Nyní víme, že se neolitičtí zemědělci přistěhovali z východu, usadili se a žili na nejvzdálenějších koncích západní Evropy. Díky genetickým stopám můžeme sledovat migraci těchto lidí ze Španělska a Portugalska do Francie na sever a podél pobřeží Atlantiku až do Británie a Irska. Nebyli pouze samozásobitelé. Byli to zřejmě také zkušení kameníci, protože kdekoli se usadili, postavili velké kamenné pomníky zvané megality různých tvarů a velikostí, vytesané z místního kamene. Někdy to byly „osaměle stojící kameny“, nazývané monolity, a někdy byly tyto mohutné balvany uspořádané do skupin, často do kruhů. Ale to nebyla lidská obydlí, byla to zvláštní místa pro rituály, pohřby nebo náboženské obřady toho či onoho druhu, kde byli předkové pohřbíváni a uctíváni. Předpokládá se také, že to byla také místa pro astrologické pozorování a výzkumy.
Stonehenge je jednou z těchto neolitických památek a je pravděpodobně nejznámější na světě. Tisíce návštěvníků každým rokem obdivují jeho velkolepost, podivují se nad tím, jak byl postaven. Dodnes sem lidé přicházejí oslavovat milníky ve svém životě – oženit se, rozptýlit popel blízkých nebo hledat duchovní spojení s matkou přírodou. Pohanské slavnosti se zde konají pravidelně a o svátku svatého Jana je to místo, kde se scházejí druidové, aby pozdravili východ slunce v nejdelší den a oslavili letní slunovrat. Stonehenge zůstává místem mystickým, kde lidé cítí nadpřirozeno a mají pocit, že jistým způsobem navazují spojení se svými předky.
Stonehenge bylo hodně zkoumáno, psalo se o něm, přesto se mnohé o památníku stále nevysvětlilo. S využitím moderní vědy a technologie s jistotou víme, že velký kamenný kruh byl postaven kolem roku 3000 před naším letopočtem. Zpočátku to byl jen jeden velký kruh (o průměru 110 m) obsahující kameny jen o něco vyšší než člověk, vážící mezi dvěma a čtyřmi tunami. Tyto kameny se nazývaly modré kameny, protože mají modrošedou barvu a byly z doleritu, skály tvrdší než žula (granit). Tento kámen se tu ale nevyskytuje. Podle vědců se těžil v jižním Walesu.
Většina z dodnes stojícího velkého komplexu byla postavena kolem roku 2500 př. n. l., kdy se mnohem větší kameny (vysoké 4 metry a vážící asi 25 tun) těžily jen asi 30 km odtud. Ty byly použity k vytvoření vnějšího kruhu monolitů uzavřených vodorovně „překladovými kameny“. Přitom byly starší, menší modré kameny přemístěny a vytvořily dva koncentrické vnitřní kruhy.
Profesor Mike Parker Pearson z University College London (UCL) spolu se svým týmem archeologů strávil mnoho let vykopáváním fragmentů zpopelněných koster asi 50 jedinců pohřbených poblíž a dokázal, že některé z nich byly pozůstatky lidí, kteří pocházeli z velšských hor, a ne z křídových plání Wiltshire. To dokázalo ještě další spojení mezi Stonehenge a Walesem.
Porovnáním vzorků kamenů s místní geologií bylo prokázáno, že modré kameny pocházejí odněkud z oblasti Preseli Hills v Pembrokeshire. Týmy geologů a geochemiků pokročilými vědeckými metodami a takřka detektivní prací prohledaly řadu možných míst, až nakonec zúžily svůj výběr na Carn Goedog. V tamním kamenolomu objevili vykopávky, kde kámen, který v lomu zůstal, dokonale odpovídal jednomu z modrých kamenů ve Stonehenge – jako když do sebe dokonale zapadají dvě části stavebnice. Vědci měřením doby polorozkladu uhlíku na skořápkách lískových oříšků, které vyhodili pracovníci v tomto lomu, zjistili, že tam modré kameny byly těženy kolem roku 3300 před naším letopočtem, několik století před postavením Stonehenge. Historikové si pak lámali hlavu s tím, co se s kameny dělo mezitím.
Někteří archeologové předpokládali, že modré kameny z Walesu mohly původně tvořit dřívější kamenný kruh, postavený někde mnohem blíže k lomu. I když je tato oblast bohatá na neolitické monolity, po žádném kamenném kruhu, jako je ten ve Stonehenge, nebyly nalezeny žádné stopy. Hledání tohoto chybějícího kruhu se stalo vyčerpávajícím úkolem, který zabral mnoho let úsilí, přičemž to profesor Pearson a jeho tým mnohokrát skoro vzdali. Ale po letech náročného hledání se na ně štěstí usmálo: jednoho dne, za vlhkého, nepříznivého a opravdu hrozného počasí, našli zbytky kamenů na nepatrném, větrem ošlehaném úbočí hory Preseli, ve Waun Mawn. Zkoumání vykopaných otvorů kolem těchto zapomenutých kamenů odhalilo skvrny stlačené půdy pod povrchem, což naznačuje, že hlína kdysi podporovala velké a těžké megality. Pečlivá vědecká analýza odhalila, že půda v této oblasti byla narušena kolem roku 3300 př. n. l., přesně v hledané době. Další archeologický výzkum potvrdil, že určitě jde o místo, kde původně stály modré kameny a tvořily kruh o průměru 110 m – stejné velikosti jako původní kruh ve Stonehenge! To byl průlom, který všichni hledali, a veškerá jejich těžká práce se nakonec vyplatila.
Nyní se věří, že si neolitické národy, které se stěhovaly na nové pastviny dále na východ, vzaly s sebou nejen veškerý svůj světský majetek, ale také posvátný kruh modrých kamenů zděděný po svých předcích, a ty znovu postavili v podobném kruhu na Salisburské pláni. Kameny musely být přepraveny téměř 240 km, pravděpodobně na dřevěných saních, a protože to byl nepochybně nesmírně obtížný úkol, napovídá nám to, jak důležité byly tyto památky pro lidi, kteří je uctívali. Přenášení kamenů z Walesu do Wiltshiru bylo vnímáno jako přinášení jejich rodové identity s sebou do nového domova.
Nedávno publikovaná práce profesora Pearsona potvrzuje, že se starověké národy z jižního Walesu stěhovaly ze západu na východ a vzaly si s sebou svůj posvátný kruh modrých kamenů. Analýza DNA těchto neolitických architektů Stonehenge potvrzuje, že se jednalo o migranty původem z pobřeží Egejského moře, kteří se postupně přesunuli na západ přes kontinentální Evropu, přičemž někteří z nich našli cestu na sever a pomohli osídlit ostrovy Británie a Irska. S sebou přinesli nové zemědělské metody, nové technologie, ustálený způsob života a vlastní náboženství. Během následujících staletí se tyto národy mísily s následnými vlnami imigrantů až nakonec vytvořily tu nejpestřejší rasu lidí, která si později říkala „Angličané“, což je odvozené od jména jednoho z posledních útočících kmenů.
Co nám tedy Stonehenge říká? I letmý pohled na rané britské dějiny napovídá, proč by každý Brit, který by tvrdil, že pochází z nějakého mýtického kmene, nějaké svobodné etnické skupiny čistokrevného původu nazývané „Angličané“, byl buď úplný blázen, nebo úmyslně lhal. Projevy nepřátelství vůči cizincům a vzestup nacionalismu, které vyplynuly z Brexitu, jsou proto znepokojující a smutné. Místo toho, aby oslavovali bohatou rozmanitost svých kořenů, což každou rasu obvykle dělá silnější, kreativnější a přizpůsobivější v měnících se dobách, tito ignoranti, samozvaní „vlastenci“ nyní sebe klamou marnými představami o ochraně své „čisté anglické rasy“.
Bezpochyby se to všechno časem převalí a rozum nakonec zvítězí, ale je to smutné a škodlivé účinky nacionalismu jsou přímo devastující. Ale zatímco se demagogové chvástají, Stonehenge bude jistě i nadále stát jako skvělý památník starodávných lidí, kteří cestovali na velké vzdálenosti, aby vytvořili nové komunity v neznámých zemích, a přesto je postavili na starobylých základech. Měli bychom oslavovat jejich tvořivost a vynalézavost a také obdivovat nesmírnou památku, kterou nám odkázali. Ale především bychom se z ní měli pokusit naučit velkou lekci o moci starověkých lidí, kteří osídlili tyto ostrovy. Text a foto Milan Švanderlík