen hrál na několik hudebních nástrojů a opravdu se snažil všem vycházet vstříc, zejména muzikantům. Byla to náročná práce. Vždyť všechny zkoušky se v besedách konají po večerech. Ve volném čase se věnoval daruvarské  Besedě. Byl jedním ze zakladatelů Holubičky, na harmonice doprovázel tanečníky a na klavíru písně a kuplety, které zpívala parta mladých divadelníků… A pak Alen ze Svazu odešel a na čas jako by se ztratil. Zřejmě hledal své vlastní místo na zemi sám pro sebe, ne ve stínu velkého otce. Později jsme slyšeli, v Záhřebu se uplatnil jako skvělý a oblíbený učitel hudební výchovy a schopný ředitel školy.
Přestože se na nějakou dobu odmlčel, nikdy s Daruvarem nepřerušil styky nadobro. Přispíval do Dětského koutku, do Jednoty i do Přehledu, a jeho příspěvky se většinou týkaly jeho životní lásky – hudby.
Jako ředitelka Jednoty jsem s ním často byla ve styku a mohu říci, že každý redaktor by si mohl jen přát takového spolupracovníka, který slíbenou práci udělá vždycky včas a do puntíku perfektně. Byl k sobě neuvěřitelně přísný, přitom laskavý a ohleduplný ke svému okolí. Když vzal na sebe přetěžký úkol dodělat a k vydání připravit biografický slovník krajanů, dílo svého otce Josefa Matuška, na čas se odmlčel. Nějakou dobu se na to neodvažoval sáhnout, ale nakonec sám navrhl, aby slovník vyšel k desátému výročí Matuškovy smrti. Vyšel sice o něco později – k jeho nedožitým 95. narozeninám v roce 2015. Mnohokrát jsme spolu o slovníku jednali. Stejně jako jeho otec také Alen pečlivě promýšlel, jak celou tuto obsáhlou práci uchopit. Radil se s odborníky, mimo jiné i s Jaroslavem Pánkem, srovnával podobné edice. Obával se, aby se zařazením nebo nezařazením do slovníku nedotkl něčího národního cítění. Ne, nebylo to jednoduché. Alen si byl vědom hodnoty otcova díla a opravdu si přál, aby nezůstalo pouze v rukopise. Otcův slovník pak doplnil mnoha dalšími biografiemi, takže vzniklo dílo, které si skutečně zaslouží respekt. A kdyby mu bylo dopřáno víc času, jistě by vznikla třetí část slovníku. Už na něm pracoval, o čemž svědčí i jeho bádání o významných chorvatských hudebnících českého původu, anebo vůbec o lidech původem z českých zemí. Pro všechno to si troufám tvrdit, že Alen dosáhl velikosti svého otce.
Alen Matušek byl sice stranou krajanských aktivit, pracoval spíš v tichosti, byl ale velice dobře informovaný. Byl to Čech, milující svou dvojí identitu, českou a chorvatskou. Ale především to byl milý, vstřícný a skromný člověk, o jehož velikosti svědčí jeho dílo. Bohužel nedokončené…
Bývalá redaktorka Jednoty Libuše Stráníková

Vzpomínám...
Pamatuju, jak bylo kolem tebe vždy veselo, ve tvé společnosti se vždy zpívalo. Kytara byla samozřejmá, a kde byly jakékoli klávesy, hned se na ně hrálo. Vzpomínám si, že se to od tebe očekávalo, protože jsi byl školený hudebník. Pravděpodobně se očekávaly i různé jiné věci, protože příjmení Matušek s sebou neslo velkou zodpovědnost. Ale tebe zajímala především hudba a vzpomínám si, jak to celé společnosti bylo vhod. Pamatuju na výlety, i feriální zájezdy a hudební večery, i zakládání Holubičky, i na onu těžkou nagru, na kterou jsi nahrával folklorní pořady pro Radio Zagreb, pamatuju dokonce i Zímovu píseň, kterou sis často zpíval pro potěšení:
Život je kolotoč, kolikrát s tebou točí,
že ani nevíš proč, jen vyvaluješ oči.
Člověk si naskočí a neví kam to jede
a žádnej průvodčí to říci nedovede.
Píseň sem, píseň tam... Vůbec jsem o ní neuvažoval jinak než jako o pěkném písničkářském kousku. Až teď, když se probírám vzpomínkami, vidím, že ti sedí, jako by byla psaná právě pro tebe, nebo jako bys ji napsal ty sám. Když jsi po oněch pár letech intenzivního kamarádění odjel do Záhřebu, zprávy se k nám dostávaly zřídka, po kapkách, ale svědčily o tom, že jsi uspěl – vybudoval jsi pěknou učitelskou kariéru, byl jsi ředitelem školy, dělal jsi mnohé další věci, a nakonec se ti podařilo splatit dluh, který ti přenechal otec – dokončil jsi jeho kapitální dílo a vydal biografický slovník Čechů v Chorvatsku... Až na konci jsme pochopili, že to všechno bylo na úkor tvého zdraví, a že jsi po dlouhém odolávání bitvu přece předčasně prohrál. Jako by ta citovaná bezelstná píseň byla proroctví.
Mato Pejić, přítel a novinář Jednoty

Bylo ctí být tvým přítelem
... Nebyl jsi pouze kolega z práce, byl jsi přítel, měl jsi trpělivost každého vyslechnout a dát přátelskou radu a podporu... Svou dobrotou, lidskostí, jednoduchostí a trpělivostí jsi si získal všechny kolem sebe. Obdivovali jsme tvé vědomosti a elokvenci.
Tvůj vztah k žákům se stal ideálem, ke kterému tíhneme a jací bychom chtěli být. Tvé věnování se učitelskému povolání bylo pro nás inspirací. S lehkostí a radostí jsi se účastnil všech besídek... Daroval jsi nám hymnu školy, kterou budou hrdě zpívat nynější i budoucí generace. Svou lásku k lidem, k vědomostem a hudbě jsi předával generacím žáků a zanechal jsi trvalou stopu v jejich i našich životech...
Nemoc sice byla silnější, ale ty jsi nad ní vyhrál svou vírou, nadějí a optimismem, stopou, kterou jsi zanechal ve všech, kdo tě znali. Bylo krásné, bylo ctí být tvým kolegou a přítelem. Díky, že jsi nás obohatil a udělal z nás lepší lidi. Neřeknu sbohem, ale na shledanou, milý Alene.
Za kolegy a žáky ZŠ Matka Laginji kolegyně a přítelkyně Ivana Ozimecová, prof.

Věděl, že z krásy klíčí štěstí
... Opustil nás na slovo vzatý pedagog s erudicí, člověk, který miloval umění, protože pro něj bylo synonymem pro krásu. Náš Alen v kráse viděl klíček, z níž vyrůstá vrcholná potence života – štěstí. Tu svou krásu, nejvyšší, sublimovaný výraz života po desetiletí se sebezapřením usměrňoval k duším našich žáků. Často říkával, že žáky se má postupně vést k poznání, že krása vévodí nad štěstím i neštěstím, že pocit krásy může být totéž, co víra, jako v helénismu.
Milý Alene, profesore, který jsi vrchol své profesní existence našel v harmonii mezi prací a kochání se v kráse, spi pokojně na Jeho pastvách věčného života, užívej si Jeho blízkosti a následuj Ho v Jeho kráse.
Kolegové učitelé ZŠ Matka Laginji, Záhřeb (web stránka školy)