A to, kromě faktu, že Dožínkám přálo počasí, dosvědčuje i několik dal-ších věcí – že se slavností zúčastnil velký počet členů českých besed a diváků, a že pivo bylo dobré, přiměřeně vychlazené a chutné. A opravdu bylo. A bylo ho pro různé chutě. Každý si mohl najít pivo pro sebe, jak ten, kterému stačí patoky z velkých nadnárodních pivovarských koncernů, tak i fajnšmekr, který umí ocenit bohatství aroma a vůní malých várek z řemeslných pivovarů. Tak hospody nabízeli to, co jinak čepují, hlavně Ožujsko, Karlovačko a Pan, na jednom malém stánku byl k dostání i Budějovický Budvar, v dežanovecké České hospodě se vytočilo 150 litrů Staročeského piva z Pivovaru Daruvar, a hlavní teku-tou atrakcí bylo pivo Kneževsko z malého, nedávno založeného, craft Pivovaru Kaptol v sousední vesnici Alilovci. Majitel a sládek Josip Pavičić měl tak se svou prvotinou amber ale (pivo svrchního kvašení jantarové barvy) nejlepší křtiny, které si mohl zamyslet a vytočil všech 300 litrů, kolik měl. Čepovalo se jen pro účastníky programu Dožínek, a všichni si pivo velice chválili.
V Dožínkové scéně, kterou začíná ústřední kulturně umělecký program Dožínkových slavností, vidíte, jak to s pivem a sklizní obilí vlastně jde – když na poli padne poslední snop pšenice, se-káči upletou věnec a přinesou ho hospodáři na znamení, že jsou žně ukončeny, a on jim za odměnu dá narazit sud piva. Následuje velká zábava se zpěvem a tancem.
Pivo a žně jsou odjakživa velkými spojenci, jedno bez druhého je prostě nemyslitelné. Když se třeba podíváte na plátna proslulého vlámského malíře Pietera Bruegela staršího, zjistíte, že tomu tak bylo i ve středověku. A tak je zcela normální a přirozené, že jsou sklizeň obilí a tekutý chléb pěvně propojení i v Česku, v zemi pivu zaslíbené.
Když praotec Čech stanul na Řípu / neopomněl vzít si sebou svoji pípu, vtipkují Werich a Voskovec ve veselé písničce Staročeský přísloví, když dělali narážky na pradávné nerozdělitelné pouto českého člověka a piva. Když si uvědomíme, že začátky českého pivovarnictví sahají do devátého století, že jsou stále ještě funkční pivovary z čtrnáctého století (Regent a Třeboň) a že se pivo v proslulém restauračním pivovaru U Fleků čepuje od roku 1499, že nejrozšířenější typ piva na světě – zlatý ležák, pochází z Plzně a že Češi už po desetiletí pevně drží nejvyšší příčku na žebříku spotřeby piva na obyvatele, je jasné, že pivo hraje důležitou roli v životě českého lidu, a není divu, že se považuje za národní nápoj.
Tak je tomu nejen v České republice, ale také všude, kde žijí Češi. Tak třeba o daruvarském pivovaru, nejstarším pivovaru v Chorvatsku, který na začátku pořádání krajanských Dožínek byl i místem konání slavnosti, koluje sympatická urbánní legenda, která říká, že Čechům, kteří se v první polovině devatenáctého století přistěhovali na Daruvarsko, chyběl jejích oblíbený pěnivý zlatavý mok, a proto dali ruce k dílu, vystavěli si pivovar a v něm vařili pivo podle české receptury. Tak tomu sice vůbec nebylo (pivovar dal postavit šlechtic Izidor Janković, a i když o tom neexistují psané údaje, s velkou pravděpodobností se může předpokládat, že pivovar stavěli maďarští stavebníci a první pivo uvařil německý sládek), avšak tento příběh zní tak dobře, a tak skvěle zapadá do soukolí vlasteneckého náboje, který vedl krajany, aby uspořádali slavnost, kterou uchovají zvyky starého domova, že ho normálně necháváme žít. On totiž dokonale dosvědčuje osudovou vazbu Čechů a pěnivého moku.
Koneckonců, i moderátoři dožínkového průvodu, když ohlašují příchod alegorického vozu České besedy Dežanovec, která už tradičně chystá Českou hospodu a rozdává z ní pivo žíznivému obecenstvu, řádně pointují rétorickou otázkou: Jací bychom to Češi byli, kdybychom pivo nepili? Text a foto Mato Pejić