Jak na vás zapůsobilo šíření nákazy koronavirem a skutečnost, že se všechny náboženské slavnosti, obvyklé k Velikoncům, letos konat nebudou?
Je to nová zkušenost nejen pro mne, ale pro celý svět. Nikdo neočekával takové rozměry nákazy. Také že bude působit na život lidí, kteří, aby se ochránili, musí radikálně změnit způsob života. Člověk není stvořen, aby žil sám, a teď mnozí musí žít určitý čas v samoizolaci. Člověk se každodenně pokouší být ve společnosti, a teď má možnost být ve společnosti jen ještě čtyř nebo možná s postupem dnů i méně osob. V mnohých kulturách se při setkáních podává nejen ruka, ale osoby se jedna druhé dotýkají. Teď musí být vzdálené na metr nebo dva. Každý, kdo už zná tato pravidla, se ptá, zda je to normální? Jestli se nebudu chovat podle pravidel, budu trestán, nebo i ten druhý? Lidi se začínají bát i těch, s kterými do včerejška příležitostně nebo denně pili kávu nebo pivo. Co se týká slavností, od 20. března v Chorvatsku na neurčitou dobu má mše svaté slavit kněz sám, bez lidí. Nejspíše tomu tak bude i o Velikonocích. Připomeňme si, že první křesťané „vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“, což je norma pro každou novou generaci křesťanů. Je tedy jasné, co v tuto dobu bude omezeno a bude chybět v životě těch, kteří chtějí žít život věřících plnými plícemi.
K pohromě nákazy koronavirem ještě přibylo zemětřesení a neočekávaná zima s velkým sněhem. Mnozí věřící i nevěřící si pomysleli, že je to trest boží.
Skutečně si mnozí tak pomysleli. Ale je zapotřebí si uvědomit, co každý z nich myslí slovem „Bůh“ a co pojmem „trest“. Bůh, který jest, a v kterého křesťané věří, je Osoba, která je jedna, dobrá, hezká a pravdivá. Zde nás zajímá, co znamená „dobrá“? To je absolutní dobrota, která nemá v sobě nic špatného, ani na ni samou nemůže působit, co je špatné. To znamená, že Bůh nemůže dělat, činit něco špatného – trestat. Bůh je také spravedlivý, a dal člověku svobodu, kterou mu nikdy neomezí. Člověk sám v životě zvolí stranu, na kterou se otočí, Boží nebo jinou. Jestli jinou, Bůh kvůli darované svobodě člověku nechává jeho volbu, ale ve své dobrotě ho stále zve k sobě, k dobru. Člověk se trestá sám už tím, že se vzdálil od Boha, ale také bývá trestán něčím nebo dokonce někým. Takže to, co se nyní děje, pro mne je nadkryto Boží ochranou (kolik už mohlo být mrtvých?) a je spíš voláním, aby člověk činil pokání (kolik je každodenních vražd, abortusů, eutanazií, nadměrného používání pesticidů a jiných ekologických škod atd.?) a věřil, že je život dar, což znamená, že člověk není jeho majitelem, nežli uživatelem.
Víme o vás, že jste dříve než knězem byl učitelem. Kde jste učil a které předměty?
Do školy jsem přišel učit náhodou. Po ukončení fakulty jsem hledal práci na území okresní oblasti. Nejdřív jsem ji dostal na část pracovního úvazku na daruvarském gymnáziu, potom v České základní škole Josefa Růžičky Končenice. Pro informatiku jsem nebyl odborný, a některé části látky, kterou jsme museli zpracovávat, mi způsobovaly potíže, tak jsem si našel výuku jen technické výchovy v Končenicích a v Nové Rači. Složil jsem státní zkoušku a bavilo mě to.
Jaké máte zkušenosti z výuky ve škole?
Jak jsem už řekl, ve škole mě práce bavila. Kdyby tomu tak nebylo, odešel bych po několika měsících za prací jinou. Zvlášť technika mě bavila, kde lze vzbudit zájem i u dětí, které se nerady učí, nebo jim učení objektivně nejde, anebo mají problém s chováním. Na hodinách technické výchovy se daly do práce. A v některých cvičeních jsou nejlepší! Pamatuji si, jak byly ve třídě-dílně v Nové Rači staré zničené lavice. Jeden žák si tam na hodině psal po lavici, a proto ji za trest musel obrousit. Když to udělal, dali se do práce spolu s ním další tři až čtyři jeho kamarádi, kteří svým ne vždy vhodným chováním upoutávali pozornost na sebe. Ve třídě jsme se rozhodli, že obrousíme všechny lavice, potom jsme je natřeli barvou a lakem, na řadu pak přišly zdi, na které jsme napsali stimulující věty, dokonce jsme za své peníze koupili první LCD obrazovku (v té době ji nemělo ani gymnázium, ani ČZŠ Končenice), a už to byla nejhezčí třída, přestože se neopravovala od doby, kdy byla škola vystavěná. Nadaní studenti rádi chodili na dodatečnou výuku nebo radioamatérský kurs a kurs raketové techniky. Dva roky po sobě jsme zvítězili na županské úrovni, a po dvou žácích postoupili na státní soutěž v různých disciplínách.
Vzpomínáte na některé své učitele, kteří ovlivnili váš život?
Nerad jsem se učil, ale matematika byla láskou, protože jsem ji rychle chápal. Rád jsem soutěžil, proto byl pro mě zajímavý způsob výuky učitele Varata, také tělocvik a přístup učitele Kulhavého. V gymnáziu mě zaujal přístup učitele Josipa Previće, učil fyziku a informatiku, a na fakultě prof. Dr. Teperta z biblických předmětů Starého zákona a prof. Dr. Šalkoviće z kanonického zákona, kde nám kladl a vysvětloval spoustu příkladů z praxe.
Vysvětlete, prosím, proč mají děti náboženství v kostele (v sobotu), když ji mají ve škole?
Ve škole jde o výběrovou výuku, kterou si dítě s rodiči zvolí, a dostává známku. Tam se učí teorie, a na předmět se může zapsat i někdo, kdo není pokřtěný, je jiného vyznání nebo ateistou. V kostele nebo na faře probíhá výuka, která má za úkol poučovat pokřtěné děti, také dospělé, měla by je připravit do života, ve kterém se můžeme opřít o čtyři pilíře; mluvil jsem o nich v odpovědi na první otázku („vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“). Tady je zdůrazněná praxe. Vstup do života, který se nemůže vyčerpat. Proto by se všichni (každý svým způsobem) mohli a měli zapojit do nějakých farních „kroužků“. Také ti, kteří nejsou pokřtění a chtěli by být. Pro ně je zvláštní příprava, tzv. katechumenát. Je to velmi jednoduché a logické, ale pro většinu abstraktní, proto se to zkusím vysvětlit přirovnáním k počítači, který má hardware a software. Hardware je něco statického, jednou postavený vydrží beze změny několik let, kdežto software naopak umožňuje něco nového. Je trochu namáhavé naučit se používat Windows, Word, Excel, Teams, Paint, AutoCAD nebo něco ještě složitějšího, ale když to zvládnu, můžu se dostat až „na konec světa“. Pokud jde o sobotu, je jedno „co“ se učíme, jiné je „jak“ se učíme. Jedno doplňuje druhé. A když má někdo něco rád, je mu jedno kolik, kdy a kde se tím bude zabývat.
To, co laiky vždy velice zajímá, je otázka, proč se někdo stane knězem, zříká se z vlastní vůle, nazvěme to tak – světských radostí. Myslím tím mít vlastní rodinu a děti. Ovlivnil vaše rozhodnutí váš strýc farář Mario Sanić?
Každý, kdo se stal knězem, má jiný itinerář, jak k tomu došlo. Je to především odpověď na Boží volání, které není slyšet uchem, ale srdcem a rozumem. Pro to je potřeba ticho, klid, samota, modlitba a na konci víra, že každý kněz je člověk malý, slabý, omezený, ale ten, kdo ho zve, je velký, všemohoucí, absolutní, svatý. A jestli takový Bůh pozve takového člověka, je tedy jen zapotřebí jít. Rodina a děti jsou něco nejvzácnějšího na světě, ale katolická disciplína nepovoluje knězi mít rodinu v tomto smyslu, aby se mohl celý věnovat Bohu a všem lidem. Kdyby měl rodinu, tak by určitý čas nebo i většinu času měl věnovat jí.  
Strýc Mario neovlivnil mé rozhodnutí, ale byl stále přítomen jako podpora. Taky můj bratranec Boris Barun, jeho maminka byla Havránková z Dežanovce, se po ukončené fakultě stal ve Francii knězem, františkánem, když už mu bylo přes 30 let.
O Češích se traduje, že nejsou právě pilní, pokud jde o účast na mších svatých. Jaké jsou zatím vaše zkušenosti?
Proč je tomu tak, ještě přesně nevím, ale je několik rodin, které se snaží plně žít ve víře. Mše není jen povinnost (právě nyní je doba, kdy je tato povinnost zrušena). Je to mnohem více – setkání člověka s Bohem, lidí s Bohem. Tam se mezi sebou usmíří, tam se usmíří s Bohem, slyší jeho slovo, věřící jsou hosty za jeho stolem, v modlitbě Otčenáš si uvědomí, že nikdo není sám, dostávají sílu pro každodenní život...
Člověk nic neztratí za hodinu, kolik mše trvá, ale může poděkovat Onomu, který mu dal i tu hodinu i všech ostatních 167 v týdnu, i všechno jiné, co má. Jestli tomu není tak, je zapotřebí se zeptat, zda nepovažuje sebe sama za boha?
Z hlediska věřící mám radost, že se při mších zpívají české náboženské písně. Zavedl je již farář don Ivan Matijević, zpívaly se během služby faráře Patrika Alatiće, nyní se zpívají také, ale častěji. Zavedl jste také modlení růžence v češtině. Zavedl jste i další činnosti. Zvýšila se účast farníků na mších?
To, že se mají a mohou zpívat české písně, zdůraznil i msgr. Krpeljević, který mne uváděl do služby. Prozatím jsem určil, aby se jeden den v týdnu v květnu a říjnu modlil růženec, a v postní době křížová cesta. Činnosti, které nabízím, jsou různé, a možná nabídnu ještě něco: kromě náboženství pro děti jsou aktivní volontéři charity – Caritasu, kteří pořádají dílny, chlapci poprvé hráli v katolické fotbalové lize, zkoušky pěveckého sboru začaly po Novém roce, v době půstu se začala scházet biblická skupina, zvali jsme odborné osoby na tribuny, večírky, provádějí se opravy nebo údržba farních staveb (farní kostel, kaple v Daruvarském Brestově, farní dům), začali jsme upravovat farní zahradu. Zapojují se do nich ti, kteří si uvědomují, že to všechno patří farníkům, žádný farář to neodnese s sebou, až půjde na novou službu. Proto je důležité, aby každý v něčem našel své uplatnění a akce osobně podporoval. Věřím, že prostřednictvím takových akcí a kroužků se postupem času zvýší účast farníků na mších. Rád bych slyšel jejich ideje. Sebe vnímám jen jako koordinátora.
V odpovědi na předchozí otázku jste řekl „až půjde na novou službu“. Kněží se ve službě po určité době střídají. Jdou na jiné farnosti. Jak to prožívají? Jste spokojený, že jste se stal farářem právě na farnosti Končenice, ve vašem rodném kraji?
Jak který. Většině to padne těžko, protože se měli dobře s lidmi, se kterými žili, a nevědí, co je čeká v novém prostředí. O tom ale rozhoduje biskup, kterému slíbili poslušnost, takže se musí pokořit.
Neočekával jsem, že se tak brzy vrátím do rodného kraje. Ale okolnosti minulého léta tak diktovaly. Prozatím jsem spokojený a doufám, že tomu tak bude i nadále.

Tomislav Sanić
Narodil se v roce 1980 rodičům Mirušce, roz. Černušákové, a Brankovi Sanićovým, oba původem z Daruvarského Brestova. Rodiče žijí v Daruvaru, sestra Ivana s rodinou v Záhřebu, sám Tomislav už v pátém místě (Daruvar, Záhřeb, Požega, Pleternica, Končenice). Po ukončení České základní školy Jana Amose Komenského Daruvar složil maturitní zkoušku na daruvarském gymnáziu, pak v roce 2007 diplomoval na Fakultě dopravních věd v Záhřebu, tehdy ještě existoval směr pošta a telekomunikace. Učil na daruvarském gymnáziu, pak na končenické základní škole a základní škole Nova Rača. V roce 2011 se zapsal na Katolickou bohosloveckou fakultu v Záhřebu, směr filozofie a teologie, a pět roků žil v semináři vedle katedrály, které byly před několika dny poškozeny v zemětřesení. Magisterské studium ukončil v roce 2016.
Po ukončení teologické fakulty a vysvěcení na jáhna konal službu na katedrální farnosti v Požeze. Po kněžském svěcení byl dva roky farním vikářem v Pleternici.

Otázky kladla Věra Vystydová, foto rodinné album