Volala z domova i z práce, informovala o novinkách v Besedě, pobesedovala o zdravíčku a pozvala je do záhřebského kulturního stánku – tak říká krajanka Míla Krolová Besedě. Zbývalo angažovat obětavé pomocnice v kuchyni a sálu, objednat cukrářské výrobky, domluvit hudební kulisu v podobě osvědčeného besedního tria, zamluvit si košíček podzimních růží a chryzantém do váziček na stoly.
Hájku, háječku, rozléhalo se sálem, když začali přicházet první ze sta krajanů na besedu při šálku čaje. Krásné podzimní počasí šlo na ruku oněm nerozhodným, jež se stejně nechali přivézt. V besední kuchyni bylo rušno. Pekly se párky v lístkovém těstě, cukrářky z reifů vyjímaly čokoládový koláč, na plotně se v hrncích začalo vařit pět druhů čaje. Důležité kuchyňské nádobí, vyleštěné čajníky, jen zářily v očekávání voňavého nápoje.

Přišli samy, sami, v páru nebo v doprovodu. Besední sál se začal podobat noblesní kavárně. Na stolcích se rozžehly svíčky, zavoněl rum, citrón. Padla pusa, objetí, kupa úsměvů, po slaném se podávalo sladké pohoštění, zatímco teskná česká píseň střídala veselou. U šenku, kde se dnes nekouří ani omylem, si skupinka mužů dává frťana: krajan ze Zdenců přinesl ochutnat starou slivovici. Krajan Geler zase nabízel jablečnou šťávu i pivo.
Mezi krajany přišla i Anča Maksimovićová, daruvarská rodačka. Po pravém boku jí seděla vnučka Paula. Stáří a mládí dohromady. Jedna má osmdesát čtyři, druhá málo přes dvacet. Všichni jí přišli podat ruku, byla těžce nemocná. Během krajanského setkání se rozproudily řeky slov a v nich proudy snů, přání, úspěchů, potěšení, nadějí. Osmého listopadu večer krajany omladily vzpomínky na staré a lepší časy, v nichž oni byli králi. Pro nejstarší krajanský spolek jimi vždy zůstanou. Z. Táborská/zt