Někteří lidé se o takové věcí vůbec nezajímají, považují je za nedůležité. Jiní stráví roky a roky na různé výzkumy rodokmenu, přečtou spoustu knih a zápisů, aby získali jakékoliv informace o svých předcích. Třetí druh lidí potřebuje nějakou pobídku k tomu, aby se dal do zkoumání minulosti svého rodu.
Mě takováto témata vždycky zajímala, a zvlášť od doby, kdy jsem doma mezi starými knihami našel pradědův a dědův domovský list, z kterého už bohužel zůstalo jen půl, na druhé půlce si v průběhu času pochutnaly myši. Na těchto domovských listech z roku 1920 bylo uvedeno, že oba mají právo domovské v obci Poběžovice u Přelouče, a že právě odtud pocházejí.
Měl jsem z těch informací radost, ale z druhé strany se otevřelo mnoho nových otázek, např. kdo byl otec pradědy Jana a na kterém místě v obci přesně bydleli. Jednou, asi v roce 2010, jsem krátce Poběžovice s přítelkyní navštívil, prošel hlavní silnicí, promluvil si s panem Karlem Blažkem a na konci vesnice jsem si utrhl několik jablek, které jsem přivezl domů a rozdělil v rodině. Byla kyselá.
Léta minula a v jedné z nedávných Jednot jsem se dočetl o panu Lubomíru Havrdovi, genealogovi z Pardubic. Z článku bylo zřejmé, že je to člověk, který svou práci miluje, je seznámen s existencí českých příslušníků v Chorvatsku a velmi dobře se u nás mezi krajany cítí. Dlouho jsem neváhal, navázali jsme kontakt.
Byl ochoten pomoci mi pří získání více údajů o Blažkových z Poběžovic u Přelouče. Domovské listy se ukázaly jako velmi vzácné, cenné a nepostradatelné pro další rodopisné pátrání a díky nim se mu práce zcela podařila. Nyní mám vypracovaný rodokmen již od roku 1755, od pra-pra-pra-pra-pradědy, a vím že všichni žili v Poběžovicích, a také jsem se dozvěděl číslo domu, kde žili. Zabývali se zemědělstvím a obuvnictvím.
Mimo rodokmenu pan Havrda napsal také článek o rodu Blažkových z Poběžovic, a poslal fotokopie zápisů z matrik, kde čerpal údaje. Všechny tyto nové poznatky ve mně znovu vzbudily zvědavost. Na základě nových informací jsem si přál znovu navštívit rodnou vesničku mého pradědečka Jana Blažka. A znovu mi při tom pomohl pan Havrda, který se postaral o naši návštěvu nejen Poběžovic, ale i blízké Přelouče, jejich chaty ve Štítě, Chlumce nad Cidlinou a Pardubic, kde jsme také byli jeho hosty, přímo u něho v bytě.
Do Poběžovic jsme s manželkou Davorkou a manželi Havrdovými přijeli v neděli dopoledne, 20. října 2020. Tam nás již čekali místní dobrovolní hasiči, páni Karel Petříček a Václav Vančura, kteří nás provedli vsí, ukázali nám obecní úřad, nové hřiště a krásně vybavenou hasičskou zbrojnici, úložný prostor pro hasičské vybavení. V současnosti ve vesnici probíhá stavba splaškové kanalizace, doposud existovala pouze kanalizace pro dešťovou vodu. Vesnice tedy bude mít všechno komunální vybavení včetně vodovodu a plynovodu, je krásně uspořádaná. Představitelům obce se podařilo získat dost finančních prostředku ze státního rozpočtu pro úpravu společenských místností, okolí a pro různé vybavení.
Prošli jsme se vesnicí a našli podle čísla dům, kde se můj praděda Jan Blažek narodil. Nyní tam stojí nový dům vystavěný v roce 1923, a hned naproti němu je menší rybník, který tam je nejspíš ještě od doby Marie Terezie. Byl to doopravdy zvláštní pocit stát na tom místě. Nemohl jsem, abych nepřemýšlel o tom, jaká to vlastně musela být nouze, aby se člověk odsud v roce 1897 vydal na tak dlouhou a strastiplnou cestu, dlouhou více než 600 km, nejspíš pěšky pouze s trakařem, anebo dokonce i bez něj. Tentokrát jsem jablka nenatrhal, ale byla by jistě sladká. V rybníce se hodil kapr a my jsme pokračovali dál, do asi 8 km vzdálené Přelouče.
Je to městečko ne o moc větší než Daruvar, čisté, krásně upravené, a Blažkovi tam pravděpodobně jezdili na úřady a na městské trhy. V Přelouči nás laskavá paní Ladislava Hývlová, vedoucí městské knihovny, provedla budovou Občanské záložny, dominantou hlavního náměstí, kde je dnes knihovna, koncertní sál, kulturní, společenské a informační středisko.
Následoval odjezd do Chlumce nad Cidlinou, rodiště obou manželů Havrdových, kdy jsme se po cestě zastavili v malé vesničce Štít a prohlédli si chatu Havrdových, kde rodina tráví víkendy. Poté následoval oběd v Chlumci nad Cidlinou, a následně jsme navštívili městské muzeum Loreta. Pan Havrda s muzeem mnoho let spolupracuje, a tak nám, jeho hostům, bylo odpuštěno vstupné. V městském muzeu se nacházejí exponáty zaměřené na dějiny zemědělství na Chlumecku. Staré zemědělské stroje a vystavené zemědělské nářadí v nás vzbudily vzpomínky na časy dávno minulé.
Následovala cesta do Pardubic, kde jsme si po příjezdu, na soutoku řek Labe a Chrudimky, dali nejdříve výbornou zmrzlinu a šli navštívit renesanční klenot Pardubic – Pardubický zámek, jenž v 16. století vybudoval rod Pernštejnů. Nádherná členitá stavba s renesanční sgrafitovou fasádou nás uchvátila svojí zdobností. Po krátké procházce po zámeckých valech a uličkami starého města jsme došli na Pernštýnské náměstí, střed starého města s radnicí a nádhernými renesančními domy s malebnými a zdobnými prvky na fasádách. V rohu náměstí u městské brány jsme vystoupili na ochoz věže zvané Zelená brána (56 m). Odtud jsme měli nádherný výhled jak na samotné město, tak i na řeku Labe s jejími meandry slepých ramen nebo Kunětickou horu s hradem na vrcholku. Nádherné pohledy do Polabské nížiny byly umocněny vrcholky Železných hor na jedné a vzdálenými siluetami Krkonoš, na straně druhé. Počasí nám velmi přálo, a tak všechny naše zážitky provázela atmosféra pravého babího léta. Příjemný výlet jsme zakončili večeří u Havrdů, kterou nám připravil sám pan Havrda.
Zájezd byl poučný, zajímavý, a mám pocit že jsem si splnil svoje tajné přání, abych se dozvěděl co možná nejvíce o kraji svých předků. Děkujeme manželům Havrdovým za srdečné přijetí, pohostinnost a za společně skvěle strávený čas! Text a foto Alen a Davorka Blažkovi
O POBĚŽOVICÍCH U PŘELOUČE
– Nejstarší písemná zmínka o vsi Poběžovice u Přelouče se dochovala z roku 1399, kdy ji vlastnili vladykové, Slaměnkovci z Poběžovic. V 15. století byla sídlem vladyků Tuněchodských z Poběžovic. V 15. a 16. století držel tento rod Tuněchody, Slatiňany, Slepotice, Srdov, Štětí, Jeníkovice a část Svinčan, Ledci a Hošťalovice.
V 60. letech 15. století Poběžovice vyplenila uherská vojska krále Matyáše, táhnoucí proti Jiřímu z Poděbrad. V roce 1542 byla zdejší pustá tvrz prodána i se vsí Jiřímu Gerštorfovi z Gerštorfu. Roku 1620 se Gerštorfové zúčastnili bitvy na Bílé hoře a v roce 1623 přišli o majetek. Ten koupil Kryštof Šimon, svobodný pán z Thunu.
Vesnice Poběžovice u Přelouče se nachází v kotlině jižně od Přelouče, mezi obcemi Lipoltice, Choltice a Tupesy, v nadmořské výšce 248 m. Z jihu ji obklopují lesy, na sever je mírně zvlněný terén otevřený směrem k Přelouči. Zdejší rybník napájí potůčky z místních lesů. Na katastrální rozloze 171 ha dnes žije 90 stálých obyvatel průměrného věku 49 let. Většinu katastru tvoří orná půda, pětina je osázena lesním porostem.
O PŘÍJMENÍ BLAŽEK
Příjmení Blažek je v České republice poměrně běžné. V současné době (r. 2020) je v Čechách 14 722 nositelů tohoto příjmení. Nositelé příjmení Blažek v moderním Chorvatsku jsou převážně Chorvaté, původem z Čech. Žijí v oblasti Záhřebu, Koprivnice a Bjelovarsko-bilogorského županství.
Pokud budeme hledat význam příjmení Blažek, jde o odvozeninu z řeckého osobního jména Blasios, což si můžeme vysvětlit něco jako „neobratný“. Jak praví pán Havrda, co vedlo pradědu Jana k odchodu do Slavonie, se asi již nikdy nedovíme. Poběžovice u Přelouče byly tehdy součástí komorního panství Pardubice. Z komorních panství bylo přesídlení v rámci monarchie velice snadné.
Císař František Josef I., stejně jako předchozí panovníci Rakousko-Uherska, velmi podporovali dosídlení Slavonie po odchodu Turků. Do Slavonie, resp. do vsi Donji Sređani (Dolních Střežan) dorazil po dlouhé a strastiplné cestě, někdy v první polovině roku 1897. S největší pravděpodobností odešel z domova spolu se svým příbuzným Františkem Blažkem (*1874, dále jen bratranec) rovněž z Poběžovic.