„Stalo se to vlastně náhodou,“ začíná vysvětlovat ekonomista a majitel účetnického servisu, který zároveň koná funkci předsedy místního výboru Nikola Tesla, části městské čtvrti Trešnjevka sever. „Již před patnácti lety jsem hledal způsob, jak navázat kontakty mezi záhřebskými a pražskými sociálními demokraty. Tehdejší český velvyslanec v Chorvatsku Jiří Kuděla, s kterým jsem se náhodou seznámil, mi pomohl navázat kontakt s panem Karlem Šplíchalem, předsedou sociálně demokratické strany města Prahy a poslancem v parlamentu; stranická spolupráce tak byla zahájena.“
To však zaujalo také záhřebskou Českou besedu a městskou čtvrť Trešnjevka sever, kde byl pan Havelka členem shromáždění, a začala jednání o navázání styků. Pro velkou pomalost byrokratického aparátu tento postup trvá dodnes. Městská část Praha 4 vyjádřila přání mít spolupráci, městská čtvrť Trešnjevka sever také, je jen otázka času, kdy se nápad uskuteční. Spolupráce začne na kulturním poli, bude pokračovat v oblasti ekonomie a hospodářství. Je známo, že obě města mají velké turistické potenciály, což otvírá další možnosti pro společné projekty. „Sbratření a spolupráce se uskuteční, to je úplně nepochybné, a jsem velice spokojen, že jsem jako Čech k tomu přispěl,“ říká I. Havelka. Pro Prahu 4 byla úřední jednání jednodušší a všechna potřebná usnesení už má. Záhřebská Trešnjevka, přesto, že má podle stanov právo na samostatnou mezinárodní spolupráci, musí k tomu mít povolení městské rady. A to trvá.
„Když procedura skončí, pokusíme se některá z pražských řešení aplikovat na naši situaci. V Praze mají decentralizovanou místní samosprávu, takže městské části mají daleko větší vliv v oblastech zdraví, vzdělávání, kultury…“ V neposlední řadě to bude možná první krok k širší spolupráci. „Budeme rádi, jestliže tato naše akce podnítí navázání přátelských vztahů Záhřebu a Prahy na úrovni měst. Konec konců, je škoda, že Záhřeb mezi svými patnácti sbratřenými městy ještě nemá přátelské město v České republice,“ uzavírá I. Havelka. M. Pejić/mp
IVANOVA IVANA IVAN
„Narodil jsem se v Záhřebu, ale oba rodiče pocházejí z českých rodin ze západní Slavonie, tatínek z Ivanova Sela, maminka z Pakracké Polany, kde ještě žijí příbuzní, ke kterým jezdím několikrát do roka.
Ivanův otec byl také Ivan, jeho otec taktéž. S touto generací tradice jména Ivan končí. „Já nemám syna, ale dceru, takže jsme jméno zachovat nemohli,“ usmívá se pan Havelka. Manželka Višnjica pochází ze Záhoří, a dcera Tihana je provdána za Chorvata Tudakoviće z Osijeku, takže se ani čeština v rodině asi neudrží. „Mám málo příležitostí mluvit česky,“ říká. „Do Besedy kvůli tomu, že mám hodně práce, nestačím, takže mi zbývá česky si promluvit s několika příbuznými, a setkávat se s češtinou prostřednictvím Jednoty, kterou řádně odebírám. Musím se přiznat, protože jsem se narodil a celý život žiji v chorvatském prostředí, že vazba ke kořenům není tak silná, ale že něco v tom přece je. Když jsem poprvé přijel do Prahy, vůbec jsem neměl pocit, že jsem cizinec.“