Účast na setkání podpořila menšinová rada Bjelovarsko-bilogorského županství pod vedením Damira Maliny. První kontakty s evropskými menšinovými sdruženími navázala zástupkyně bjelovarsko-bilogorského župana Táňa Novotná Golubićová, která neskrývá radost z toho, že i mladí představitelé české menšiny mají zájem o menšinovou politickou činnost a zapojují se do seminářů věnovaných menšinám a jejich právům. O velikonočním semináři v městečku Borta v Rakousku nám napsala Ema Šimalová:
Všichni jsme svědky toho, jak neuvěřitelně jsme v dnešní době propojeni s celým světem. Ať už z pohledu dostupnosti informací, znalostí, dopravních možností anebo prostě kvůli globální síti, které říkáme internet. Právě díky posledně jmenovanému, nám oběma přišla zpráva od Tamary Horákové, ve které nás pozvala, abychom se zapojily do letošního velikonočního semináře It’s all around you, jenž se konal od 31. března do 6./7. dubna 2023 v Oberwartu/Borta v Rakousku. Vůbec jsme netušily, jak se budeme cítit propojené s celou Evropou. Vzhledem k tomu, že jsme poprvé slyšely o téhle události, kterou organizuje YEN – Youth of European Nationalities spolu s HAK – Hrvatski akademski klub, jsme opět využily možností, které nabízí „strýček Google“ a informovaly se. Dozvěděly jsme se, že Oberwart je jedno z měst, ve kterém žijí tři národnostní menšiny: Maďaři, Romové a Burgenlandští Chorvaté. Náš další krok byl pak zcela jasný a logický – podaly jsme si přihlášku a netrpělivě čekaly, co nám z YEN odepíšou.
Ani jsme se nenadály, a už jsme seděly v autobusu do Vídně. Vybavené zvědavostí a dobrou náladou, vydaly jsme se na cestu bez jakýchkoliv očekávání. Kdybychom už tehdy věděly, s jak krásnými lidmi nás tato příležitost, která se nedala odmítnout, spojí, těšily bychom se ještě mnohem více. Šlo totiž o seminář, v němž jsme necelý týden trávily s úplně neznámými lidmi. V naší pestrobarevné skupince jsme se seznámily s různými evropskými menšinami, například s Lužickými Srby z Německa, Němci z Ruska, Romy z Makedonie, Sasy z Rumunska, Bretoncem z Francie a Velšanem z Velké Británie. Komunikovat v takto různorodé skupině, k překvapení všech, vlastně vůbec nebylo složité. Právě díky tomu, že mezi námi vždy byl někdo, jehož jazyk mohl pomoct při překladu. Přitom jsme si zlepšili nejen schopnosti komunikace v angličtině, ale i schopnost porozumět jazykům se stejným základem, jako jsou jazyky, které již ovládáme.
Seminář měl podobu neformálního vzdělávání, což se vyznačovalo tím, že jsme si navzájem v kroužku neustále vyměňovali názory a spoluvytvářeli program. Celý proces spíše moderovaly, než vedly, dvě lektorky. Začínaly diskuse, zadávaly úkoly a kladly otázky, nad nimiž jsme se dlouho zamýšleli, i když jsme zhasli světla v naší učebně bilingvního gymnázia, kde jsme trávili většinu času.
Téma letošního semináře – Keeping traditions alive! Since 2023 utvářelo obsah všech dílen. Už z kulturního programu, připraveného pro účastníky první den, vyvstala velká otázka, která nás provázela celým týdnem: Máme měnit tradice? Stejný dotaz mi položila paní redaktorka při rozhovoru pro televizi ORF. Už po druhém dnu semináře jsem zjistila, že se moje odpověď mění. Na první pohled jednoduchá otázka v sobě totiž skrývá celou řadu dalších neznámých. Abychom se k zodpovězení této otázky alespoň přiblížili, museli jsme si nejdříve vysvětlit, co pro nás tradice znamenají a co jsou jejich hlavní prvky. Adaptace, kulturní význam, rodina, emoce, vazby, transmise, konzervování, společenské dědictví, to jsou jistě pozitivní charakteristiky, nesmíme však zapomínat, že existují tradice, které se udržují přes odpor některých zúčastněných a společnost nedovoluje jejich změnu. Jako největší výhody jsme vyzdvihli právě vazby s komunitou a pochopení vlastní identity, oproti tomu největší výzvy v chápání tradic pro nás představovalo nepřijímání nových perspektiv, zejména pak zpochybňování samotného účelu dané tradice. Nejnáročnější úkol, který jsme dostali, spočíval v tom, abychom na konkrétních příkladech z vlastní minority našli odpovědi na otázky, zdali je daná tradice/zvyk založena na historickém nebo současném násilí vůči jakékoli skupině obyvatel, dále jestli se do ní mohou zapojit všichni bez rozdílu, a na jakou část komunity se soustředí. Většinou jsme ale docházeli k tomu závěru, že přístup k účastí je umožněn každému (včetně postižených), ale také, že účinkující jsou často jen muži. Nakolik je však tohle nutné měnit, stejně tak jako další případné diskriminační prvky, záleží vždy hlavně na celé komunitě, a ne pouze na vnějších pozorovatelích.
Nejdůležitější návrh, který jsme si s sebou odnesly, se týká vytvoření organizace pro mládež, která by zastřešovala všechny mladé lidi v naší minoritě a přinesla by novou perspektivu, stejně tak jako větší podíl mladší části populace. Nejednou jsme měli příležitost slyšet, že „mladí lidé nejsou jen budoucností, ale i přítomností,“ na což se často zapomíná. Závěrem bych chtěla zmínit ještě jednu myšlenku, provázející celý seminář a také skvěle zachycující účel organizace, jež se zasloužila o tento nezapomenutelný zážitek – Minority rights are human rights. (Práva menšin jsou lidskými právy.) Text Ema Šimalová, foto archiv