Za to, že se o vsi méně psalo, nemohl tehdejší český týdeník nebo vedení daruvarské Besedy, ale něco jiného. Zásadní příčina spočívala v tom, že Holubňák leží trochu stranou od hlavní silnice Daruvar–Pakrac. Z Daruvaru se tam mohlo dostat, když se v Dolanech odbočilo tehdy polní cestou do Šibovce, po kterém následoval Holubňák. Problém se tam bylo dostat měkkou cestou během špatného počasí, a to často bylo od podzimního období až do jara. Právě proto návštěvy z Daruvaru do Holubňáku nebyly tak hojné. Rovněž tam nedojížděl autobus a cestovat dráhou také nebylo snadné, nejbližší nádraží bylo v Badljevině. Vesničané problém řešili tak, že do Daruvaru jezdili koňským potahem nebo chodili polními pěšinami pěšky.
Daruvarští spolkoví pracovníci za hezkého počasí občas navštěvovali osadu na jízdních kolech, ale stávalo se, že taková návštěva neměla vždy slavný konec. V jednom novinovém zápisu z meziválečného období se jednomu Daruvařanovi nezachovala hezká vzpomínka na návštěvu Holubňáku. Při návratu z kulturního programu v Holubňáku ho chytil déšť. Mohl tam přenocovat, ale musel být příštího dne na svém pracovišti, a tak se rozhodl pro zpáteční cestu na kole, na kterém i přijel. Ze začátku to jelo, ale kvůli dešti přibývalo bláta, a tak jízda skončila a náš krajan kolo vedl. Bohužel, po nějaké době nešlo ani to, a tak si kolo naložil na záda a nesl až k silnici u Dolan. Teprve potom na něj usedl, sjel dlouhý dolanský kopec, a brzy se dostal do města.
HOLUBŇÁCKÁ ŠKOLA
Podle školních zápisů byla nižší základní škola v Holubňáku otevřena v roce 1882 a měla dokonce 85 žáků. Počet i dále rostl, a pro výuku jeden rodinný domek proto nemohl nahradit školní budovu. Od roku 1892 ho nahradil větší, který byl později ještě dodatečně přistavěn. V roce 1915 se v něm učilo 109 žáků. Sice tam chodily i děti ze Šibovce, ale přesto šlo o počet žáků, o jakém se nám dnes může jen zdát. Také je těžké pochopit, že na škole pracoval jediný učitel, že to byla jednotřídní škola, což znamená, že se výuka konala v jedné místnosti, sice polovička dopoledne a polovička odpoledne. Teprve ve školním roce 1919/1920 se škola stala dvoutřídní a také tam od té doby pracovali dva učitelé.  
V Holubňáku žili příslušnici několika národností, nejvíce bylo Čechů, po nich následovali Srbové. Všichni chodili do společné školy, národnostní otázka nebyla překážkou k soužití, občané často ovládali oba jazyky. Lišili se podle náboženství, Češi byli hlavně katolíci, několik rodin bylo evangelíků. Srbové patřili k pravoslavné víře, ve škole měli hodiny náboženství pro obě konfese. Katolíci Holubňáku měli farní kostel v Daruvaru, pravidelně do něj chodili, bez ohledu na vzdálenost.
Když byl v roce 1921 založen Československý svaz a když daruvarští beseďáci podnikali mnohé cesty s cílem založit české besedy, nezapomněli ani na Holubňák. Podařilo se jim to v roce 1926. Třebaže v Holubňáku nebyl vesnický společenský dům, nahradily ho domácnosti nebo vesnický hostinec. V novinách se nikdy neobjevila kritická poznámka k chování vesničanů, spolkové spolupráci, a tak se znovu zjistilo, že se právě v takových osadách „zapadlých vlastenců“ lépe zachovával mateřský jazyk, písně a zvyky než v některých „známějších českých osadách“. Právě proto se v Daruvaru uvažovalo, že by si taková osada zasloužila i českou školu. Přání bylo jedno, ale cesta k uskutečnění byla náročná. Když byl v roce 1931 založen Osvětový výbor v Daruvaru, v němž měl místo i důvěrník z Holubňáku, Bahník. Postupně se začala uskutečňovat myšlenka o založení paralelní školy v Holubňáku. Lze říci, že při tom měli méně problémů než v některých osadách s větším počtem Čechů (Končenice, Brestov, Dežanovec, Malé Zdence, Hrubečné Pole, Rášenice, Ivanovo Selo…). Stalo se, že v té době Holubňák měl to, co uvedené osady neměly. Třebaže ještě neměli vhodnou školní budovu, měli štěstí, že na národních školách v Holubňáku pracovali učitelé, kteří neměli námitky k otevření paralelky s českým vyučovacím jazykem. Další příznivá okolnost byla, že se v roce 1931 jako učitelka na tamní národní školu dostala Marie Řeháková z učitelské rodiny Řehákovy, bez které by české školství bylo určitě jinačí jak v období před druhou světovou válkou, tak i po ní.
„HOLUBŇÁK – KABRŇÁK“
Pod uvedeným názvem koncem roku 1931 Josef Knytl napsal na adresu Československého svazu, že „… slečna Řeháková se tuží, už se zapracovala. S velikou nechutí tam šla, měli jsme obavu, že z toho vykvete nemocenská, ale teď už můžeme říci, že je naše obava zbytečná. Starý učitel se už odstěhoval. Snad jsem ti to již psal, ale věř, je to tak důležité, že ti to napíší ještě jednou. S jeho odstupem, pozůstalý učitel je naším opravdovým přítelem, s ním může docela jinak Řeháková vycházet. Holubňák nás tedy těší. Mají tam teď dostatek knih, školních, poučných a zábavních. Půjčil jsem zpěvník vánočních koled, zpívají, učitel pomáhá na housle, budou mít hezký program a vánoční nadílku, lidé otevírají oči. To v Holubňáku ještě nebylo, někteří uvědomělejší se rozeběhli po okolí i do Daruvaru sbírati příspěvky na vánoční nadílku, každé dítko bude něčím obdařeno, mají z toho i velcí radost.“
Koncem prosince na adresu učitelky Řehákové do Holubňáku přišel dopis zaslán Československým svazem z Bělehradu, kde se také uvádí: „… Dostali jsme zprávu o vaší usilovné práci a krajanských snahách, které se vám tak pěkně daří. Zejména pořádání vánoční nadílky si zasluhuje nejsrdečnějšího uznání. Předsednictvo Svazu je velice potěšeno výsledky vaší práce, děkuje vám a přeje vám dalších úspěchu.
Informováni jsme, že vám je v práci nápomocen také druhý státní pan učitel, a prosím vás, abyste mu za pomoc vyslovila naším jménem dík Československého svazu. Bude-li nás kdy potřebovat, nechť se s důvěrou na nás obrátí, abychom mu se mohli odvděčit. Přijměte ještě jednou srdečný dík a přátelský pozdrav.“
Učitelka Řeháková po příchodu brzy zpozorovala, že by se měla využit příležitost a pro žáky české národnosti umožnit výuku v českém jazyce. Ačkoliv to byla národní škola s vyučovacím chorvatským jazykem, přece si s žáky českého původu promluvila v českém jazyce a postupně vznikla hodina češtiny. Byla si vědoma toho, že bez schválení státních úřadů v tom nemůže pokračovat. Pro otevření českého oddělení se měl také vyhledat dodatečný školní prostor, a to byl pro vesničany tvrdý oříšek. Z jedné zachovalé písemné nájemné smlouvy je vidět, že ještě v březnu 1929 Josef Bahník pronajal jménem osady od Aloise Herouta, poručníka nezletilých Boženy a Josefa Herouta z Holubňáku, na čtyři roky obytné stavení, dvůr a studnu za kolem 312 dinárů, kterou předem proplatí. Veškeré daně a poplatky během toho období bude platit nájemce Bahník. Smlouvu, kromě pronajímatele a nájemníka, podepsal tehdy daruvarský kulturní pracovník Josef Bezdíček.  
Když se koncem roku 1931 jednalo o možnosti dostavby školní budovy kvůli české paralelce, zástupce pro českou školu František Hušek informoval, že by si vykonané práce vyžadovaly 1546 dinárů, což byla velká částka, protože čtyřletý nájem byl 312 dinárů. Tato částka se nelíbila ani obecnímu úřadu v Daruvaru. Ten odmítl žádost na pomoc se záminkou, že se bude stavět škola v Šibovci a potom se s odchodem šiboveckých dětí uvolní část prostoru v Holubňáku. V závěru jim napsal, aby o tom rozhodli sami. Ani Matičnímu úřadu v Záhřebu se nelíbila tato finanční částka na plánovanou dostavbu, což napsali Okrskové školní radě v Daruvaru. Také zastupovali stanovisko, že by po výstavbě školy v Šibovci zůstal v Holubňáku dostatek místa i pro české oddělení. Ve stejném dopise se uvádí, že Matice školská Záhřeb pravidelně přispívala na nájemné v Holubňáku. Připomněla, že si učitelka Řeháková také myslí, že pro plánovanou dostavbu „potřebné výdaje v takovém rozsahu nejsou.“
Učitelka Řeháková si byla vědomá toho, že se pro otevření paralelky musí získat souhlas státních úřadů. V tom směru nespoléhala jen na Okrskovou školní radu v Daruvaru, ale zasílala dopisy i na státní úřady do Daruvaru, Záhřebu a Bělehradu. Dostaly se jí hlavně kladné odpovědi, které ji uspokojily a dodatečné posílily její snahu o otevření českých škol. Také popřela různé dezinformace, kterými chtěli jejich šiřitelé zastavit snahy o české školy. Bohužel, bylo jich nemálo i mezi příslušníky české menšiny.
Jeden z dopisů napsala Okrskovému náčelnictví v Daruvaru. Obsah jejího dopisu není znám, ale zachovala se odpověď, kterou obdržela. Obsah dopisu opsal Okrskový odbor v Daruvaru a zaslal ho začátkem října 1932 Matičnímu úřadu do Záhřebu. Pod titulkem Menšinové oddělení tam uvádějí, že je to opis dopisu slečny učitelky z Holubňáku, který přes Okrskové náčelnictví v Daruvaru zaslala v červnu 1932 Osvětovému oddělení v Záhřebu. Uvádějí, že Osvětový výbor v Daruvaru zaslal dopis také Ministerstvu osvěty s vysvětlením, aby se do menšinových oddělení mohly zapisovat děti na žádost jejich rodičů nebo poručníků. Pokud by to bylo schváleno, možný by byl během školního roku přechod ze státní školy na menšinovou školu a opačně. O tom měly být informovány všechny menšinové školy na území, kde existovaly. V podpisu je okrskový náčelník Mišulin.
Díky Marii Řehákové začala v roce 1932 v Holubňáku i úředně působit česká paralelka, která měla v prvním roce 53 žáků. Udržela se až do roku 1937, kdy Marie Řeháková odešla z osady a nahradila ji Anna Holoubková (1937–1938). Český jazyk neovládala, a tak v osadě znovu pracovala jen národní škola. Podle všeho tehdy nebyl dostatek českých učitelů, jejich příchod z Československa byl kvůli válečným okolnostem zastaven. Přece v roce 1939 přišel na národní školu učitel, příslušník české menšiny Václav Milde, ale česká paralelka tehdy obnovena nebyla. Učitel Milde s žáky přesto komunikoval v českém jazyce. Tehdy Holubňák už nebyl, co byl kdysi, přesto si v roce 1937 v osadě založili Besídku venkovského dorostu a v roce 1940 Sbor dobrovolných hasičů. Bohužel, vbrzku vypukla válka a kulturní život zanikl. Během válečné doby osada zažívala mnoho věcí, o kterých se kdysi více psalo, ale se dnes na ně zapomíná.  Text Václav Herout, foto archiv