O tom jsem ale už psal.
Naše setkání byla předem domluvená, měla pracovní účel, protože jsme dokončovali rukopis jeho biografie, na kterém jsem začal pracovat ještě před rokem 2000, kdy se dožíval 80 let. Pravda, ze začátku si profesor takovou knihu nepřál. Přesvědčil významu takové knihy, kterou by nebylo možné napsat bez jeho svolení a pomoci. Byla to práce náročná, jeho pomoc byla nenahraditelná, zejména co se týče jeho bibliografie. Rukopis knihy jsem dokončil ještě za jeho života, ale s vydáním se brzdilo tam, kde bychom to nejméně očekávali. I profesor si byl vědom toho, že kniha vyjde až po jeho smrti. Proto mi také připomněl, abych se postaral o to, aby se do rukopisu nepřidávaly žádné doplňky. Bohužel, toto jeho přání se nerespektovalo.
Moje návštěvy během posledních dvou měsíců jeho života neměly nic společného s jeho nemocí, třebaže se netajil s lékařskou diagnózou, že bude žít ještě nanejvýš tři měsíce. Je neuvěřitelné, že se člověk s takovou lékařskou předpovědí snažil pracovat, o své nemoci nemluvil, bavil se o pracích, které by chtěl dokončit, a ty ostatní ponechá nám, abychom v nich pokračovali.
Během dvou posledních měsíců jeho života jsme mluvili nejvíce o rukopise knihy o něm, o situaci kolem archivní látky, která tehdy byla ještě z velké části neupravená, byla to spíš hromada dokumentů a knih, bez stálé místnosti a polic. Při jedné takové návštěvě polovinou roku 2003 jsem mu mimochodem připomněl, že jsem začal psát o daruvarském druhém gymnáziu, které začalo působit v roce 1954, chtěl jsem připomenout 50. výročí jeho založení. Třebaže profesor ležel na lůžku, naše dřívější rozmluva se zastavila a prof. Matušek, který na uvedené škole také přednášel, projevil zájem o to, co jsem doposud napsal. Věděl jsem, že ho to bude zajímat, ale neočekával jsem, že se kvůli zdravotnímu stavu bude tím dodatečně zatěžovat. Slíbil jsem mu, že mu text přinesu. To se také stalo, 20. července jsem mu přinesl kolem dvacet normostran textu o období let 1954–1958. Toho dne se necítil dobře. Ležel v posteli a prosil mě, aby mu ponechal text, že si ho přečte příštího dne. Tehdy jsem měl pocit, že spolu mluvíme naposledy. Profesorovi jsem jednu dobu ani nevolal, domníval jsem se, že k přečtení toho textu bude kvůli zdravotnímu stavu potřebovat několik dnů. Tehdy jsem nevěděl, že chtěl předejít smrti tak, že využil příchodu syna Alena ze Záhřebu, který mu text četl a zaznamenával všechny jeho poznámky. Uváděl dokonce i některé události z pozdější doby, které v textu ještě nebyly, jako by se obával, abych na ně nezapomněl.
Dnes je mi líto, že jsem nepřišel dříve, protože se profesor, když už byl v nemocnici v Pakraci, jen několik dnů před smrtí ptal své manželky, zdali jsem si přišel pro rukopis a na-kázal jí, aby mi ho nezapomněla vrátit. Tehdy jsem ještě nepoužíval počítač, a tak opravdu šlo o unikátní exemplář. Já jsem si ten rukopis s poznámkami zachoval podnes, je to pro mne krásná vzpomínka na tu dobu, nejen na pana profesora Matuška, ale i na jeho syna Alena, který zapisoval poznámky a který už také není mezi námi.
Ano, takový byl pan profesor Matušek. Pracoval, i když umíral. Do poslední chvíle vzdoroval smrti, jako by chtěl zachránit před zapomenutím co nejvíce událostí. Myslím si, že se mu to částečně podařilo. Ještě před odchodem do nemocnice využil přítomnost syna Alena, který mu pomáhal upravit osobní archiv.
A jestli se profesor Matušek smrti bál, to nevím. O tom jsme se tehdy nebavili, třebaže jsme oba znali předpovědi lékařů. Přece pamatuji, že kdysi, jako profesor, tlumočil verše, které se zabývaly otázkou smrti. Když jednou na hodině probíral Wolkrovy verše „… smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám, umírání se bojím, kde je každý opuštěn – a já umírám“. Pamatuji, že jsem tehdy v jeho modrých očích zpozoroval slzy, které se potom objevily i v očích nás pozůstalých.
O profesorových posledních dnech v nemocnici mi vyprávěli jeho manželka a syn Alen. Manželce asi den před smrtí vyprávěl, že má před očima vidiny – vidí tři různé obrazy, už po-dle toho, v jaké poloze leží. Dva se mu nelíbily, ale ten třetí byla zelená louka plná květin, a proto se otáčel na tu stranu. Snad měl ten obraz před očima i 5. srpna, když zemřel jen o něco více než dva týdny od našeho posledního setkání. Je neuvěřitelné, že během tak krátké doby mohl umírající člověk vykonat takový kus práce. Pravda, pomáhal mu v tom Alen, ale je jasné, že chtěl předběhnout smrt, chtěl po sobě zanechat i některé údaje, aby se na ně nezapomnělo. Přece jí neunikl, ona si ho vyhledala v nemocnici v Pakraci, zůstanou však trvalé záznamy o jeho práci v posledních dnech života.
O jeho smrti jsem se dozvěděl téhož dne v Ivanově Sele, kde jsem měl pracovní závazky. Zpráva mě překvapila, protože si smrt pospíšila a přišla dříve, než minuly tři měsíce, které mu lékař předvídal. O tom, co se dělo do 7. srpna, kdy byl profesor Matušek pohřben na daruvarském hřbitově, lze říci, že to bylo loučení s ním, ale i s jeho dílem, které po sobě zanechal.
Toho dne dopoledne se v místnostech Svazu Čechů konala vzpomínková akce, na které byli také členové jeho rodiny. Několik daruvarských kulturních pracovníků mělo krátké projevy jeho obsáhlé práci. Pohřeb byl odpoledne, ve velkém vedru, a proto se mnozí nezúčastnili smutečního průvodu. Byla to rovněž doba dovolených a mnozí Daruvařané byli u moře. Přece se posledního rozloučení zúčastnili mnozí jeho bývalí spolupracovníci, kolegové a žáci.
Po dvaceti letech od odchodu prof. Matuška z naších řad bych se rád vy-hnul velkým slovům o jeho zásluhách a jeho obsáhlé práci. Nelze vše vyjmenovat, ale vím, že si profesor více vážil výsledků práce než jen prázdných slov, za kterými byly někdy pouhé sliby, ale žádné dílo. Místo těch velkých slov bychom si měli i dnes občas přečíst něco, o čem profesor Matušek psal. I dnes lze v jeho zápisech vyhledat hodně jeho pokynů, kterými by se naše česká menšina měla řídit ve své každodenní práci. Je pravda, že nám dnes takový svědomitý poradce chybí a myslím si, že ho po té stránce dodnes nikdo nenahradil. Připravil Václav Herout