Možná to nejlépe můžeme demonstrovat na tom nejznámějším příkladu. Augustinčićova socha, zobrazující odpočívající ženu po koupání, přijali obyvatelé velice rychle, a stejně rychle se z ní stal symbol nejen lázní, ale celého města. Zloději, kteří Máju nedávno ukradli, v ní neviděli žádnou symbolickou hodnotu, ale jen hodnotu kovu, z kterého je vylitá. Natolik je to otázka ambivalentní, rozporuplná.
Koupající se dáma je v Daruvaru osamělý příklad díla, které obsahuje jak nepopiratelnou uměleckou hodnotu, tak i hodnotu symbolickou a sentimentální. Velká sentimentální hodnota Máji je viditelná například z drobných komentářů, které je slyšet v rozhovorech, a které míří na novou barvu jejího povrchu. Ukradená dáma totiž musela dostat nový patinový plášť, který zamaskoval švy vzniklé spojováním rozřezaných kusů, ale také dlouhá léta leštěné pravé ňadro, které prý přináší štěstí a zdraví tomu, kdo se ho dotkne. Je to tedy zdařilá kombinace umělecké dovednosti autora, dovednosti objednavatelů vybrat a do určeného okolí interpolovat dílo adekvátního námětu, a nakonec ale o nic méně důležité: veřejného demokratického konsenzu, kterým byla Mája spontánně přijata jako městský symbol.

Právě demokratičnost je nejkontroverznějším bodem, když se jedná o věci veřejné a věci estetické. Často se stane, že to, co je pro odborníky umělecké dílo, je pro veřejnost nesrozumitelné, a to, co je pro veřejnost umělecké dílo, je pro odborníky kýč. Politici naopak nedbají ani o odborníky ani o veřejnost, jestli jim postavení skulptury z jakýchkoliv důvodů vyhovuje.
Dobrý příklad jsou dvě bronzové sochy v samotném centru města, postavené při rekonstrukci hlavního náměstí. Jde o sochy akademického sochaře Milivoje Šegana (gymnázium ukončil v Daruvaru), které by měly představovat daruvarské symboly: diatretum a jeřába.
Skulptura diatreta, která se nachází u pošty, nejen že představuje estetickou slátaninu, ale také historický falsifikát, Na co se můžeme, musíme, a na který má dalekosáhlé následky. Šeganovi (který jinak velice dobře ovládá malé keramické formy) se podařilo v úplnosti spatlat repliku světoznámého daruvarského artefaktu. Je sice otázka, v jaké míře je za to zodpovědný umělec sám a v jaké míře tehdejší starosta, který sochu objednal a dal postavit bez konzultace s relevantními institucemi a bez veřejné debaty.
Daruvarské diatretum, malá skleněná nádoba, nacházející se uvnitř vybroušené skleněné mřížky, datující z čtvrtého století našeho letopočtu, bylo nalezeno ve zděné římské hrobce u Julisbrunnu v roce 1785. Dnes se nachází ve vídeňském Kunsthistorisches Museum. Je to jeden z pouze padesáti zachovaných exemplářů, hlavně fragmentů, tohoto zvláštního typu pozdně antického skla. Tato devět a půl centimetru vysoká rituální nádobka patří k světovým mistrovským dílům, a je proslulá svou elegancí a velice komplikovaným způsobem zhotovení. Jak praví stará romantická legenda, aby mistr udělal jedno jediné diatretum, potřeboval na něm pracovat celý život. Bronzová replika má několik velice podstatných problémů. Její dimenze a materiál udělaly z malého elegantního skleněného pohárku neproporčního bronzového obra. Kvalita modelování je velice špatná, ale nejvíc vadí schválně falsifikovaný tvar nožičky - tu originál vůbec nemá - a nevhodně přilepený barokně zdobený erb města, šachovnice a vinná réva. Umístění v prohlubni, na prostranství mezi poštou a květinářstvím, a stejně tak vyzvednutí vodního pramene, který kvůli přestavbě velice brzy vyschl, jsou nezdařilé urbanistické intervence.
Následky takové politiky výzdoby města jsou dalekosáhlé. Nejen že jsou lidé přinuceni dívat se na nepodařenou skulpturu, že se na tom místě nikdo nezdržuje, ale jsou navíc svedeni velkým bronzovým falsifikátem, takže jsou přesvědčeni, že diatretum vypadlo jinak, než ve skutečnosti vypadalo, znamenalo něco jiného, než doopravdy znamenalo, a bylo něčím, čím vlastně nebylo a není.
Velice podobnou shodou okolností byla postavena také abstraktní skulptura jeřába a ptačího vejce na hlavním náměstí. Umístěna je na nejvyšší plato kaskádové fontány a tvoří ji čtyři díly, které by měly představovat dvě křídla, vejce a zobák. Šegan si sice s abstraktní formou uměl poradit lépe než s realistickou formou diatreta, ale výsledek není o hodně lepší. Koncept celé fontány je diletantský, počínaje umístěním, přes formu fontány, volbu vodotrysku a způsobu, kterým je do fontány inkorporovaná skulptura v nejlepším případě jen průměrné kvality. Záhadou zůstává, proč je ve své formě tak netaktní a proč se do ní chtělo za každou cenu narvat tolik symboliky a narace, přestože umělec dělal abstraktní dílo. Ani zde se umístění neosvědčilo. Místo před prodejnou nábytku není pro takové intervence vhodné, a kromě toho, celé náměstí svou obrovskou prázdnotou vizuálně pohltí absolutně všechno.

V Daruvaru existuje ještě jedna socha, zobrazující jeřába, která také představuje zajímavý příklad kvalitní veřejné plastiky. Jde o kovového jeřába u bazénu hotelu Termal. Byl vymodelován z odpadního kovu technikou svařování v Dalitu roku 1986; autory jsou Dobrivoj Hajdin a Vládo Svatoš. Je to velice zajímavý příklad, kdy socha sama nemá velkou estetickou hodnotu, ale má značnou hodnotu sentimentální a historickou. Modelovaná naivní simplicitou, kterou navíc omezovala dovednost autorů, flexibilita materiálu a technika výroby, je tato socha přece jen sympatická pro svou prostodušnost. K tomuto pocitu přispívá také její zdařilé, decentní umístění v bazénku s lekníny před hotelem. Na rozdíl od pompézního jeřábu na náměstí je to kompozice skromná a sympatická. Tento jeřáb je však ještě důležitější jako symbol dnes zaniklého a kdysi velkého a důležitého daruvarského ekonomického odvětví: kovoprůmyslu Dalitu, ve kterém byl jeřáb vymodelován a kde jeho autoři pracovali. Shodou historických událostí se z kovového jeřába stal pomník minulých časů. Je to důkaz, že veřejné plastiky nejsou jen čistě estetickou otázkou, ale také problémem historickým a kulturním. Esteticky nedůležitý artefakt může mít obrovský význam kulturní a po čase může nabýt význam historický. Všechny zmíněné prvky je třeba brát v úvahu.
V Daruvaru existují ještě tři skulptury, všechny pietního charakteru, a všechny z rukou místních autorů. Jsou to busty zobrazující Julije Jankoviće a Vatroslava Lisinského, obě v lázeňském parku, obě díla krajanských autorů Vlady Svatoše a Václava Satrapy a pomník bojovníkům NOB v zámeckém parku. Busty jsou kvalitní realistické portréty, v případě kterých by se jedině dalo vytknout umístění, protože jsou jedna i druhá špatně viditelné. Pomník partyzánům je klasický socrealistický vítězný sloup autora Nikoly Kečanina, jehož hodnota je víc symbolická a historická, než estetická. Fakt, že přežil změnu režimu (což je mezi takovými pomníky vzácné), představuje pro místní komunitu důležitý historický moment. Marko Pejić/mrp