Paní Justýna sepsala kroniku ivanoselské školy a doplnila ji fotografiemi všech generací jejích žáků. O samotné knize nám řekla: „Jsem s ní velice spokojená. Je krásně napsaná. Je dobré, že ji kolega Herout doplnil textem o minulosti osady. To si nikde jinde nemůžete přečíst. Myslím si, že se tímto tématem už nikdo nikdy nebude zabývat. Ivanovo Selo a jeho škola si určitě takovouto knihu zasloužily.“
Život venkovské krajanské učitelky Justýny Koutníkové nebyl jednoduchý ani lehký. „Narodila jsem se v roce 1935 v rodině Švarcově. Do školy jsem začala chodit v roce 1942, za druhé světové války. Občas jsme výuku ani neměli. Ve válce totiž školní budova shořela, takže výuku jsme měli organizovanou v ulici Kopec v jednom soukromém stavení. Také učitelé se často střídali. Jednu dobu nás učili Slávek Kroužil a Ivan Maroko, oba mluvili česky, a to bylo velice příjemné,“ zavzpomínala na svá žákovská léta učitelka Justýna. Nejvíce si ale pamatuje na učitele Josefa Zámostného a na to, jak rádi s ním zpívali. „Dostávali jsme do školy časopis Mateřská řeč. Byly v něm pěkné básničky, které jsme tak rádi četli, že se nám ani nechtělo ze školy domů. Odmalička jsem věděla, že se stanu učitelkou. Často jsme si s kamarádkami hrály na školu a samozřejmě, že ani jedna z nás nechtěla být žákem, ale učitelkou. Já jsem se jí skutečně také stala.“
Škola v Ivanově Sele se od roku 1945 i úředně stala českou školou, a učitelé Kroužil a Maroko v ní pracovali asi rok. Potom přišly Jiřinka Kozáková a Antonie Grundová, ta ale velmi brzo náhle zemřela. „Učitelka Jiřinka zůstala ve škole sama a musela pracovat po celé dny. Škola byla tehdy plná dětí, a ne jako dnes, kdy se výuka koná v jedné třídě a do celé školy přichází jenom osm žáků.“
Po ukončení čtvrté třídy pokračovala paní Justýna ve vzdělávání v tehdy sedmileté škole v Hrubečném Poli, která končila takzvanou malou maturitou. Potom chodila do pětileté pedagogické školy v Pakraci a pak se natrvalo vrátila do Ivanova Sela. „Byla to doba, kdy se hned po ukončení školy mohlo dostat práci ve svém oboru, což znamenalo, že jsem hned začala pracovat v místní škole v Ivanově Sele.“ Za krátkou dobu se provdala za Rudolfa Koutníka, který také skoro celý svůj pracovní věk učil v této nejstarší krajanské vesnici. „Spolu jsme měli syna Dalibora a dceru Světlušku. Dalibor vystudoval medicínu v Praze a dnes je lékařem internistou v pakracké nemocnici. Světluška je farmaceutkou a žije a pracuje v Kutině.“

V minulých časech si učitelského povolaní všichni ve vesnici vážili. Učitel kdysi nebyl jen pouhým zaměstnancem ve škole, ale bylo samozřejmostí, že povede i veškerý kulturní život vesnice. „Život na venkově se mně i manželovi velice líbil a tak jsme se v Ivanově Sele rozhodli zůstat, i když jsme měli možnost přestěhovat se do města. Zůstali jsme tady i jako důchodci.

Odchod do důchodu je na venkově méně stresující, protože tady máme zahrádku a domácí zvířata, tak si volný čas vyplňujeme povinnostmi na dvoře a v zahrádce. Tenkrát bylo výhodou, že učitelé byli místní a do vesnice nemuseli dojíždět, ale byli doopravdy velice aktivně zapojení i do besední činnosti.“ Justýna Koutníková jako učitelka dlouhá léta vedla besední i školní taneční skupinu. Nejdříve sama vymýšlela a sestavovala tance, a jak říká, moc ji to bavilo. Později začala spolupracovat s Lenkou Homolovou a Evou Zetovou, choreografkami z České republiky. S Evou si dodnes píšou. „Posledně, když Eva byla tady – bylo to před šesti léty - na dožínkách ve Zdencích, přišla se za mnou podívat, a to mne potěšilo,“ sdělila.

„Kdysi byla práce ve škole těžší, bez jakýchkoliv metodických pomůcek, ale měli jsme s kým pracovat, protože na venkově bylo hodně dětí a mládeže. Nemyslím si ale, že to dnešní učitelé mají snadnější. Mně se ale doba, kdy jsem pracovala ve škole, líbila víc, a mohu říci, že se učitelé velice snažili, aby výuka byla pestrá a kvalitní.“
Když se učitelky Koutníkové zeptáte, jestli jí některá generace zůstala zvlášť v paměti, chvilku bude přemýšlet a potom řekne, jak má moc ráda děti, a že jí po odchodu do důchodu velice chyběly. Vzpomněla si na třídu, které říkala Pepínky. „Říkali jsme jim tak, protože do ní chodily samé Pepy. Byly to velice chytré a sympatické holky. Dnes jsou to už babičky,“ zasmála se. A. M. Štrumlová Tučková /amšt, archiv

Knihu o ivanovoselské škole můžete koupit v Jednotě za 20 kun.