V Končenicích se však s přípravami na tradiční maškary začalo už po Novém roce. Každý večer se vesnicí rozléhá práskání bičů z několika stran. Maškarády, i ty budoucí, se připravují na tuto veselou, ale namáhavou událost. Laufr, vedoucí maškarního průvodu, si musí obstarat dobrý a kvalitní bič. My jsme vypátrali osobu, která takové biče umí udělat. V Končenicích je plete jen jeden muž, a ten se každoročně stará, aby laufr byl dobře připraven.

Je to krajan JAROSLAV VESELÝ, dnes už sedmdesátiletý muž, který byl v mládí také účastníkem maškarní obchůzky. Poněvadž se nejlépe vyzná v pletení bičů, laufři mu každý rok přinášejí materiál, aby jim zhotovil nový bič. Ten si pak rádi schovají na památku, takže každá generace maškarád potřebuje nový.

„První bič jsem si upletl pro sebe, když mi bylo asi sedmnáct let. Měl jsem být laufr a neměl mi kdo uplést práskáč, tak jsem se do toho pustil sám. Později mě o to požádali i další laufři a tak jsem je začal dělat pravidelně. Nikdy jsem od mladíků za ně nic nechtěl. Jsem rád, že jim mohu pomoci,“ vysvětlil Jarouš svou úlohu v tradičních končenických maškarách. A jak má vyhlížet správný bič, to nám ukázal přímo na místě. „Musí být dostatečně dlouhý, ale ne příliš, už podle toho jak je vysoký uživatel, a také dost těžký, aby lépe práskal a ležel v ruce. Proto se musí použít pravé provazy, jaké se dělaly kdysi, a ne ty lehké, jaké máme dnes. Právě o ty provazy je nouze. Já jsem si letos poradil tak, že jsem využil starý provaz, který jsem našel na půdě. Provaz musí být kůží a železným okem spojený s dřevěným držadlem. Oko se musí dát otáčet, aby se bič nezaplétal,“ ukazuje nám mistr. Tlustý provaz končí tenčím, a na ten se navazuje spletené lýčí. Osvědčilo se, že to práská nejlépe. Lýčí se práskáním spotřebuje, takže ho laufr pro maškarní obchůzku musí mít nachystáno spoustu, a jak se které spotřebuje, nahradit ho novým. Na konci se bič musí ozdobit jednou nebo dvěma vlněnými bambulemi červené a modré barvy. Když je bič hotový, musí se vyzkoušet, a na to je Jarouš Veselý odborník. Práskat nezapomněl, ba naopak, umí to velice dobře a rád nám to předvedl.

Na maškarní obchůzku vesnicí se těší, vždy si zapráská a připomene léta mládí. Velký zájem o maškary mají také vnučky Irena a Ivona. Irena bývala jako malá v maškarní neděli oblečená za žida. Do obchůzky ji ale nechtějí, poněvadž maškarádami mohou být jen chlapci. Maškarní obchůzkou žijí všichni vesničané. Velice populární je v minulých několika letech šití maškarních kostýmů pro malé děti. Oni pak tento sváteční den zpestří svou roztomilostí.

Už ani ti nejstarší krajané nepamatují, kdy se maškarní obchůzky začaly pořádat. Říká se, že snad od přistěhování Čechů do této vesnice. Právě proto by pan Jarouš rád, aby se tato tradice zachovala co možno nejdéle. Maškary přesně dodržují staré zvyky, dokonce i kostýmy na starých fotografiích vypadají stejně jako dnes. Rozdíl je jen ve věku účastníků. Pan Jarouš vzpomíná, že se dříve za maškarády převlékali dvacetiletí mládenci, většinou po vojně, mnohem více vydrželi, byli dospělejší a lépe plnili svůj úkol. Dnešní chlapci jsou většinou mladší. Ti starší říkají, že už to pro ně není. Někdy bylo tolik zájemců o maškary, že bylo možné složit průvody dva, a dnes sotva dají dohromady jeden. „Být maškarádou by nemělo být nepříjemné. Vždyť to ti chlapci nedělají kvůli penězům, ale kvůli uchování tradice a kvůli pobavení sebe samých i celé vesnice,“ řekl nám Jaroslav Veselý na rozloučenou. J. Horká/jh