Zpozoroval jsem také, že se v našem českém týdeníku Jednotě nedočteme více o práci našich dechovek, o problémech, se kterými se potýkají v práci a podobně. Nebýt přehlídek dechových hudeb, které se v posledních letech konají v Brestově, asi by se o jejich práci během roku málo vědělo. A pokud by někdo jednou chtěl napsat pokračování knihy o našich dechovkách uveřejněné v roce 1999, narážel by na problémy, se kterými se potýkali i autoři při psaní uvedené knihy.
Podnětem k psaní tohoto článku byl plán Brestovských připomenout si začátkem září 50. výročí založení dechovky. Je hezké připomenout si mnohé hudebníky, kteří se vystřídali v brestovské kapele. Naši čtenáři, kteří dostatečně neznají Brestov, se možná mohou domnívat, že to byla první vesnická kapela, ale je pravdou, že si Brestovští svou první kapelu založili ještě koncem 19. století a dechovky tam vyhrávají s kratšími přestávkami až dodnes. Přece se musí poznamenat i rok 1973, ale je třeba k tomu podat krátké vysvětlení:
Působení českých dechovek lze sledovat během několika kratších časových období. V každém z nich se v jednotlivých osadách vystřídaly dvě, někde až tři generace hudebníků. Ta období byla: 1. Období od založení prvních dechovek do konce první světové války, 2. Období mezi dvěma světovými válkami, 3. Období druhé světové války, 4. Období mezi lety 1945 a 1971, 5. Období let 1972–1999 a 6. Období od roku 2000 dodnes. Největším problémem bylo zjistit, kdy a kde se zakládaly první dechovky v osadách, ve kterých ve větším počtu žijí příslušníci české menšiny. Zdá se, že je zvlášť tvrdým oříškem vyhledat, kdy byla založená první dechovka. Doklad o tom nelze vypátrat, protože, kdyby takový samostatný spolek existoval, byl by také registrován. Pokud byla hudba jen sekcí některého spolku (hasičského nebo sokolského) to by bylo zaznamenáno ve spolkových zápisech.
První hasičské sbory v širším daruvarském okolí, s výjimkou Daruvaru (1880), byly založeny v Trojeglavě (1885) a Hrubečném Poli (1887), některé v 90. letech 19. století – v Brestově (1895) a Dežanovci (1896). Nejsou záznamy o tom, že by uvedené hasičské sbory měly dechovky, daruvarský spolek si dokonce pro své větší oslavy obstarával vojenskou dechovku z Bjelovaru. Menší spolky si zajišťovaly menší skupiny hudebníků z okolních osad. Je také otázkou, zda je možné soubor 2–3 hudebníků, a takových také bylo, považovat za dechovou kapelu. Pokud v těch začátcích byly dechovky s větším počtem hudebníků, tvořili je hudebníci z více osad a bylo těžko ji k některé přiřadit. Takové dechovky vyhrávaly jen občas, hudebníci se v nich neustále střídali. Dobrých hudebníků tehdy bylo málo a doplňování kapel mladými hudebníky nebylo tak snadné, zvlášť proto, že hudební nástroje tehdy nebyly levné a mládež také neměl kdo učit.
Dodnes se předpokládá, že si první vesnickou dechovku, která se udržela delší dobu, z 8–10 hudebníků s uspokojujícím obsazením hudebních nástrojů založil v roce 1893 Jan Frýda ve Velkých Zdencích. Někde se dokonce uvádí, že to bylo o deset let dříve (1883), ale je to chybný údaj, protože se rodina Frýdova přistěhovala v roce 1887.  
Věrohodné údaje o hudebním životě ve Velkých Zdencích z té doby podal v roce 1952 Josef Procházka, tehdy 83letý. On přišel do Zdenců také v roce 1887, když mu bylo 18 let a ještě před příchodem dobře ovládal hru na klarinet. Uvedl, že už v té době tam vyhrávala dechovka, do které se také zapojil. Mnozí pozdější pamětníci tuto dechovku ztotožňovali s pozdější dechovkou Jana Frýdy, do které se po jejím založení v roce 1893 zapojil i Josef Procházka. Pravda je, že existovala i dřívější kapela, ale kromě hudebníků z Malých a Velkých Zdenců ji tvořili také hudebnici z Pavlovce, Polan (u Hrubečného Pole) a Ivanova Sela. Byli to hlavně hudebníci z dnešního hrubečnopolského území (Velké Zdence tehdy patřily do okresu Garešnica). Tuto dechovku vedl Malozdenák Antonín Paděra. Byla to hudební rodina, ve které hráli také Paděrovi synové, vyhrávala od přistěhování této rodiny do Malých Zdenců v roce 1885 až po založení dechovky Jana Frýdy. Během toho období se v ní vystřídalo mnoho hudebníků z okolí, občas v ní hrával i brestovský křídlovák Josef Kýr, který si o něco později jako kapelník založil vlastní, brestovskou kapelu. Paděrovu hudbu lze považovat za dočasnou smíšenou kapelu, ve které se vystřídalo více hudebníků, neměla stálé složení a její trvání bylo také omezené. Pravda, Frýda přebral několik hudebníků z kapely předchozí (O jejím působení napsal Josef Zámostný na základě vyprávění Josefa Procházky zajímavý příspěvek v Kalendáři na rok 1953).

NAŠE DECHOVKY PO ROCE 1972
Rok 1972 je mezníkem v minulosti českých dechovek. Dechovky do té doby byly samostatné soubory nebo někde pracovaly v rámci hasičských sborů. Proto se v českém týdeníku mezi dvěma světovými válkami o nich ani nepsalo. Je známo, že vztahy v jednotlivých osadách mezi hasiči a členy besed nebyly nejlepší. V tom byli hudebníci trochu stranou, někdy jednotlivci byli ve stejné době činní v obou spolcích. Chtěli si udržet jistou samostatnost, vyžadovali, aby se jim jejich hraní proplácelo. A to byl kámen úrazu, jelikož si jednotlivci nemohli vysvětlit, proč si hudebníci svou práci nechávají platit, a herci v divadlech hrají zdarma.
Po roce 1945 vyhrávali v dechovkách ještě zčásti hudebníci z předválečného období. Po válce určitý počet hudebníků zanechal hraní, někteří po válce reemigrovali do Československá, a ty bylo v některých osadách těžko nahradit. Jen tam, kde měli dobrého kapelníka, si založili nové dechovky.
V poválečných letech dechovky neměly význam, jaký měly před válkou. Na tanečních zábavách se dechovky postupně nahrazovaly menšími, pětičlennými smíšenými tanečními orchestry, které v duchu nové doby vyhrávaly i zábavní písně, navíc úhrada za jejich vystoupení byla nižší. Nebýt pohřbů, na kterých i dále vyhrávaly dechovky, jistě by došlo k zániku některých. Přece na větších slavnostech, jako byly dožínky, se průvodu zúčastnily všechny dechovky a doprovázely své besedy. Přece se v průběhu času dalo zpozorovat, že hudebníků v kapelách ubývá, jejich věk roste, kvalita hry klesá. Dokonce i pro vesnické pohřby si dechovky vypomáhaly, někdy i ze dvou sousedních kapel. Tehdy už bylo znát, že pro větší slavnosti bude nedostatek dobré dechovky.
To se potvrdilo v roce 1971, kdy se dožínky konaly v Ivanově Sele. Tehdy se dalo spolehnout jen na dvě kvalitní dechovky, na tu v Hercegovci a v Malých Zdencích. Vedení tehdejšího Československého svazu to vědělo a proto, když byl stanoven den dožínek, ještě zjara sjednalo, aby hercegovecká kapela představovala dechovky na dožínkách v Ivanově Sele. Bohužel, asi tři týdny před dožínkami z Hercegovce oznámili, že v Ivanově Sele nebudou moci vystoupit, protože toho dne chtěl jeden hercegovecký spolek oslavit své výročí a také spoléhalo na svou vesnickou kapelu. To by se dalo pochopit, ale v Hercegovci se už mnohem dříve vědělo o ivanoselských dožínkách a mohli tu oslavu posunout o týden dříve nebo později. Nelze vinit hercegovecké hudebníky, psal se rok 1971, když veškerý život ovlivňovala politika, a proto hudebníci nechtěli kalit situaci v osadě. Své vystoupení v Ivanově Sele odvolali. Nakonec to dopadlo dobře, ale až po dlouhém jednání s malozdeneckými hudebníky. Ti byli rozezlení, že se nejednalo s nimi jako prvními, jelikož Ivanovo Selo a Malé Zdence měly tradičně dobré vztahy a bohatou spolupráci. Pomohlo, že s Hercegovcem jednal Svaz, ale peněžní částka za jejich vystoupení Malozdenáků byla taková, že si to pořadatelé dožínek dlouho pamatovali.
Tato událost v Ivanově Sele byla převratem v politice Svazu k dechovkám. Díky tehdejšímu tajemníkovi Václavu Doležalovi a předsedovi Josefu Zámostnému, stačila jediná schůze předsednictva Svazu na začátku roku 1972, aby se tehdejší situace, po zkušenosti v Ivanově Sele, napravila. Správně se rozhodlo, že se musí přistoupit k zakládání nových nebo omlazení starých dechovek, pokud se chce, aby se dechovky udržely. Bylo jasné, že mnohé dechovky nebudou moci pracovat bez odborného instruktora, který by jim vypomáhal. Plán podpořili i ostatní členové předsednictva Svazu a začátkem roku 1972 byl vypsán konkurs na hudebního instruktora. vyzýval také Besedy, aby zasílaly přihlášky, pokud by měly zájem o založení nové dechovky nebo o pomoc hudebního instruktora. Na místo instruktora byl přijat hercegovecký hudebník Ivan-Jenda Sitta.
Zájem o novou hudbu jako první projevili v únoru 1972 Ivanoselští, kde se hlásil veliký počet zájemců, ale počet byl kvůli nedostatku hudebních nástrojů omezen na 25 hudebníků, mezi nimiž bylo několik hudebníků z bývalé dechovky. Brzy nato začaly i zkoušky. Hudební instruktor řádně dojížděl, ze začátku používali soukromé nebo vypůjčené hudební nástroje. Bylo přitom i dosti problémů, například, hudební nástroje dřívější ivanoselské dechovky byly vysokého ladění a měly být nahrazeny laděním normálním. Dočasně se to vyřešilo vypůjčením některých nástrojů od hrubečnopolských hasičů, kteří kdysi také měli svou dechovku. Posléze si od nich některé nástroje Ivanoselšti koupili. Protože v ivanoselské dechovce už byli hudebníci, kteří dříve hráli v dechovce nebo menším souboru, už v polovině roku 1972 měla ivanoselská dechovka první veřejná vystoupení. Sice to pro začátek byly jen dvě písně, ale repertoár se neustále rozšiřoval. Ivanovo Selo následovaly také jiné osady: v Brestově si také založili novou dechovku v roce 1973, následovaly Dolany (1974), ve Velkých Zdencích to byla mládežnická dechovka (1974), Mezurač (1975), znovu ožila dechovka v Dolních Střežan (1975), Kaptol (1975), Dežanovec (1977). Nemělo by se také zapomenout, že v roce 1972 byla založená dechovka Československého svazu složená z hercegoveckých a velkozdeneckých hudebníků, která měla reprezentovat Svaz při největších slavnostech. První veřejné vystoupení měla roku 1972 na 1. přehlídce českých písní v Hercegovci. Byla to nejlepší odměna pro hudebníky za dobrou politiku, kterou vedl tehdejší Svaz.
Na závěr možno říci, že v období mezi lety 1972–1978, kdy byl Jenda Sitta hudebním instruktorem při Československém svazu, a také díky Václavu Doležalovi a Josefu Zámostném, byly položeny dobré hudební základy, které dobře fungovaly až do konce století. To vše vyžadovalo i velké finanční výdaje, na kterých se podílel nejen Svaz, ale i besedy a ostatní vesnické spolky, místní pospolitosti, obecní úřady, také hudebníci, kteří si někde sami obstarali hudební nástroje. Pomoc poskytovali pod podmínkou, že dechovky budou spolkům, které je finančně podpořily, určitou dobu hrát zdarma. Ukázalo se, že to byla dobrá investice, jelikož v případě Ivanova Sela dechovka vystupovala na všech akcích v Hrubečném Poli, ale také představovala město daleko od domova.
Nebylo by spravedlivé v období mezi lety 1972–1978 opomenout jména hudebníků Zdeňka Terešáka, Vojty Janoty, Miroslava Kalinského, Milivoje-Milouše Částka a Jaroslava Klubíčka. Oni větší část svého života věnovali hudbě, vychovali spoustu mladých hudebníků a pomáhali hudbám všude tam, kde je o to požádali.
Myslím si, že si i Brestované právem zaslouží pochvalu, protože nezapomněli na ty, kteří před půlstoletím založili novou dechovku a hráli v ní. Hodně z nich se dnešního dne nedožilo, ale pokud existuje ten „druhý svět“, tak jistě poslouchají jak dnes skvěle vyhrávají jejich nástupci – dnešní mladá brestovská dechovka. Text Václav Herout, foto archiv