V Lipovci proběhla v pátek 22. a sobotu 23. března přehlídka ochotnického divadla české menšiny v Chorvatsku. Pro nezasvěcené – a tím jsem byl také já – jde o vesničku v blízkosti Daruvaru.
Když jsem se ujal role selektora, měl jsem dvojí obavy: zaprvé nerozumím češtině a zadruhé mám sledovat dokonce deset představení (původně jich mělo být jedenáct, ale jedna skupina účast odvolala).
Co v oblasti divadla může nabídnout jedna národnostní menšina, která v celém Chorvatsku nečítá ani deset tisíc příslušníků – to jsem se dozvěděl až později.
Vyžádal jsem si stručná shrnutí představení v chorvatském jazyce. Nebo jsem se také mohl orientovat na základě přihlášek na CHSK. Laskaví hostitelé pro mne zajistili osobu, která mi měla simultánně tlumočit.
Ale už po začátku prvního představení sehraného ve strhujícím rytmu před krásným, diváky zcela zaplněným sálem s jejich stejně strhujícími salvami smíchu po každé vyřčené replice jsem pochopil, že jde o misi zcela nemožnou. A nezbylo mi než se spolehnout na vlastní skromný instinkt sledování divadelní hry s případným pozdějším vysvětlením, které se mi vstřícná „poradkyně“ paní Jasminka snažila poskytnout v přestávkách mezi představeními.
Lipovec je vlastně několikakilometrová ulice s řídce rozmístěnými rodinnými domy, v nichž (jak mi řekli) žije stovka lidí. Na čísle 15 – k němuž je to od čísla 1 celý kilometr – je budova, v níž sídlí česká škola a Český dům. Je totiž hodně domů, které mají vedle čísla popisného doplňkové písmeno (a, b, c atd.).
Asi dvacet minut před začátkem prvního představení jsem vešel do ne právě malého sálu s jevištěm a skutečnou divadelní oponou a s úhledně seřazenými židlemi a sedl jsem si s paní Jasminkou do druhé řady. Jako „selektor“ jsem, jak kvůli hercům, tak kvůli vlastní nejistotě, nechtěl sedět hned v první řadě.
Sál se už před začátkem prvního představení zaplnil do posledního místa. A tak začal první den této přehlídky krajanského divadla. Od prvního až po poslední, čtvrté, představení prvního dne to byl požitek pro každého divadelníka (nejen pro divadelníka, i pro obyčejného diváka). Byla to opravdová slavnost vrcholného divadelního ochotnictví.
Na začátku tohoto skutečného divadelního festivalu se představili hostitelé (Česká beseda Lipovec) ve frašce Moje – tvoje (Loupežníci) autora Emila Artura Longena v úpravě Ilony Kirchnerové. Jde o významný údaj, protože představení bylo zasazeno do místního prostředí s veškerými známými lokalitami Daruvaru a okolí, což ho učinilo aktuálním. Představení mistrně režírovala Mája Krejčová s velmi pestrým seskupením spolupracovníků – od výtvarné spolupráce po zvuk a samozřejmě brilantní herecký tým. Malíř pokojů (Kristijan Rajfek) v barvami nádherně pošpiněném plášti se snaží vymanit z dluhů tak, že konečně zpeněží své výtvarné umění. Z hlediště na jeviště vyběhne loupežník (Ivan Malina), přitom z opěradla jedné židle v první řadě ukradne dámskou kabelku, a tak se dostane do malířova ateliéru s nadějí na bohatou kořist. Následuje nečekaná zápletka: po malíři se nejdříve shání bytná, aby jí uhradil dluh. Loupežník, aby vyvázl, vybere z ukradené kabelky obnos, kterým odbude bytnou. Ovšem, doufá, že si tento „výdaj“ vynahradí jinou kořistí. Nato přichází soudní exekutor, pradlena s vypraným prádlem a otec s těhotnou dcerou, která stála malíři modelem, a všichni vyžadují úhradu dluhů. Nakonec se malíř vrací a loupežníkovi se nepodaří realizovat své záměry.
Tuto jednoduchou frašku – komedii omylů – herci sehráli v brilantním rytmu s velkou fantazií a nadšením. Tomu nasvědčují početné aplausy na otevřené scéně, hodně radostného smíchu během celého představení, jakož i dlouhotrvající závěrečný potlesk.
Je nutné podotknout, že nebyl žádný slabší herec, že celý ansámbl působil sehraně, a tak byly všechny role „hlavní“. Musím zvlášť zdůraznit, že navzdory takřka nepřetržitému smíchu se neobjevil ani sebemenší náznak snahy podlézat divákům. A to je výzva, které mnozí ochotníci, ale ani profesionálové, občas neodolají.
Zahájení přehlídky bylo prostě nepředstavitelné.
Také druhé představení vyvolávalo salvy smíchu. A sice úplně jiným způsobem. Charakteristikou této přehlídky je neuvěřitelné bohatství témat i veškerých dalších prvků divadelní hry. Je prostě neuvěřitelné, že všichni tito ochotníci pocházejí z velmi malých prostředí, ale mají neuvěřitelnou divadelní kulturu a různorodost přístupů. Představení Když nebe bude chtít přichází z Dolních Střežan. Autorkami jsou Růženka Bukačová a Zdenka Šenholdová (která představení zároveň skvěle režírovala).
Jediným společným jmenovatelem všeho, co se v divadelním smyslu toho večera dalo pozorovat, je množství smíchu. A výborné divadelní kreace bez slabšího článku ve společné hře. A jde o společnou hru všech generací. Ve všem ostatním bylo každé představení jedinečné.
Ve jmenovaném představení se chudá stařenka snaží zajistit své dceři vzdělání. Pravděpodobně kvůli omezenému výběru herců dochází k fantastickému přístupu při vytváření představení. Stařeně nepomůže anděl, ale Andělka. A tak dojde k zajímavé zápletce i rozuzlení. Ve hře se vyskytuje úplatný starosta, který se ukrývá ve skříni. Jde o výborné scénografické řešení. Starostu uzavřou do skříně, aby ho schovali, a následně skříň vynesou, aby ji hodili do řeky. Velmi vtipná je scéna, kdy skříní třesou a různě ji nahýbají a zase vracejí na místo. Stařenka docílí toho, co chtěla, a starostovi se podaří zachránit vlastní život. Scéna se skříní je v představení jednoduchým, velmi vtipným a jedinečným řešením.
Také třetí představení prvního večera byla nesmírně vtipná a nápaditá hra přicházející z Tréglavy s názvem Na vesnici hladu nebude. Tentokrát se setkáváme s rustikálním příběhem, který scénografií i kostýmy připomíná chorvatské naivní umění: nakreslená a vyřezaná kráva (o které se ukáže, že je vlastně býk) a telátko. Býk byl vyřešen geniálně, protože měl na místě „reprodukčních orgánů“ zavěšen igelitový sáček se dvěma kuličkami. Ústředním bodem komedie je okamžik, kdy je třeba podojit krávu. To má vykonat sousedka Růženka (jediná neČeška, přistěhovalá z Jižní Ameriky, Emilka Frantálová), která se v češtině vyzná poněkud méně, a tak jde místo krávy podojit býka. Vyhraje si se stoličkou, na kterou při dojení sedá, několikrát padá a zase vstává. Provádí to tak dovedně, jako by byla z gumy.
Tato komedie sousedského divadla si svými náměty zaslouží, aby byla zastoupena na Festivalu chorvatského divadla v Murském Središći, aby i tam byla zastoupena chorvatská komedie národnostní menšiny. Věřím, že hru i tamní obecenstvo přijme a ocení.
Také poslední představení prvního večera zahřálo dlaně zaplněného sálu. Ve svém úvodním slovu vyzvala předsedkyně pořadatelského spolku paní Mája Krejčová, aby diváci použili všech deset prstů ke tleskání, a i při Vostatkovém soudu, koprodukci českých besed Dolany a Šibovec, byla tato výzva vyslyšena, a to oprávněně. Toto společné představení v podání dvou sousedních obcí využilo vděčné divadelní téma někdejších masopustů se všemi možnostmi, které nabízí. I když je masopust častým a poněkud ohraným tématem, – v Chorvatsku masopustní tradice žije takřka všude – tito více než skvělí ochotníci z českých besed vynalezli řadu nových způsobů projevu prostřednictvím divadelní hry, mimiky, kostýmů, tance a písně a také pomocí prostých, ale vtipných kostýmových narážek. Policejní dvojice – žena a muž – provází dějem a dbá o pořádek a klid. Vostatkový soudce (Miroslav Janota) při hře několika rolí znázorňuje rozkoš hereckých transformací. Jaktěživ jsem neviděl herce, který v určitých scénách zpívá tak brilantně falešně.
Není snadné převyprávět veškeré zápletky, léčky a intriky, protože všechny fungují v podstatě jako hry ve hře. Není jasné, co je pravda a co výmysl, pomluva a lež. Pointou celého ostatkového příběhu je zkrátka: po všem je lejno, jen po včelách med. Každý zde rozpozná český humor a jeho staletou tradici, od Haška nadále. Napohled je vulgární, ale s citem pro míru. Mezi všemi čtyřmi představeními prvního dne přehlídky je v tomto představení český duch možná nejvíce rozpoznatelný.
Celý první večer mi způsobil velké potíže. Jedno představení bylo lepší než druhé. O jednom si myslím, že patří na Festival chorvatského dramatu v Mezimuří (a sice Na vesnici hladu nebude). Tři ostatní by si zasloužila místo na státní přehlídce amatérského divadla ve Vodicích z několika důvodů. Zaprvé, aby nám předvedli kulturní úroveň, kterou si uchovává jedno malé menšinové společenství. Zadruhé, jde o špičkové divadelní provedení s minimálními finančními náklady. A zatřetí: všichni hrají komedii a nikde není vidět přehrávání, které má jediný cíl, aby diváka rozesmálo za každou cenu. Mohl by to být vynikající příklad pro mnohé (nejen ochotnické) herce a režiséry.
Byl bych rád, kdyby se všechna tři představení (plus jedno) mohla představit na chorvatských státních přehlídkách divadelních ochotníků. A pokud budou pravidla přísná, do Murského Središće navrhuji hru Na vesnici hladu nebude a do Vodic Vostatkový soud.
A jestli ve mně první večer zanechal velká dilemata s volbou, co si asi počnu druhý večer! Mám zhlédnout dokonce šest představení. Polehčující okolností je, že si tři představení na této skvělé přehlídce přejí zůstat mimo soutěž. Být zlým selektorem, v duchu bych se modlil, aby druhý den nabídl o něco horší divadelní produkci. Mé modlitby však byly marné. Do konce i představení „mimo soutěž“ se ukázala být malými skvosty. Česká beseda Prekopakra (divadelní skupina Famfrnoch) se představila krátkou scénkou Antuna Nováka (který je zároveň hercem i režisérem), která v mnoha ohledech výjimečná. Představení je nazvané podle dvou starých českých lidových nástrojů: famfrnoch je hrnec s kůží a žíněmi, které při tahání vydávají zvuk, a vozembouch je neobyčejný (pro nás nezasvěcené) nástroj, na kterém se zvuk vytváří přejížděním paličkou po vlnitém plechu. Kdyby nebyl tak vysoký a barevný, připomínal by trochu předchůdce pračky – valchu (chor. rifljača), kterou vesnické ženy kdysi používaly k praní prádla pánů a dam z města. V tomto krátkém představení Prekopakerských bylo nádherné vidět na jevišti všechny generace společně. Nejsympatičtější byl dětský sbor s veselou písničkou, v němž si nešlo nevšimnout nejmenší a nejmladší členky (ani ne tříleté), která pusu vůbec neotevřela. Právě to svědčí o základní potřebě pěstovat v malých prostředích divadlo.
Následovalo nejlepší představení druhého večera, jediné „vážné“ představení celé přehlídky, Commedia finita (divadelní skupina Panika) České besedy Sisak. Jde o vyprávění čtyř žen o „české Milce Trnině“, skutečné slavné operní divě Emě Destinnové, která žila v letech 1878 až 1930. Překlad děje hry do chorvatštiny nám byl rozdán před začátkem představení, ale po zhlédnutí pěti představení jsem ho už takřka nepotřeboval. Představení jsem mohl sledovat téměř bez problémů. I když podtitul říká „komedie o jedné zpěvačce pro jednu herečku“, vůbec to nebyla komedie, třebaže zde byly některé vtipně vyslovené věty. Navíc nehrála jedna herečka, ale čtyři herečky; každá měla jeden monolog čili svědectví. Byl to náročný úkol pro všechny čtyři herečky – učitelku zpěvu (Marie Mulanovićová Smolčićová), služku (Kristina Mulanovićová), placenou společnici (Milijana Dijaneková) a komornou (Jiřinka Vidovićová). Každá z nich sehrála svou roli velmi přesně, a tak všechny čtyři sestavily mozaiku příběhu o operní pěvkyni z přelomu 19. a 20. století.
Blahopřeji za jejich snahu a určitě také za to, že do této přehlídky vnesly jiného, nového ducha.
Nesmím opomenout ani dvojici pozorných posluchačů (Tomislav Král a Zoran Crnobrnja), kteří pozorně a zároveň česky diskrétně vyslechli výklady „svědkyň“ za doprovodu skvělé němé hry při přivádění a odvádění hereček i podávání sklenice vody každé z nich. Bylo obdivuhodné sledovat jejich naslouchání a vzájemné domlouvání bez jediného slova. Byla to výborná lekce, jak lze pozorným sledováním partnera zároveň působit živě na scé ně. Na konci přece vyřkli závěrečné slovo, a to byl název této hry.
Následovala dvě představení „mimo soutěž“ v podání České besedy Rijeka a České besedy Holubňák. Riječané uvedli hru Jeden den v klubu důchodců. Je nutné pochválit vzájemnost a společnou zábavu těchto lidí – starších i těch o něco mladších. Bylo to však představení, kterému chyběl zápal a invence.
Česká beseda Holubňák uvedla krátkou veselohru Jasny Růžičkové V porodnici. Autorka byla zároveň herečkou i režisérkou této krátké veselohry, vlastně skeče. Jde o skupinku složenou převážně z žen. Herečka zároveň hraje hlavní mužskou roli a dělá to výborně. Sobecký budoucí otec očekává miminko a přeje si, aby to byl chlapec. Ale narodí se děvčátko. Chce si zapálit, ale sestřička ho upozorňuje na značku o zákazu kouření a značku s novorozeňaty. Otec se diví, proč tu mají nemluvňatům zakazovat kouření. „Patriarchální“ otec přece dostane pro útěchu ještě dvojče – mužského pohlaví. Jde o veselé představení napovídající o naší mentalitě.
Česká beseda Záhřeb uvedla Nejbláznivější představení na světě Miro Gavrana. Jde o monodrama pro jednu herečku, která hraje dokonce devět postav. Herečka Martina Marinkovićová Plechatá v sobě nalezla sílu a odvahu, aby se vyrovnala s tímto velmi náročným a těžkým úkolem. Musel jsem říci, že je to pro ni příliš náročné. Šlo spíš o pokus o napodobení profesionála než o opravdovou ochotnickou radost. Když se po skončení představení všichni účastníci monodramatu vyšli uklonit, myslím si, že publikum bylo překvapeno jejich počtem.
Výborné byly ruce (vlastně jedna ruka) podávající hlavní a jediné herečce pití přes výčep. Detail ruky s ubrusem přehozeným přes paži byl skvostný.
Martině bych doporučil, aby se už nepouštěla do takto náročných projektů. Ať si vezme příklad ze hry ostatních účastníků této skvělé přehlídky.
Na závěr druhého večera a celé přehlídky se hrálo představení Blázinec v podání divadelní skupiny Lucerna z Bjelovaru. Bohužel, tento dobře vymyšlený příběh nenarazil na oddané ochotnické srdce. Blázinec nevyužil příležitost, kterou mu předloha a nápad představení snad nabízely. Ale zaslouží si potlesk za vynaložené úsilí.
Na závěr je nutno podotknout, že (přes nádherná i o něco slabší představení) zůstává přehlídka překrásným dvoudenním setkáním menšiny a decentní zábavou s množstvím ducha, uspořádanosti, radosti a vysokou kulturní úrovní.
A nabízí ještě něco, co je velmi významné pro jakýkoli amatérský počin, zejména pak divadelní ochotnictví: společné chvíle prožité v radosti a dobré náladě.
Když mi už první večer řekli, že budou o delší přestávce mezi představeními podávat tradiční české buchty a kávu a že bude v obou dnech po sehrání všech představení večeře, ptal jsem se zvědavě: „A kde?“ Řekli mi: „No přece tady.“ V tomtéž sále!
A pak pilní Češi, v době kratší než deset minut, přeměnili divadelní prostor na restauraci s domácím švédským stolováním pro všechny účastníky. Na stolech dokonce byly ubrusy a při večeři proběhl také „kulatý stůl“.
Druhý večer tato přeměna divadelního hlediště na restauraci trvala pouhých, rekordních pět minut. A co je ještě víc neuvěřitelné, vše bylo uklizeno a připraveno pro následující den za nepředstavitelně krátkou dobu.
Dámy a pánové, příslušníci většinového národa, poučit se od těch lepších není žádná ostuda.
Co se týče divadla, tato národnostní menšina v každém ohledu vyhrála nad většinou. Nezbývá mi, než složit poklonu až k zemi!
V Záhřebu 2. dubna 2024 Dubravko Sidor, přel. žp