„Prvního září roku 1923 zavítal do Bjelovaru Ladislav Hlaváček, mladý, tehdy třiatřicetiletý muž, který pravděpodobně ani pořádně nevěděl, kam přijel, ani co zde má očekávat. Ministerstvo školství a národní osvěty z Prahy ho poslalo do Bjelovaru, aby tam organizoval výuku v češtině pro zdejší krajanské děti. Učitel Hlaváček měl už tehdy za sebou desetiletou praxi, učil na školách v okrese Mnichovo Hradiště, a tak si uměl poradit. Pouhý měsíc po jeho příjezdu začala výuka českého jazyka pro 30 dospělých a 49 dětí,“ zahájila své vyprávění o české škole T. Ružićová a zdůraznila, že příchodem učitele Hlaváčka začala nová kapitola v dějinách bjelovarského školství, a to vznik školy s českým vyučovacím jazykem.
Jak vůbec vznikl nápad připravit výstavu o české škole v Bjelovaru?
Uchování a systematizace archivních materiálů, jejich použití a prezentace jsou základní náplní práce státních archivů. Archiv v Bjelovaru uchovává materiály o působení české menšiny na území, jež patří do jeho kompetence. Jedním z těchto fondů je i fond Československé školy Masarykovy, která v Bjelovaru existovala v období let 1925 až 1941. Uchované materiály předala Státnímu archivu Česká obec. Během leteckého náletu na Bjelovar v roce 1944 byla budova školy, ve které se nacházely i spolkové místnosti České obce Bjelovar, zcela zničena. Obec se několikrát stěhovala, dokud nekoupila budovu, ve které sídlí dodnes. Přesto stále dbala na to, aby se dokumentace týkající se Masarykovy školy a České obce z meziválečného období zachovala. Jelikož se blížilo sté výročí Masarykovy školy, fond byl znovu revidován, sepsán a zpracován podle nových archivních směrnic. Samozřejmě se tu dobře hodila i má znalost češtiny. Po zevrubném zpracování materiálů vznikla tato výstava, ke které je publikován i doprovodný katalog s digitálními kopiemi původních archivních materiálů, fotografiemi a dokumenty. Vzhledem k tomu, že se dějinami Masarykovy školy již zabývali prof. Josef Matušek a muzejní poradkyně Sylvie Sittová, byla to vhodná příležitost doložit výsledky jejich bádání původními materiály, doplnit je některými novými údaji a prezentovat vše veřejnosti spolu s dosud neznámými a neviděnými unikátními dokumenty a fotografiemi.
Výstava nebyla pouze dokumentárního typu. Byly na ní i artefakty, které ji doplňovaly.
Mezi zachovalými archiváliemi, které Česká obec předala archivu, byly také knihy a spisy, jež se vztahovaly k činnosti Masarykovy školy. Předchozí badatelé čerpali většinou informace ze školní pamětní knihy. Pro potřeby výstavy a katalogu jsem prohlédla a prozkoumala veškerou dokumentaci list po listu. Vybrala jsem původní dokumenty, které dosud nikdy nebyly zveřejněny, a z jejich digitálních kopií jsme připravili výstavu. Jedná se například o výkresovou dokumentaci školní budovy, fotografie učitelů a jejich podpisy, rozvrhy hodin, plakáty různých akcí, seznamy žáků, žákovské slohové práce, knihy ze školní knihovny nebo o údaje o válečných škodách po zbourání školy v roce 1944. Fotografie uložené v pamětní knize jsou jediné dochované fotografie školní budovy, učitelů, žáků a školních kulturních akcí. Pamětní kniha je doklad, který nedokumentuje pouze činnost školy, ale i České obce, protože jejich práce byla společná a se stejným cílem – zachovat český jazyk, české tradice a kulturu. Kdyby někdo měl zájem si ji prohlédnout, je v digitální formě přístupná na portálu e-Kultura Ministerstva kultury a médií RCH.
Mezi dochovanou dokumentací se určitě našlo leccos zajímavého. Co Vás zaujalo nejvíce?
Nejvíce mě zaujaly dopisy adresované jednotlivým učitelům, které částečně vrhají světlo i na to, v jaké době a v jakém prostředí žili čeští učitelé, kteří zde působili. Je tu například dopis prvnímu učiteli Ladislavu Hlaváčkovi, ve kterém ho Československý konzulát v Záhřebu poučuje, nebo velice jemně a kultivovaně varuje, aby se zdržel veškeré politické činnosti a věnoval se výhradně účelu, za kterým byl do Bjelovaru poslán. Moji pozornost upoutal také dopis z roku 1939 týkající se učitelky Ludmily Ondračkové, v němž se uvádí, že by jako vdaná žena měla být propuštěna ze zaměstnání, protože plat jejího manžela stačí i na její živobytí.
Na výstavě byly k vidění i některé rodinné fotografie.
Výstavu svými rodinnými fotografiemi doplnil pan Miroslav Uhlir, původně Uhlíř, potomek dvou českých rodin – Dočkalovy a Uhlířovy, které se koncem 19. století přistěhovaly z Čech a Moravy do osady Ivanovčani poblíž Bjelovaru. Čtyři školou povinné děti z rodiny Dočkalovy byly zapsány do Masarykovy školy již v prvním roce jejího působení. Jedním z těch dětí byla i matka Miroslava Uhlira, Emilie Dočkalová. V dochované dokumentaci jsem našla údaje o její školní docházce.
Na výstavě se částečně podílela i knihovna České základní školy J. A. Komenského z Daruvaru, jejíž knihovnice paní Mira Barberićová, které tímto děkuji, nám zapůjčila několik čísel časopisu Dětský koutek z období před II. světovou válkou. Žáci Masarykovy školy posílaly své příspěvky do Dětského koutku. Uveřejněno v něm bylo kolem dvaceti literárních prací, básní, zpráviček a článků o školních kulturních akcích, a dokonce i dvě divadelní představení, která napsaly a sehrály děti.
Na vernisáži byl také promítán dokumentární film. Kdo je pan Miroslav Uhlir?
Pan Uhlir je ústřední osobností v krátkometrážním filmu O přistěhování a životě českých rodin. Podělil se v něm se svými vzpomínkami na svého otce Stjepana Uhlira a matku Emilii Dočkalovou a jejich život v nové vlasti. Ivanovčani, kde se rodina po přistěhování usadila, byla kdysi osada poblíž Bjelovaru, dnes je součástí města a nese název Ulice Andriji Hebranga. Tato osada byla první českou osadou v Chorvatsku, kam se Češi začali organizovaně stěhovat. První přistěhovalci sem přišli v roce 1791. Předci pana Uhlira sem přišli ve druhé imigrační vlně na konci 19. století.
Film vznikl v rámci projektu ATOM (Arhivi i tragovi migracija) chorvatské neziskové organizace ICARUS, která se zabývá propagací archivních materiálů a meziarchivní spoluprací. Státní archiv v Bjelovaru se do projektu zapojil právě díky české menšině, která je v našem županství nejaktivnější, ale i proto, že díky materiálům uchovaným v naší instituci máme co ukázat. Tak jsme v rámci tohoto projektu spojili archiválie s osobními vzpomínkami. Film je volně přístupný na youtubovém kanálu ICARUS HRvatska pod názvem AToM Oral history – Miroslav Uhlir.
Jste archivářka a ve svém povolání jste dosáhla nejvyššího stupně – jste archivní poradkyní. Jedná se o odborný stupeň, který je možné získat za výsledky odvedené práce, a ne za roky strávené na určité pracovní pozici. Které své dosavadní projekty považujete za nejdůležitější? Seznamte nás trochu s Vaší prací.
Ve Státním archivu v Bjelovaru již 29 let pracuji na zpracování a systematizaci archivního materiálu. Zpracovala jsem kolem 90 archivních fondů, ať už většího, či menšího rozsahu, z oblasti škol, hospodářských firem, zdravotních a sociálních institucí.
Tématem mé písemné práce k odborné zkoušce z archivnictví byla Česká základní škola J. A. Komenského z Daruvaru. Také jsem mentorkou kandidátů skládajících odbornou zkoušku z archivnictví, vedu semináře pro archivní pracovníky, připravila jsem pět tematických výstav propagujících archiválie Státního archivu v Bjelovaru a sestavila k nim předmětné katalogy. A je tu ještě mnoho dalších občasných menších, ale důležitých archivních prací.
Plánujete do budoucna ještě nějaké projekty spjaté s českou menšinou na Bjelovarsku?
Připravuji systematizaci, resp. revizi archivního fondu České obce Bjelovar. Ještě stále jsme ve fázi shromažďování materiálů, které nám nebyly dosud odevzdány. V poslední době se zabývám přistěhováním z Moravy, životem v Bjelovaru a bjelovarskými vztahy dr. Kamila Dočkala, člena rodiny Dočkalovy, ze které pochází i pan Uhlir. Dr. Kamilo Dočkal byl člověk, který předběhl svou dobu – teolog, který studoval v Záhřebu a ve Vídni, polyglot, který mluvil také česky, získal vysoké církevní hodnosti a své znalosti využíval, aby jimi přispěl chorvatské hudbě, umění, divadlu a kultuře všeobecně.
Dříve než jste začala pracovat v archivu, pracovala jste několik let jako spolupracovnice Prizmatu na HRT. Jaké byly Vaše zkušenosti s prací v médiích?
Na toto období svého života velice ráda vzpomínám. Pro redakci Prizmatu jsem pracovala jako externí spolupracovnice od podzimu 1994 do léta roku 1997. Tuto práci jsem získala díky studiu bohemistiky na filozofické fakultě v Záhřebu, kterou jsem si vedle rusistiky zapsala jako druhý obor. Nakonec se ten druhý obor stal prvním, protože se neříká nadarmo, že krev není voda. Sama jsem českého, resp. moravského původu, ale moje rodina Hutkova si bohužel nezachovala ani jazyk, ani kulturu, ani obyčeje svých předků. Promovala jsem na katedře bohemistiky u prof. Dr.Sc. Dubravky Sesarové a tématem mé diplomové práce byly Staré pověsti české Aloise Jiráska.
Kde jste se zdokonalovala v češtině?
Abych se lépe naučila česky, po dokončení studia jsem se rozhodla několik měsíců strávit v Praze. Po návratu jsem se zúčastnila konkurzu do HRT v TV centru Bjelovar a byla jsem ráda, že své znalosti češtiny mohu i kreativně uplatnit. Vzhledem k tomu, že moje znalosti o české menšině a jejích aktivitách byly zcela minimální, každá reportáž, kterou jsem pro multinacionální magazín Prizma připravila, pro mne byla zajímavým poznatkem o obyčejích, kultuře a jazyku mých předků. Byla jsem nadšená entuziasmem, s jakým si naši krajané, zejména krajanky, po generace uchovaly své jazykové a kulturní dědictví. Často jsem se ptala, kde po každodenních pracovních a rodinných povinnostech najdou sílu, čas a chuť věnovat se českým písním, tancům a herectví.
Ale pobyt v Praze a práce na HRT měla dopad i na Váš soukromý a rodinný život.
S mým manželem Miroslavem, který dodnes pracuje na HRT jako kameraman, jsem se náhodou setkala po dlouhé době na konkurzu pro HRT. Bydleli jsme nedaleko sebe, byli jsme téměř sousedé, ale kvůli studiu jsme se dlouho neviděli. Podařilo se mi „naočkovat ho“ svým nadšením pro Prahu, a tak jsme se v roce 1996 oddali na pražské Staroměstské radnici, kde jsem se po slavnostním obřadu oficiálně stala Tatjanou Ružićovou. Oddala nás paní Kamila Moučková, někdejší hlasatelka a moderátorka, která náhle zmizela z veřejného života v roce 1968, když na České televizi oznámila okupaci Československa. Máme s Miroslavem dvě děti, které považujeme za největší úspěchy v našem životě. Syn Leo je inženýrem informatiky a nyní ještě studuje multimédia na Univerzitě Sever ve Varaždinu a dcera Nela studuje japonštinu a angličtinu na filozofické fakultě v Záhřebu.
A Praha?
Praha je pro mne a pro moji rodinu nejkrásnějším a nejmilejším městem na světě. Žil tam náš přítel, balonář Jiří Pásek, člověk, díky němuž je toho hodně v mém životě právě tak, jak je. Díky Jiřímu jsem poznala skrytá zákoutí Prahy, viděla jsem Čechy z výšin, z horkovzdušného balonu. Pomohl mi a zprostředkoval mi seznámení s písničkářem a hudebníkem Jaroslavem Hutkou, se kterým sdílím své dívčí příjmení a pravděpodobně také i část genů. Přestože pracuji v archivu, svůj rodokmen jsem ještě neměla čas prozkoumat.
Děkujeme paní Tatjaně za tuto hodnotnou výstavu a katalog a doufáme, že svou další prací odhalí nové poznatky o životě české menšiny v našem městě. Text Sylvie Sittová, foto osobní archiv Tatjany Ružićové
FOTO na portálu jednota.com.hr
RAZGOVOR S TATJANOM RUŽIĆ – Prije nekoliko tjedana u prostorijama Češke obeci Bjelovar otvorena je izložba kojom se obilježava 100 godina Čehoslovačke Masarykove škole u Bjelovaru. Ovaj kulturni događaj, organizaciji Državnog arhiva i Češke obeci, bio je povod za intervju s autoricom izložbe, arhivskom savjetnicom Tatjanom Ružić. Kroz razgovor je otkrila kako je uopće došlo do ideje za navedenu izložbu, kako su protjecale pripreme i koje zanimljivosti je pritom otkrila, te kojim fotografijama i kratkometražnim dokumentarnim filmom je izložba dopunjena. Isto tako progovorila je o svom poslovnom i životnom putu, na kojim projektima radi ili bi im se željela posvetiti u budućnosti, a ukratko je predstavila i svoju obitelj.
