Kdo ví, kolik takových zapadlých, neobjevených vlastenců žije v různých místech po celém Chorvatsku. Jednu takovou vlastenku známe v Sisku, kde krajanský život vzkvétá teprve odnedávna. Je jí Jiřinka – Irinka Vidovićová, předsedkyně České besedy Sisak. Kultivovaná, klidná a rozvážná, vtiskla místnímu krajanskému spolku svou osobitou pečeť. „Děláme tak, jak můžeme,“ říká skoro s omluvou, že se také v Sisku netančí. Ale hraje se divadlo, překládá do češtiny, naslouchá se a uvažuje o české literatuře a dějinách, vydávají se publikace, jejichž účelem je českou kulturu a tradice představit spoluobčanům. Je to prostě jiné, a sisackým krajanům a jejich přátelům to způsobuje radost.
„Když se v roce 2004 Česká beseda v Sisku zakládala, byla jsem při tom,“ vzpomíná Jiřinka. „Šla jsem tam kvůli tatínkovi. Šest měsíců před tím zahynul v dopravní nehodě. Myslela jsem si, že on by na takové schůzi nechyběl.“ Jiřinka je v letech, kdy se – jak sama říká – ohlíží. Více než kdykoli před tím ji zajímá všechno, co souvisí s minulostí rodu. Jak ze strany otce, Fráni Toufara ze Střežan, tak ze strany matky, Anny Ditrichové z Đakova. „Sestra Vlasta a já jsme odjakživa byly Češky, tatínek nás tak vychoval. S ním jsme mluvily česky, s výjimkou situací, když s námi byl někdo, kdo nerozuměl. V rodině se mluvilo oběma jazyky zároveň, a bez problému jsme přepínaly, podle toho zda jsme mluvily s otcem nebo s maminkou. Ale vyrostly jsme v prostředí, kde byla chorvatština všude mimo domov. Chybělo spojení s českou kulturou, jaké jsem poznala u babičky a dědy ve Střežanech.“
Její přítomnost na zakládající schůzi České besedy byl vlastně její pietní čin, pocta tatínkovi, po kterém se jí stále moc stýská. Celou schůzi prý proplakala, protože díky češtině, kterou znovu slyšela, to bylo shromáždění prodchnuté otcovým českým duchem. Zpočátku byla hlavně pozorovatelkou. „Ale pak jsem tam našla své místo. Poznala jsem spoustu nových lidi. Neměla jsem tušení, že v Sisku žije tolik Čechů. A začalo mi záležet na tom, abychom to tady udrželi – český duch, kulturu, spolek.“ A tak se Jiřinka v roce 2006 stala předsedkyní spolku. „Nejdřív jsem nechtěla,“ vzpomíná, „ale pak jsem si řekla – Bože, proč ne. Zkusím to. Ale před dvaceti lety bych nevěřila, že se do toho zapojím, že mě to bude bavit a že mi při tom bude tak dobře. Snad to v člověku musí uzrát. Když je starší, obrací se ke svým kořenům. V mládí má jiné problémy a zájmy. V mém případě se to všechno poskládalo jako v dominu: tatínkův odchod, můj věk, založení Besedy.“ Členkou sisacké Besedy je také její sestra Vlasta, jejíž malá dceruška, na všech besedních akcích oblečená do českého kroje, se stala doslova talismanem spolku.
Jiřinka Toufarová se narodila v Sisku a po studiích v Záhřebu se do rodného města vrátila. „Nejmilejší místa na světě jsou tam, kde je mi dobře. Mohla bych žít kdekoliv, ale domov mám tam, kde je má rodina, moji nejbližší. Nemusím se vázat na věci ani na místo,“ a rozhlíží se po svém útulném bytě, kde spousta drobností připomíná milé rodinné chvíle. „Jestli jsem spokojená s rodinou, jsem spokojená na světě,“ tvrdí zamyšleně. A rodina, to je především manžel Nikola a dcery. Dvacetiletá Anja a sedmnáctiletá Iva. Děvčata studují, starší psychologii v Záhřebu, mladší je ve třetím ročníku gymnázia, takže jsou často mimo domov. Manžela Nikolu je téměř vždy možno vidět po Jiřinčině boku. „Je také v Besedě aktivní, fotograficky dokumentuje její činnost, jezdí kam je třeba, často i na vlastní účet, a nejednou zůstal kvůli Besedě bez oběda,“ směje se. A Nikola hned namítá, že o Jiřinčině původu věděl a s jejím otcem si dobře rozuměl. Proto manželčinu besední angažovanost nejen toleruje, ale i podporuje. Je ostatně zvyklý na to, že je jeho žena vždy tam, kde se něco děje. Jako novinářka a společenská pracovnice je neustále v pohybu, jako by vyhledávala vždy nové výzvy a zkoušela své možnosti.
„Původně jsem šla studovat sociální pedagogii na Fakultě pro defektologii, ale uprostřed studia jsem pochopila, že zrovna to bych dělat nechtěla. A zapsala jsem se na politické vědy, skončila obě fakulty a stala se novinářkou,“ vypráví Jiřinka, jak si splnila sen školačky, která už na základní škole ráda psala: „Když nám tatínek koupil psací stroj, ještě jsme ani do školy nechodily, pořád jsem na něm něco ťukala. Psala jsem ráda, a taky jsem byla ráda, když si mé texty někdo přečetl. Později jsme ve škole měli novinářskou sekci a dobrou učitelku, která mne povzbuzovala.“
Novinařina se tak stala životním povoláním Jiřinky Vidovićové. Určitou dobu pracovala v Záhřebu, v městské rubrice Večerního listu, pak se jako dopisovatelka dostala do rodného Sisku a v roce 1986 přestoupila do Sisackého tjedniku, kde strávila třináct let. „Docela slušná novinářská stáž,“ směje se a dodává, že novinařina člověka vyčerpá. Přešla proto do městské správy, kde nejdřív obstarávala vztahy s veřejností a později s národnostními menšinami. „Už ale zase mám pocit, že bych měla dělat něco jiného,“ řekla nám, a skutečně – nyní se zabývá ochranou kulturních památek. Aby toho nebylo málo, stala se také předsedkyní rady české národnostní menšiny Sisacko-moslavinského županství.
Stejně jako všichni sisačtí Češi, také Jiřinka ráda jezdí na Daruvarsko – prostě proto, že je tam slyšet český jazyk. Každá cesta do Daruvaru je pro ni silním citovým zážitkem. „Všechno české se pro mne váže k tatínkovi a jeho rodině. Jsem přesvědčena, že není stejné, být Čechem v Sisku anebo na Daruvarsku. V České republice možná ještě máme příbuzné, ale přerušili jsme styky. Také proto jsem doma tady,“ uvažuje. Ale když se dívá na sportovní utkání mezi Chorvatskem a Českem, váhá, komu fandit. „Táhne mne to na maminčinu i na tatínkovu stranu,“ říká. „Když slyším písně Šokců, taky mi srdce poskočí. To je taky moje, tam vyrostla babička Agata, matčina maminka... Když slyším němčinu, taky mi to není jedno. Děda Franc Ditrich byl z německé rodiny a v Německu žijí děti maminčina bratra. Takže to jsem taky já. Celá malá mozaika. Všude a nikde úplně. Táhne mne to na všechny tři strany a všechno to mám v sobě.“
Když uvažuje o smyslu existence České besedy v Sisku, městě, kde žije jen asi stovka Čechů, má Jiřinka jasno: „Děláme, co můžeme. Snažíme se, aby to české, co je v nás, zůstalo. Stačí, že se sejdeme a mluvíme česky, protože češtinu nemáme kde jinde slyšet. Ani v rodinách ne, děti už mluví chorvatsky. Můj otec ještě s dětmi česky mluvil. Možná se to semeno, které jim zasadil, jednou vzbudí, tak, jako se to stalo se mnou. Scházíme se, pracujeme podle svých sil a schopností, a je nám při tom dobře. Není důležité, že je většina členů v pokročilém věku. Důležité je, že mezi námi vzniklo něco hezkého. Možná tu jednou bude spolek česko chorvatského přátelství. Jde o to, aby se to české nějakým způsobem zachovalo. Nemusí to být jako v Daruvaru, a nemusí to být na sto roků. Zatím je naším cílem, mluvit spolu česky. A toho se snažíme držet.“ L. Stráníková/ls
V rodné vsi předků
Náhoda chtěla, že se v roce 2003 Jiřinka jako členka delegace města Sisak ocitla nedaleko Kamenice u Jihlavy, osady, ze které pochází Toufarova rodina. Takovou příležitost si nemohla nechat ujít. „Byla jsem první potomek chorvatské větve Toufarova rodu, který tam odjel. Vesnice je to jiná, než jsou naše: náves, kaple, fontána, rakouskouherské památky... Dojemné. Nejdřív jsem odešla na starý hřbitov, kde jsem na náhrobcích často nacházela naše příjmení. Pak jsem zašla do hospody a zeptala se: Je tady někdo z Toufarů? Řekli mi, že bydlí v domě hned vedle, ale neměla jsem odvahu tam jít. Nemohla jsem si představit, že vejdu do dveří a řeknu: Já jsem Toufarova a přišla jsem se sto padesátiletým zpožděním.“ Z ohrady starého hřbitova v Kamenici si na památku vzala kámen.
Z rodinné kroniky
Fráňa Toufar byl profesorem fyziky a pracoval na Technické škole v Sisku, kde ale učil i některé další předměty. Učil generace a generace Sisčanů, takže si na něho mnozí do dneška pamatují. Psal odborné knihy a učebnice, které se ještě dnes používají ve výuce. Kromě rodičů, Fráni a Marie (rozené Vaňkové), měl ve Střežanech bratry Vénu a Slávka a další rozvětvenou rodinu.
S Annou Ditrichovou z Đakova, zdravotní sestrou na dětském oddělení sisacké nemocnice, se seznámil v Sisku. Její otec Franz se narodil v Đakovu, ale jeho rodiče pocházeli z Německa. Jako Němec byl po druhé světové válce vězněn, ale v Chorvatsku zůstal. Část rodiny se ale v šedesátých letech přestěhovala do Německa.
Vzpomínka na Střežany
V Dolních Střežanech trávila Jiřinka školní prázdniny u babičky a dědy, později u strýce Vény a sestřenice Zdeny, dnes Brandeisové. „Táta měl Střežany rád a neopustil by je, kdyby sehnal práci. Dlouho mu trvalo, než si zvykl, že domov je v Sisku,“ vzpomíná Jiřinka.
