Večer zorganizovala Česká Beseda Velké a Malé Zdence v Místním domě, kde předsedkyně Josefka Dobrijevićová uvítala všechny přítomné a seznámila je v krátkých rysech s životem a dílem někdejšího zdeneckého učitele. Následoval krátký program besedního ženského pěveckého zboru Zdenačky a literární část večírku. Předčítala se próza uveřejňovaná v Jednotě a Lidovém kalendáři, v níž Zámostný popisuje zajímavé a komické situace, které se mu ve Zdencích přihodily.
Předsedkyně vyzvala všechny přítomné, aby si inspirováni slyšenými úryvky na Josefa Zamostného zavzpomínali. O slovo se hlásila celá řada jeho bývalých žáků, kteří o jeho učitelských létech ve Zdencích mluvili jen v superlativech. „Škola nebyla místem, kam se děti bály jít. Vychovával z nás lidi,“ říkali přítomní. Dozvěděli jsme se, že byl výborným učitelem, který organizoval školy v přírodě a který dětem vsadil lásku k hudbě a češtině: „Vždycky, když skončila řádná výuka, vzal housle a učil nás zpívat nebo nám něco předčítal. Každý z nás na něco hrál.“ Žáci ho měli velice rádi, tolik, že ho v zimě, když ho trápila nemoc, táhli do školy na sáních, jen aby měli výuku.
Veselé anekdoty střídaly jedna druhou a líčily Josefa Zámostného jako dobrého, duchaplného člověka, který zanechal hluboké stopy všude, kde působil buď jako učitel, nebo později jako školní inspektor, jako poslanec, předseda Svazu nebo jako literát... Zdence však vždy měly v jeho mysli a srdci zvláštní místo. O této oboustranné lásce svědčí také fakt, že se hodně jeho žáků věnovalo učitelské profesi. Hrst svých vlastních vzpomínek na závěr večera přidala i jeho dcera Jarmila Kulhavá.

Besedě se podařilo zorganizovat pietní událost, která proběhla ne ve smutné, ale ve veselé náladě, což svědčí nejen o charakteru Josefa Zámostného, ale je také garancí, že Zdence na něj nezapomenou. Marko Pejić/mrp