Před dožínkovými slavnostmi v Kaptole se pustilo do založení nové taneční skupiny dospělých několik mladých ivanovoselských žen. Bylo to již v roce 2014. Počet žen ve skupině se během doby stále mění, protože jsou to všechno tanečnice s pracovními a rodinnými povinnostmi, hospodyně, které mají doma velká hospodářství, nebo i maminky, které mají doma mimina. Za nějakou dobu se nově založená skupina pojmenovala: Pémijačky. Ostatně, je to výborná parta, která se moc dobře baví a tanečnice hodně spolu kamarádí. Každé společné setkání jim udělá radost, proto je na zkouškách vždy výborná atmosféra a domů odcházejí s krásným pocitem. Nyní je doba, kdy se nezkouší a veškerá činnost je zastavená. Krajanští ochotníci jak taneční, tak divadelní, hudební a ostatních skupin musí být doma, protože se k nám na velké dveře dostala pandemie koronaviru. Všichni ale doufají, že doba nemoci bude brzy za námi a že se opět vrátíme ke kulturnímu amatérismu a všem radostem, které nám přináší.
Zajímalo nás, jaké vzpomínky mají ivanovoselské tanečnice, které společné vystoupení na ně zvlášť zapůsobilo a které příběhy jsou pro ně nezapomenutelné. Tanečnice spolu nejen tančí, ale jsou při každé besední akci. Některé z nich kdysi zaujaly v divadelní hře Klášter. Na dožínkových slavnostech v Kaptole byly na alegorickém voze a mlátily obilí cepy, potom se rychle převlékly a tančily ve večerním folklorním programu. Na Etno dnech pečou buchty a potom je rozdávají. Jsou ochotné udělat všechno a zapojit se do každé besední akce. Tanečnice, které již dnes ve skupině tančí, zavzpomínaly a jejich dojmy a vzpomínky vám přinášíme.  
Anita Vančurová, vedoucí taneční skupiny: „Při založení skupiny nás bylo osm. Hned, jak jsme se daly dohromady, vystoupily jsme v Kaptole na Dožínkách. Hodně jsme cvičily a přitom jsme se bavily. Velkou pomoc při nácviku tanců a nových choreografií jsme měly od pánů Josefa Součka a Miloslava Brtníka. Hodně nám pomáhala Kristýnka Kvapilová a členové Končenické chasy, kteří dokonce do Pémije za námi jezdili a pomáhali nám. Jsme jim za to velice vděční. Od založení skupiny jsme hodně vystupovaly a na některá vystoupení zvlášť vzpomínáme. Třeba na vystoupení v roce 2017 na Lipovlanských setkáních, nebo na přehlídce menšinové tvořivosti v Hrubečném Poli, na vystoupení v Kyjově v České republice, Dožínkách, Končenických hodech… Jsem ráda, když nás tančí hodně a když jsme skupina velká. V Hrubečném Poli například nás tančilo deset a byla na nás krásná podívaná. Tehdy jsme vystoupily v nových mladoboleslavských krojích, které nám ušila krajanka Vlasta Despotovská z Virovitice.
Jako vedoucí skupiny musím poděkovat i naší dechové hudbě pod vedením Zdenka Frantála, která nás vždy doprovází. Líp se tančí za doprovodu živé hudby.
Maja Cesarová Vujevićová nemá český původ, do Ivanova Sela se provdala a do krajanské činnosti se brzy zapojila. Českou kulturu a tradici začala velice rychle a ráda pěstovat. Je jednou z iniciátorek ušití nových krojů: „Když jsme formovaly taneční skupinu a začaly s prvními tanečními kroky, myslela jsem si, jak by bylo hezké, kdybychom měly nové kroje. Tančily jsme ve starých a vedení spolku moc neváhalo a rozhodlo, že si ušijeme nové. Vybraly jsme si za pomoci Josefa Součka a Kamily Skopové kroje mladoboleslavské. My čtyři tanečnice jsme se vydaly na cestu do České republiky pro látku. Cesta do Čech, přesněji do moravských Brumovic byla zážitkem života, plná zábavy a dobré nálady. Tolik látky a různých knoflíků, krajek a jiných dodatků jsem nikdy v životě neviděla.  Myslím si, že jsou rady paní Kamily Skopové a Josefa Součka k nezaplacení. Byly to okamžiky, na které budu pamatovat po celý život.“     
Anita Vodvárková: „V taneční skupině Pémijačky jsem začala tancovat v roce 2016. Miluju tanec, a to byla jedinečná příležitost a velká čest představovat moje Ivanovo Selo. Velice jsem si užila na tanečních zkouškách, na kterých jsme se učily nové choreografie, a přitom jsme se náramně bavily. Nikdy nechyběl smích a dobrá nálada. Soboty patřily společným zájezdům na vystoupení do okolních spolků, kde jsme mohly vidět, jak tam pracují a jaké skupiny ve spolku mají. Vždy následovala společná pobavení, ze kterých jsme všichni měli radost a krásné vzpomínky.  Nejúspěšnější akcí naší skupiny pro mě bylo vystoupení v Art mlýně v České republice. Tam jsme se mohli seznámit s bohatstvím moravského a slováckého folkloru, poznali jsme krásu jižní Moravy a byl to určitě zdařilý zájezd. Bylo to nenahraditelné a krásné.“
Matea Kubizňáková: „Mé dobrodružství v České besedě začalo ještě, když jsem byla malá holčička. Tehdy jsem tančila v dětské taneční skupině, dnes jsem v dospělé. V mezičase, a to plných osm let, jsem tancovala v mažoretkách. Díky tanci jsem hodně cestovala. V Besedě jsem také hrála divadlo, které mám hodně ráda. Uvolňuje mne. Doufám, že ve skupině Pémijačky budu ještě dlouho tancovat. V kroji se cítím moc dobře a jsem hrdá na svůj český původ a svoji vesnici Ivanovo Selo, která je malá, ale jedinečná.“
Mišela Rajzlová: „Hodně dávno jsem začala tancovat a ani si už nepamatuji kdy přesně. Na taneční skupinu mám ze zájezdů a vystoupení jen hezké vzpomínky. Všechny nás váže láska k tradici a českému jazyku. Nemohu ani říci, které vystoupení bylo nejlepší, protože každá zkouška, plná smíchu, různých nápadů, ale občas i krátkého hněvu a vzteku, nám přinesla něco nového. Vlastně, na Dožínky vždy budu pamatovat v tom nejhezčím, také na ty v Kutině, když se konaly kvůli špatnému počasí ve sportovní hale. Smály jsme se a byly spolu, a to pro nás bylo nejdůležitější. Často si připomeneme i vystoupení v České republice, když jsme jako děti tančily a pak jsme všichni popadaly jako vláček. I když teď nějakou dobu netančíme, věřím, že taneční tradici zachováme, protože vždy se mezi námi najdou lidé, kteří nesmírně milují to, co dělají.“
Marina Tučková: „Začala jsem opět tančit před třemi lety. Ještě jako dítě jsem tancovala v České besedě. Folklor mám ráda, protože je pro mne určitou relaxací od každodenních aktivit. Každé vystoupení je pro mne určitou výzvou, která je doprovázená trémou. Mám strach, jak tanec dopadne. Po vystoupení
analyzujeme každý krok, co bylo dobré a na čem je třeba ještě pracovat. Mám radost z toho, co děláme.“
Vlatka Maletićová: „Začala jsem tancovat v roce 2017. Úplně všechno se mi líbí: zkoušky, vystoupení, cestování… doba před a po zkoušce. Zvlášť bych pochválila cesty do České republiky. Ty jsou snad nejkrásnější a už se těším na další naše vystoupení doma i v cizině.“
Ružica Boštíková: „S děvčaty tančím už pět let. Nejkrásnější naše vystoupení bylo na dožínkových slavnostech v Kutině, a to snad také proto, že jsme poprvé vystupovaly v nových krojích. Mám ráda pozitivní atmosféru na zkouškách a na vystoupeních. Je nám spolu dobře a hezky. Hodně jsem se naučila o české kultuře.“
Sanela Vaňková: „S děvčaty si velice dobře rozumím. Kamarádíme hodně i mimo Besedu a pak je jasné, že mě dostaly i do tance. Ostatně, nebylo to těžké, velice ráda tančím, a dnes je tak málo možnosti jít si zatančit. Beseda je pro každého z nás určitou relaxací, na kterou se vždy velice těším. Nejkrásnější vzpomínky mám na vystoupení v Kyjově, to bylo ale něco! Krásné dobrodružství s krásnými lidmi. Na Moravě jsme si prohlédly zámek a Art mlýn u velice milých hostitelů. Pro nás, které jsme na festivalu Mlýnské kolo vystoupily, bylo nejdůležitější dobře odvést vystoupení, abychom se představily v nejlepším světle. Všechno dobře dopadlo a myslím si, že vedení našeho spolku s námi může být spokojené. Udělaly jsme všechno, abychom doložily, jak u nás v Chorvatsku pečujeme o české tradice. Za odměnu jsme poznaly krásy naší pravlasti.“
Mirela Štrumlová Tučková: „S českým folklorem mě seznámila již moje první učitelka Justýna Koutníková. Ona nám vštěpovala lásku k české hudbě a tanci. Ještě bych připomněla lásku k hudbě, kterou jsem zdědila od tatínka a babičky. Babička nás naučila mnohé starodávné české písničky, které si dodnes ráda zanotuju a učím svoji dceru Lucii. Jsem jednou z těch, kteří měli možnost jezdit na taneční tábory Míly Brtníka staršího, které se konaly ve Tkonu. To byly zážitky na celý život, velice hodně jsme se tam naučili a na tu dobu a partu lidí nikdy nezapomenu. Také ze skupiny Pémijačky mám krásné vzpomínky. Máme se spolu dobře a je nám krásně, když tančíme. Choreografie se mi líbí a vždy je legrace a zábava učit se nové taneční kroky s kamarádkami ze skupiny.“
Text A.-M. Štrumlová Tučková, Foto archiv