Migrantské cesty mezi našimi dvěma zeměmi obvykle vedou opačným směrem. Město Daruvar se zmenšilo v minulém desetiletí, tedy mezi dvěma sčítáními lidu, o téměř čtyři tisíce obyvatel a, kromě Německa a Irska, nevětší počet odešel za lepším životem pravě do Česka, kde se krajan snadněji uplatní i díky znalosti jazyka.
„Jo, ale život tam není lepší,“ rezolutně tvrdí Ladislav. „Tam lepší život byl, nyní se ještě stále dají vydělat slušné peníze, ale bydlení je tak strašně drahé a vůbec životní náklady tak vysoké, že se to jednoduše nevyplatí. Tady je práce dost, a kdo je šikovný, vydělá i více než v Česku. Podle mého mínění, ti, kteří odešli, odešli za holubem, tedy, tady měli vrabce v hrsti, ale odešli za holubem na střeše.“
Když v České republice a celé Evropě začala ekonomická krize, kterou dodatečně prohloubily pandemie koronaviru a ruská agrese na Ukrajinu, začali manželé Veselákovi uvažovat o nové životní destinaci. V tom okamžiku byl Láďa státním úředníkem s vysokou školou (krizové řízení a management řízení státu v době krize) a Tea novinářkou a redaktorkou na mateřské dovolené. Když dali všechno na papír a sečetli, rozhodli se sbalit se a opustit Českou republiku. Jedním z důvodů bylo také to, že Láďa po vypuknutí covidové epidemie vzhledem ke své službě neměl dva roky dovolenou, pracoval bez jediného volného dne.
Volba, že nový domov bude Chorvatsko a Daruvar, byla zcela logická. Tea má zde babičku a je také chorvatská občanka. Narodila se sice v Záhřebu, protože v Daruvaru není nemocnice, ale je vlastně také Daruvařankou. Její maminka je Zdena Turková, rozená Keková, novinářka, která působila i jako spolupracovnice Jednoty, a tatínek Željko Turk pracoval jako inženýr v továrně Dalit. Když se rodina začátkem domovinské války přestěhovala do Prahy, Tea byla maličká a prakticky celý život strávila v Čechách, ale do Daruvaru jezdila na návštěvy a u babičky trávila celé prázdniny.
„V Praze jsme prodali byt, splatili hypotéku, tady si koupili skvělý, poměrně nový barák a ještě nám zbylo na to, abychom v klidu mohli rozjet podnikání a další věci,“ popisuje Láďa velkou změnu v jejich životě. Dodává, že upravil velkou garáž na dvoře, vybavil ji spoustou nářadí, založil firmu (d.o.o.) a bude provozovat řemeslnou dílnu.
Tea už dělá svou novinářskou práci na dálku, jako editorka v Českém rozhlase.
„Jestli byl covid v něčem dobrý, tak byl dobrý v tom, že ukázal, že se spousta práce dá dělat online,“ říká Tea, která po mateřské dovolené dostala od své matiční firmy spolupracovnickou smlouvu, a tak z Daruvaru počítačem dělá část své dřívější redaktorské a editorské práce. „Konkrétně, funguju jako editorka jednoho pořadu a jako přepisovatelka pro web dalšího pořadu.“
V Českém rozhlase Tea začala v roce 2011, v zahraniční redakci, kde v té době pracovala i její maminka, prošla výběrovým řízením a testy, a potom osm let dělala zprávy a reportáže z terénu, mimo jiné i z Mongolska, Kamerunu, a hlavně z evropských zemí, a když mohla vybírat, vybrala si Chorvatsko a Slovinsko. Pokračovala v redakci vědecké, kde pracovala až do mateřské dovolené.
Jejich nynější životně-pracovní situace je velice zajímavá. A poměrně složitá: Láďa je cizinec s přechodným dlouhodobým pobytem v Chorvatsku, za účelem sloučení rodiny, a má ho zatím na pět let, bude pracovat ve své vlastní firmě v Daruvaru. „Tím pádem já budu přispívat do chorvatského rozpočtu, tady budu platit daně, sociální a zdravotní pojištění, zatímco Teuška je Chorvatka, která má trvalý pobyt v České republice, žije v Daruvaru a pracuje pro českou státní firmu, kde odvádí zdravotní a daně.“
Dalším velice zajímavým příběhem je služba, kterou se Láďa chystá poskytovat. Zde je zcela neznámá, zatímco v Čechách je běžná a známá pod populárním názvem „hodinový manžel“. Co to je za službu?
„To je vlastně pomoc lidem, kteří potřebují něco opravit, smontovat, dovést… když ti třeba praskne voda, odejde vodovodní baterie a firma může přijít až za týden, nebo je třeba vyměnit žárovku v digestoři, nebo zásuvku, dlaždice, cokoliv, na co nemusí být licencovaný instalatér… takové drobné věci, které nedokážeš sám,“ vysvětluje Láďa a dodává, že si již mnozí sousedé všimli, že chystá dílnu a ptají se, kdy začne pracovat.
„Já chápu, že by si někdo mohl položit otázku: proboha, on byl třicet let státním zaměstnancem, tak jaké má předpoklady, že to umí... Zaprvé, já jsem vyrůstal na venkově, v Lounech, městě podobném Daruvaru, kde jsme měli velké hospodářství, děda byl truhlářem a už jako děti jsme se naučili všechno o dřevu. Táta byl řidičem povoláním a stále něco stavěl, takže jsem strávil spoustu času na stavbách. Brácha je opravář zemědělských strojů a zařízení a pořád jsme opravovali auta, a když jsem pracoval v armádě, měl jsem na starosti automobilový park, hlavně vím poměrně hodně o spoustě věcí, protože jsem je dělal.“
Že se majitel žádné práce nebojí, potvrzuje už název jeho firmy – Hej – rup. Jméno je inspirováno proslulým stejnojmenným filmem Wericha a Voskovce a titulní písničkou, která je tak nakažlivá, že se každému, kdo ji uslyší, nohy samy začnou pohybovat a ruce se chytají práce… a refrén nevychází z hlavy.
„Další věc, co se mi na tom názvu libí, je to, když vezmu první písmena těch slov, tak je to zkrátka Chorvatska, tedy HR. Takže je to jednak odkaz na českou klasiku, a zároveň poukazuje i na to, že jsme částí Chorvatska.“
Hej rup, peklo nebude, ráj se vrací/ Hej rup, s námi kdo bude, najde práci… říká ta famózní údernická písnička. Veselákovi na závěr zdůrazňují, že jsou přesvědčení, že se rozhodli dobře, a že rodinné řemeslo bude fungovat jak dobře sladěné hodinky. Hodinový manžel Ladislav Veselák se nemůže dočkat, aby začal.
Hej rup, kdo má sílu,
Hej rup, ruce k dílu…
Text M. Pejić, foto mp a rodinné album
„FALI JEDAN PAPIR“
Jakmile začali vyřizovat všechno, co bylo zapotřebí k zahájení rodinného života a podnikání v novém prostředí, narazili manželé Veselákovi na pevnou zeď zdejší byrokracie a první, co se Ladislav naučil z chorvatštiny, byla famózní fráze Fali jedan papir. Na každém úřadě, na každé přepážce, bez ohledu na to, kolik dokumentů tam přinesli, chyběl ještě jeden další. „Jako dlouhodobý úředník můžu říci, že tady jsou věci, které jsou stejné, jako v Čechách. Když ale v Čechách člověk zajde za odborníkem, dostane přesný seznam věcí, které musí udělat, aby si třeba otevřel dílnu. Když všechno seženeš, tu je konec. Tady se na každém kroku dozvídáš, co bys ještě potřeboval a každý přidá něco, o čem jsi nevěděl. Také je nevýhodou to, že ode dne založení d.o.o. po tobě chtějí, abys platil sociální, zdravotní, účetní, a ty ještě měsíce potom neděláš, a neděláš proto, že pořád trvá vyřizování papírologie.”