Římany pronásledovaní křesťané odmítali tento svátek, protože nehodlali uctívat lidského panovníka jako Boha, a tak si v zimě roku 354 zavedli svátek Adventus Domini (Příchod Páně). Zimní období si k oslavám nejspíše vybrali podle starých pohanských oslav slunovratu. Zvyk slavit narození Ježíše Krista přijala starokřesťanská církev v Římě již ve 4. století, ale z vlastního důvodu – nechtěla, aby ostatní lidé praktikovali staré pohanské oslavy zimního slunovratu.
Nejstarší psaný pramen, jež hovoří o první oslavě Vánoc ve starém Římě, se nachází v ilustrovaném rukopise Chronograf na rok 354, známý také pod názvem Filokalův kalendář, podle římského kaligrafa Furie Dionisie Filokala. Dozvídáme se z něj, že se svátek narození Páně poprvé slavil 25. prosince 336 v nově vybudované bazilice na Vatikánském pahorku.
Z Říma se oslava Vánoc rozšířila po celé Západní římské říši, a od 7. století je součástí liturgie celé západní církve.
Oslava Vánoc je od 7. století součástí liturgie celé západní církve. Vrchol vánočních oslav představuje Štědrý večer, který rodina oslavuje společně, a po kterém následuje odchod na půlnoční mši.
Vánoční zvyky a obyčeje obsahují také souhrn úkonů a pravidel, jež lid staletími vykonával jak z hluboce věřícího pojímání svátku, ale i z přesvědčení, že jejích provedením zabezpečí sobě a svým nejbližším štěstí a zdraví a všeobecně prosperitu v rodině a v hospodářství. V průběhu staletí se obyčeje měnily a lid také přijímal nové, které převzal od sousedních či jiných národů, a tak s právem můžeme říci, že jednotlivé zvyky a obyčeje spojené s Vánocemi, a všeobecně s adventním obdobím, podléhaly módě.
Také u nás, zvláště generace narozené před rokem 1990, jsme svědky toho, jak k nám koncem 20. století přibyly nové předvánoční novinky, do té doby známé většinou z amerických filmů. Časem zcela zdomácněly a dnes je považujeme samozřejmostí a nedílnou součástí svátků. Tyto novinky se zejména vztahují na začátek, čtyřtýdenního adventního období, jež předchází Vánocům.
Slovo advent je latinského původu (adventus) a znamená příchod. Původně to byla doba, ve které se kdysi lid duchovně připravoval k nadcházejícímu svátku. Náznaky o adventu jako o času příprav k Vánocům poprvé nacházíme již ve 4. století na území Španělska, v 6. století i v Římě.
První adventní den je současně i prvním dnem nového církevního (liturgického) roku. Počátek liturgického roku je pohyblivý a je jím čtvrtá neděle předcházející Božímu hodu vánočnímu. Advent má 22 až 28 dní a první adventní neděle může připadnout na kterýkoliv den mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Pokud připadne Štědrý den na neděli, je 24. prosinec zároveň poslední adventní nedělí. Oproti liturgickému, kalendářní či občanský nový rok je pevně stanoven a začíná vždy 1. ledna.
Liturgický rok není pouze souhrnem 365 dnů, současně připomíná jednotlivé události Ježíšova života v jejich chronologické posloupnosti. Křesťané se o adventu připravují na oslavu dvojího příchodu – narození syna Božího v Betlémě a očekávání Kristova druhého příchodu a posledního soudu. Proto je adventní období pro křesťany nejen obdobím radosti, nýbrž i dobou pokání a rozjímání, během kterého se lid zříkal nejen jídla a pití, ale také hudby, zábavy a různých jiných kratochvílí. Od roku 581 adventními postními dny byly pondělí, středa a pátek, ale dnes jsou zredukovány na středu a pátek, i když se těchto zákazů lid nijak zvlášť nedržel.
V současné době je jeden z prvních věstníku adventního období obyčej zdobení domovních dveří věnečkem. Je to jedna z novinek, která k nám zavítala koncem minulého století. Adventní věneček pochází z Německa a za svůj vznik vděčí faráři Johannu Hinrichovi Wichernovi (Hamburk, 1808–1881), zakladateli hamburského sirotčince. V prosinci roku 1838 Wichern pro své chráněnce každý den od začátku adventu zapálil svíčku a postavil ji na velký dřevěný věnec, který pověsil nade dveře sirotčince. Pod věncem stála pokladnička na milodary pro opuštěné a osiřelé děti. Na Vánoce věnec přemístil do největšího sálu sirotčince a zapálil všechny svíčky. Takto ozdobený a osvětlený věnec sklidil velký obdiv a již následující rok zdi sálu ozdobili zelenými větvičkami, a v roce 1860 poprvé větvičkami ozdobili i dřevěný věnec. Ze severního Německa se zvyk rozšířil do ostatních částí Německa, především díky evangelické mládeži, a v roce 1925 byl adventní věnec poprvé postaven i v jedné katolické svatyni – v katedrále v Kolíně nad Rýnem.
V období mezi dvěma světovými válkami se tento obyčej pozvolna rozšířil i na území mimo německy mluvicí země. Časem se přestaly používat dřevěné věnce, nahradily je věnečky pletené z větviček jehličnanů. Také svíčky se přestaly zapalovat každodenně, časem se jejich počet ustálil na čtyři – pro každou adventní neděli jedna. Dnes se adventními věnečky zdobí nejen domovní dveře, čímž jsou v podstatě prvními viditelnými věstníky Vánoc, ale věneček se čtyřmi svíčkami, postavený na stole v obývacím pokoji, představuje dekorační prvek domácí vánoční nálady. Postupně, každou adventní neděli, obvykle před obědem, se zapálí jedna svíčka.
Před devadesátými léty minulého století málokdo věděl také o existenci adventních kalendářů. Pouze děti, jejichž příbuzní či rodiče pracovali „na západě“, zejména v Rakousku nebo v Německu, a darovali jim kalendář, věděly, o co jde. Dnes jsou kalendáře všední záležitostí, která se může obstarat ve všech obchodech s potravinami a v shopping centrech již několik dnů před adventem.
Zárodky vzniku adventních kalendářů sahají také do 19. století. První druhy pocházejí z protestantských míst. Nábožně založené rodiny kreslily v prosinci každý den křídou čárku až do Štědrého dne, nebo také začátkem prosince začaly věšet na zeď 24 malých obrázků, každý den jeden až do Vánoc.
První kalendáře se vzhledově lišily od dnešních. Původně to byly dva povětší archy papírů – na jednom bylo otištěno 24 veršů či menších básniček s vánoční tématikou, na druhém bylo 24 obrázků s vánočními motivy. Úkol dítěte byl, aby každý den vystřihlo jeden obrázek a nalepilo jej k odpovídajícímu verši či básničce. Na konci, na Štědrý den, se objevil poslední obrázek. Byl největší ze všech a byl na něm obvykle zobrazen vánoční biblický motiv. Původně byl účel kalendářů ten, aby se děti připravily a seznámily s nadcházejícími svátky a zkrátily si čas v očekávání ozdobeného stromku a vánočních dárků.
Dětský adventní kalendář, jaký dnes známe, resp. obraz se 24 okénky za kterými se skrývá překvapení ve formě drobného dárečku, vytvořil mnichovský tiskař Gerhart Lang (1881–1974) z Maulbronnu. Když byl Gerhard dítě, matka mu vyrobila adventní kalendář s 24 malými svíčkami, které byly připevněny na lepence. Později se Lang stal spolumajitelem tiskárny Reichhold & Lang v Mnichově, ve které tiskl malé barevné obrázky přilepené na lepence ke každému dni prosince. Byl to první tištěný adventní kalendář, třebaže bez otevíracích okének, a poprvé se objevil v prodeji v roce 1908. Byl pojmenován vánoční kalendář nebo mnichovský vánoční kalendář. Zanedlouho vydal první adventní kalendář s malými otevíracími dvířky.
Avšak ve třicátých letech Lang zavřel svou společnost. Do té doby vyrobil kolem třiceti různých designů kalendářů. Úspěch této německé tradice přerušila druhá světová válka. Lepenka totiž byla na příděly a bylo zakázáno vyrábět kalendáře s obrázky.
První tištěný kalendář po válce vydala tiskařská společnost Richarda Sellmera v roce 1946. Kalendáře se staly obzvlášť oblíbenými po roce 1958, kdy se za každým okénkem skrývala drobná čokoláda. Kromě toho, obrázky již nebyly pouze biblické, nýbrž na nich byla vyobrazená zasněžená zimní krajina, postavy z kreslených filmů Walta Disneyho, Santa Claus se soby a podobné, dnes již velice známé a běžné, dětem přitažlivé scenérie. Tiskařská společnost Richard Sellmer Verlag, jež sídlí ve Stuttgartu, existuje dodnes, a kromě adventních kalendářů vyrábí i vánoční pohlednice.
Začátkem devadesátých let, jako dnes už nezbytným doplňkem adventního období, se na tržnicích a v květinářstvích začal objevovat do té doby neznámy květ sytě rudých a zelených listů – vánoční hvězda. Jeho původ je v Mexiku, kde ho domorodé obyvatelstvo, Aztékové, nazývalo cuitlaxochitl. Objevil ho v 19. století první americký velvyslanec v Mexiku Joel Roberts Poinsett a v roce 1825 ho převezl do spojených Států. Protože je aztécký název dosti složitý a těžko vyslovitelný, Američané, a potom i zbytek světa, mu začaly říkat poinsettia. Vzhledem k tomu, že kvete v předvánočním období a připomíná hvězdu, stala se z něj vánoční hvězda (stella natalis).
Přestože každé větší město má svou tržnici, na které se může během celého roku obstarat vše nezbytné, v devadesátých letech se u nás začaly organizovat speciální adventní či vánoční trhy. Jejich původ spočívá ve středověkých zimních trzích a jejich účel byl ryze praktický, na jednom místě si lidé mohli obstarat vše nezbytné pro nastávající dlouhé zimní období. V minulosti se tedy prodávaly pouze praktické věci – ošacení a strava. Trhy se pořádaly druhou neděli před Vánocemi a netrvaly déle než dva týdny.
Nejstarší písemná zpráva o konání zimního trhu pochází z konce 13. století, z roku 1294, který se konal ve Vídni. Nejznámější a největší vánoční trhy se konaly v Londýně, Drážďanech, Berlíně, Petrohradě a francouzském Dijonu a pozvolna se začaly objevovat v každém větším městě v celé Evropě.
V Praze se, kupříkladu, původně vánoční trh konal pouze na Staroměstském rynku. Postupně mělo každé pražské náměstí svůj vlastní trh a časem kupci svou nabídku zpestřili. Tak se v 19. století na pražském vánočním trhu začaly prodávat malé vánoční stromečky vyřezané z lepenky a nabarvené na zeleno. Na Velkém (dnes Karlově) náměstí a Staroměstském rynku k obveselení lidu vystupovali kejklíři, žongléři, akrobaté a hudebníci.
Dnes jsou vánoční trhy místem zábavy, na kterých se mohou koupit adventní věnečky, ozdoby pro stromeček, vánoční blahopřání, různé vánoční suvenýry, ale se na nich může také pohostit tradičními zimními pokrmy a nápoji charakteristickými pro jednotlivé oblasti či města. Zkrátka, adventní trhy, zejména v evropských metropolích, se staly spíše místy zábavy, na kterých se to hemží četnými turisty (alespoň to tak bylo v předpandemickém období). Vánoční trhy se uzavírají obvykle těsně před nebo po 6. lednu, kterým končí vánoční období.
V západní liturgii se 6. ledna oslavuje svátek Tří králů, kdežto ve východokřesťanském světě se toho dne oslavují Vánoce podle juliánského kalendáře. V pojetí východního křesťanství (pravoslaví) se Vánoce oslavují jako Zjevení páně (tzv. Epifanie). Oslava je připomínkou příchodu mudrců do Betléma, jejich klanění se dítěti Ježíši a předání darů. Podle východokřesťanské věrouky se prostřednictvím těchto události Ježíš Kristus zjevil poprvé světu jako Syn Boží a Vykupitel.
Použitá literatura:
Grupa autora: Božićnica, Otvoreno sveučilište, Zagreb, 1993.
Rihtman – Auguštin, Dunja: Knjiga o Božiću, Golden marketing, Zagreb, 1995.
Sitta, Silvia: Od adventa do Sveta tri kralja, Gradski muzej Bjelovar, 2012.
Trnková, Klára: Vánoční zvyky a obyčeje našich babiček, Studio Trnka s.r.o., Praha, 2009
Vavřínová, Valpurga: Malá encyklopedie Vánoc, Nakladatelství Libri Praha, 2002
Připravila Sylvie Sittová, foto z archivu Městského muzea Bjelovar