Londýn je nyní spolu se zbytkem Anglie v úplném lockdownu kvůli viru způsobujícímu covid-19. Právě jsem se vrátil domů z pravidelného týdenního nákupu v místním supermarketu, na několik příštích dní jsem doplnil zásoby ovoce a zeleniny. Podle současných opatření smíme vyjít z domu jednou denně, třeba na procházku nebo na nějakou jinou formu cvičení, ale máme zůstat v našem sousedství; můžeme si také zajít nakoupit potraviny, vyzvednout léky z lékárny nebo navštívit lékaře. Těsně před Vánoci byly znovu uzavřeny všechny obchody, kromě těch s potravinami a potřebami pro domácnost, jakož i všechny restaurace, hospody, divadla, kina a tělocvičny a samozřejmě, zavřeny jsou také všechny školy. Kromě pracovníků v nejnutnějších obchodech a službách, většina z nás je zavřená ve svých domovech, vykukuje z okna a sleduje měnící se roční období a přemýšlí, kdy už tato noční můra skončí. Jinak, pokud znáte ironii, život je tu „úplně normální“.
Londýn a Anglie samozřejmě nejsou ojedinělé: celá Evropa se společně s velkou částí světa snaží vyrovnat se současným morem. Ale v mnoha ohledech by se podle všeho dalo říci, že britská zkušenost je těžší: kromě drsné reality s „vražedným virem“ způsobujícím covid-19 se musíme vyrovnat také s Brexitem, který se od 1. ledna stal další stejně drsnou a zatěžující skutečností. Ve svém následujícím dopise se pokusím říct něco o tom, jak se odchod Spojeného království z Evropské unie začíná dotýkat nás všech, samozřejmě pokud mi virus nezaklepe na dveře, v tom případě by to určitě byl ‚konec’.
Na začátku pandemie v březnu loňského roku jsme měli první úplný lockdown, který trval tři měsíce. Na jeho začátku se při panických nákupech vyprázdnily všechny police v supermarketu. Tentokrát to není tak strašné, ale dnes jsem si všiml, že v obchodě neměli téměř žádnou mouku, cukr ani vejce (zdálo by se, že lidé zase pečou chléb a koláče); všechny těstoviny byly také vyprodány, stejně jako toaletní papír. Panický nákup toaletního papíru je v Anglii zajímavým a matoucím fenoménem, protože třebaže je covid-19 ošklivý virus, málokdy vede k žaludečním problémům. Toto chování se bezpochyby jednoho dne stane zábavným a fascinujícím tématem sociologického výzkumu studentů.
Náš předseda vlády Boris Johnson se stal známým svou ‚churchillovskou‘ rétorikou a nedávno nadšeně prohlásil, že po Brexitu a vysvobození Spojeného království z pout EU Británie bude znovu skvělá – ‚Britain Would Be Great Again‘, což zní téměř stejně jako známý slogan Donalda Trumpa „We will make America great again”– Uděláme Ameriku znovu skvělou. Uvidíme, zda se tento sen splní, i když
v tuto chvíli budoucnost nevypadá příliš slibně. V současnosti vrhá strašlivá realita pandemie na tuto zemi velmi temný stín.
K dnešnímu dni je ve Velké Británii nejvyšší počet úmrtí na covid-19 v Evropě. Oficiální údaje ministerstva zdravotnictví dosud uvedly téměř osmdesát tisíc mrtvých, ale skutečný počet zemřelých, přesahující počet úmrtí zaznamenaných v běžném roce, je nepochybně mnohem vyšší a pravděpodobně bude přes sto tisíc. Leden je vždy strašným měsícem pro nemocnice, které se vždy musí vypořádat s prudkým nárůstem chřipky a jiných respiračních onemocnění, ale v prvním týdnu tohoto měsíce byla lůžka jednotky intenzivní péče prakticky v každé nemocnici zcela plná, s téměř 30 000 pacientů s covid-19 a 65 000 nových případů denně. Už jsme si zvykli na zprávy o více než tisíci úmrtí denně, a je těžké si vůbec představit, kolik truchlících rodin asi musí být zasaženo.
Když v Londýně píšu tento článek, mohu vám upřímně říci, že kdybych utrpěl infarkt nebo cévní mozkovou příhodu, pravděpodobně bych tu doma zemřel, protože tolik sanitek uvízlo před nemocničními úrazovými a pohotovostními jednotkami, které nemají lůžka pro další pacienty, záchranná služba se téměř zhroutila a nejsou neobvyklé zprávy o desetihodinové čekací době – to je zoufalé, pokud jste vážně nemocní. Vzhledem k tomu, že jsou téměř všechna lůžka na intenzivní péči nyní plná, bylo by třeba zase otevřít rychle budované náhradní nemocnice Nightingale, aby poskytly péči lidem na ventilátorech, kteří jsou obvykle v umělém spánku.
To vše se odehrává v zemi, která byla vždy tak hrdá na svůj NHS, komplexní národní zdravotnickou službu, založenou po druhé světové válce. Byla koncipována jako bezplatná pro každého, kdo potřeboval léčbu, a přestože čerpá podstatnou část z národních příjmů, je určitě méně nákladná než zdravotní péče v Německu nebo ve Francii a určitě je mnohem levnější než zdravotní péče ve Spojených státech. Kvůli přijetí neoliberálních ekonomických teorií, které do Británie zavedla Margaret Thatcherová a které následují její nástupci, naši političtí mistři aplikovali tuto ideologii na NHS. Někteří lidé říkají, že jsme byli nuceni poznat cenu všeho, přesto neznáme hodnotu ničeho. Privatizace dříve veřejných služeb se stala mantrou a žádná služba z ní nemohla vyváznout. Kromě toho byla Británie po mezinárodní finanční krizi v letech 2007/08 vystavena desetiletí finančních úsporných opatření. I když to mělo vše zredukovat, zkombinovat a zefektivnit, místo toho to vedlo k vzniku ještě větší nerovnosti.
V rámci této snahy o snížení výdajů NHS chyběly zdroje a když byly zapotřebí nové nemocnice, musely být vybudovány partnerstvími v soukromém sektoru, který je poté pronajal zpět zdravotní službě za tak vysoké náklady, že je nyní mnoho zdravotnických úřadů ochromeno dluhy. To vedlo k obrovskému snížení počtu nemocničních lůžek a Británie se s 250 lůžky na 100 000 obyvatel stala zemí s menším počtem lůžek než Řecko. Pro srovnání, Německo má na 100 000 lidí 800 a Francie 600 lůžek. Jak se dalo čekat, znamenalo to také, že měly britské nemocnice ve srovnání s Německem pouze jednu třetinu akutních lůžek na odděleních intenzivní péče. Proto není divu, že když pandemie udeřila plnou silou, mnoho lidí dostalo potřebnou lékařskou pomoc příliš pozdě, když už byli příliš nemocní. Všichni se máme čemu učit, ale ti, kdo plánují zdravotní péči ve svých zemích, se musí učit od nás a uvědomit si, že pokud nebudeme stavět na dostatečných volných kapacitách nebo na tom, co by někteří ekonomové mohli nazvat „nadstandardem“, nebudou dostatečné rezervy, aby nás v případě tísně zachránil.
Vážení čtenáři, nechci vás dále deprimovat, proto tento článek zakončím několika dobrými zprávami: dorazily vakcíny na covid – dvě ze tří různých vakcín, které byly dosud schváleny. Mělo to velkou publicitu a politici se bijí do prsou a slibují příchod lepších dnů, ačkoli proces očkování milionů starých lidí a lidí s vysokým rizikem je velmi pomalý a zatím se zdá být naprosto neuspořádaný. Bylo nám řečeno, že všichni, kdo jsou nejvíce ohroženi, budou očkováni do konce února; uvidíme!
Mezitím jsou ulice v centru Londýna téměř prázdné. Londýn, metropole, která nikdy nespí, je nyní městem, kde většina z nás žije svůj život jen ve svých domovech. S tak malým počtem lidí a automobilovou dopravou, která je mnohem méně rušná než obvykle, je často vidět lišky, ježky, veverky a všechny druhy ptáků, kteří si užívají námi lidmi nerušený život. A při každé příležitosti, když vyjdeme ven, všichni s rouškami na obličeji, se nám musí zdát o dnech, kdy znovu ucítíme čerstvý vzduch. Fanaticky si myjeme ruce; navzájem udržujeme bezpečnou vzdálenost od sebe, ale sníme o době, kdy bude bezpečné znovu se obejmout. Vrátí nám očkování tyto svobody? Doufejme, že tomu tak bude, a ať už to je brzy. Takovýto život není opravdovým životem, nemyslíte?
Milan Švanderlík, foto Charlotte Ross

Milan Švanderlík se narodil v severních Čechách otci Bohumilovi Švandrlíkovi a matce Růženě Sladečkové. V dětství vyrůstal a chodil do školy ve Velkých Zdencích, ve školení pokračoval v Hrubečném Poli, Daruvaru, Záhřebu a ve Vinici. Už padesát let žije v Londýně, kde působí jako umělec a komentátor.