Vládo Daněk byl asi prvním, kterého jsem z tohoto kolektivu poznala, a to díky své zálibě ve fotografování. Tenkrát k tomuto koníčku patřilo i vyvolávání fotografií, které mělo zvláštní kouzlo. To napětí, když se ve vůni vyvolávače a ustalovače na fotopapíru začaly objevovat obrysy budoucího obrázku… Ještě na základní škole v Končenicích jsem byla ve školním fotoklubu. Tatínek mi občas půjčil svůj tenkrát moderní fotoaparát Regula IIb (ještě ho máme, i když nefunkční). Měli jsme doma i malou fotolaboratoř, ale pro tu v novém domku v Daruvaru nebylo místo. Proto nás, sestru a mne, Vládo občas pouštěl do fotolaboratoře, která tenkrát byla v suterénu budovy, ve které Jednota i dnes sídlí. Měl radost, že jeho koníček, který byl zároveň jeho zaměstnáním, baví někoho mladého, a byl ochoten pomoci, poradit a nechat nás v laboratoři, samozřejmě s podmínkou, že máme vlastní fotopapír.
Vládo byl v kolektivu oblíbený. Nepamatuji, že by kdy byl špatně naladěn, naopak, vždy s ním bylo plno legrace. Však ho rádi viděli široko daleko, kam jezdil za krajany. Jeho fotografie jsou svědectvím jedné dávno minulé doby a samozřejmě především krajanského života – jako novinář Jednoty fotografoval dožínky, divadla a další kulturní krajanské akce.
Administrativa Jednoty bývala i v minulosti umístěna v suterénu budovy, a právě tam návštěvníky vítaly tři dobré duše Jednoty: Blaženka Bílková, Zdenička Marteková a Lojzička Jandíková. Každý návštěvník se obvykle zastavil nejdřív u nich v administrativě a ony každého vítaly jako milou návštěvu. Vzpomínka na Blaženku je milá a ani dnes se neubráním úsměvu, když si vzpomenu, jak rád ji Vládo škádlíval. Blaženka vévodila malé prodejně českých knih – jedinečné a jediné v Chorvatsku. Starala se o nákup, prodej a propagaci knih a gramodesek z českých vydavatelství. Mnohokrát jsem si u ní něco vybrala. Od chvíle, když jsem si v Jednotě koupila knihu dopisů Boženy Němcové, vždy pro mne hlídala nějakou knižní specialitku. V kanceláři tenkrát byl i gramofon, takže se odtud často ozývaly tóny dechovek nebo populárních českých písní, například zpěv Waldemara Matušky, Karla Gotta, Evy Pilarové, Heleny Vondráčkové a dalších, ale i árie vážné hudby… O gramodesky byl v té době poměrně velký zájem, vždyť i v Besedě jsme často při gramofonu tančili. Blaženčinou povinností bylo také na psacím stroji přeťukat zlektorované texty novinářů, aby sazeči v tiskárně dostali čistopis bez chyb. Novináři tehdy psali na psacím stroji, a do jejich rukopisů nebo strojopisů pak rukou své poznámky vpisoval lektor. Jistě nebylo úplně jednoduché takové redakční rébusy rozluštit, ale pokud vím, Blaženka si nikdy nestěžovala.
Jedním z těch, kdo v tiskárně dostával do rukou rukopisy pro Jednotu, vlastně na psacím stroji napsané čistopisy, aby je znovu přeťukal do rachotícího tiskařského stroje, který postupně řádek po řádku odléval do olova, byl Stevo Štefša. Svým vzezřením a vystupováním budil respekt, přitom byl vlídný a ochotný. Bral svou práci nesmírně vážně, tak vážně, že přestože neměl český původ, u profesora Buriana absolvoval hodiny češtiny, aby mohl sázet české texty. A byl v tom perfektní – byl nejen rychlý, ale dokázal opravit nebo upozornit na chybu v textu, která lektorovi nebo korektorovi náhodou unikla. Byl to ryzí tiskařský pracovník: takoví se kdysi řadili mezi vzdělané intelektuály, protože jejich rukami a vědomím prošlo tolik literárních, vědeckých nebo novinářských textů, že patřili mezi nejsečtělejší spoluobčany. Velmi jsem si ho vážila.
Čtvrtým z těch stoletých Jednoťáků je můj otec Otokar Sakař, díky kterému jsem si zcela jistě zamilovala češtinu, Jednotu a krajany natolik, že jsem jim věnovala celý svůj život. V mých vzpomínkách je přítomen stále. Vidím ho ve staré končenické škole, kde jsem k němu měla stejný respekt jako k ostatním učitelům (k nám, svým dcerám, byl přísnější než k ostatním žákům), na školní zahradě, kde kluky učil štěpovat stromky, na jevišti končenického domu, v kanceláři Jednoty, kde po odchodu Boži Grubišiće na řadu měsíců zůstal v redakci sám, trávíval u psacího stroje dny a večery a často i noci, a kam jsem mu mnohokrát donesla večeři, a někdy dokonce i snídani. Jednota to tenkrát přežila, on sám na takový hektický režim bohužel doplatil.
Tak vám, milí století Jednoťáci, blahopřeji ke stým narozeninám a doufám, že jsme my, co jsme přišli po vás, byli vašimi důstojnými pokračovateli. A vám, dnešním novinářům a všem dalším zaměstnancům Jednoty přeji, aby vám práce v krajanském tisku byla posláním pro českou krajanskou komunitu, tak jako byla a zůstala většině vašich starších kolegů, kteří na vaši činnost hledí se sympatiemi a drží vám palce.                   Libuše Stráníková

Vladimír Daněk (2. 6. 1923 v Dežanovci – 2. 4. 2019 v Daruvaru)
Byl vlastně vyučeným krejčím, ale druhá světová válka s jeho osudem zatočila zcela jinak. Jako partyzán byl členem divadelní skupiny Národněosvobozeneckého vojska. Po válce se vydal do Čech, ale po rezoluci Informbyra se vrátil zpět. Byl jedním ze zakladatelů a knihovník daruvarské obecní knihovny a od roku 1950 až do odchodu do důchodu byl novinářem a fotoreportérem Jednoty. Zasloužil se o to, že redakce Jednoty nebyla přestěhována do Bjelovaru. Byl také aktivní v daruvarské České besedě. Hrál v divadlech, byl členem správního výboru Besedy a od roku 1987 byl jejím čestným členem. V pozdnějším věku začal psát humorně laděné prózy, malovat obrazy a vytvářet svérázné skulptury ze samorostů. Jednota vydala sbírku jeho povídek V lese a u vody.

Blaženka Bílková (2. 3. 1923 v Dolním Daruvaru – 5. 1. 2006 v Bjelovaru)
Vyrůstala v krajanské rodině v Dolním Daruvaru, absolvovala českou školu Komenského, dívčí odbornou školu v Daruvaru a kurz strojopisu v Záhřebu. Od roku 1961 do odchodu do důchodu v roce 1981 pracovala v Jednotě jako daktilografka a vedoucí knižní služby Jednoty. Byla aktivní v dolnodaruvarské a daruvarské Besedě jako herečka a výborná zpěvačka. Byla také členku pěveckého sboru Josefa Knytla.

Stjepan (Stevo) Štefša (15. 12. 1923 v Pakracké Polaně – 4. 3. 1992 v Pakraci)
Ještě před druhou světovou válkou se vyučil ručním sazečem a během války pracoval v partyzánské tiskárně. Po válce pracoval v daruvarské tiskárně jako strojní sazeč. Od roku 1949 sázel i české texty pro Jednotu a Dětský koutek a při práci chodil na hodiny češtiny v gymnáziu k prof. Frantovi Burianovi. Od roku 1961 až do odchodu do důchodu v roce 1978 byl jako strojní sazeč zaměstnancem Jednoty.

Otokar Sakař (27. 4. 1923 v Uljaniku – 30. 5. 1968 v Pakraci)
Učitelský ústav absolvoval v Záhřebu a jako učitel pracoval v Daruvarském Brestově a Končenicích, kde byl i ředitelem osmileté školy. Od roku 1962 pracoval v Jednotě jako novinář, redaktor a zástupce hlavního a odpovědného redaktora. Po odchodu Božidara Grubišiće do Záhřebu nějakou dobu Jednotu připravoval sám. Od roku 1964 byl redaktorem Našeho koutku a zároveň lektorem a korektorem všech rukopisů. Je autorem terminologických slovníčků z technické výchovy a studií o krajanských spolcích v Brestově, Končenicích a Daruvaru. Přeložil tři knihy o rybách a rybářství. Zasloužil se o činnost škol a besed v Končenicích a Brestově, kde se podílel i na přípravě elektrifikace osad.