„Já vůbec nepíšu povídky, ale zapisuji to, co se mi děje. Je to můj skutečný život, vždycky musí být nějaké jádro, něco, kvůli čemu jsem něco napsala, nějaký důvod. Nikdy jsem neřekla: teď si musím sednout a něco vymyslet. Vždycky je něco co člověka nutí, aby to dal do nějakého celku, aby to byla jedna povídka, jak vy říkáte.“
O sobě říká, že není spisovatelkou. Neovládá techniku psaní, neumí rozpracovávat plány, rozepisovat charaktery a brousit fabuli. Proto ji nikdy nenapadlo napsat román, přestože se její životní příběh podobá spíše románu, než povídce. „Ano, je to román, ale ten má hodně malých epizod,“ zdůvodňuje paní Vlasta svou náchylnost ke krátké formě.
Opravdu lze o životě Vlasty Pilátové napsat obsáhlou knihu, plnou radosti a smutku, nehod a štěstí, těžkých a podivuhodných událostí. „Žila jsem v opravdu hezké rodině,“ začíná svou životní zpověď. „Tatínek byl zahradníkem, a máma učila hře na klavír a rytmiku. Tím se málo vydělávalo, nebyli jsme bohatí, ale žili jsme velice svorně, hrálo se a zpívalo od rána do večera. Byly jsme čtyři děti a Micika, židovské děvčátko, které jsme vzali k sobě, a bylo nás pět.“ Bylo to za druhé světové války, a její rodiče Grünnerovi získali za záchranu židovské holčičky nejvyšší židovské uznání Spravedlivý mezi národy.
Studovala v Sarajevu neobvyklou a náročnou kombinaci oborů – romanistiku, totiž francouzštinu, latinu a italštinu, potom chorvatštinu a kromě mateřské češtiny a naučila se také němčinu a ruštinu. Říká, že by neřekla, že všemi těmi jazyky mluví, ale „že si s nimi může poradit.“ Studovala také teorii literatury, kterou ji přednášel známý spisovatel Meša Selimović. Setkala se také s Ivou Andrićem, nositelem Nobelovy ceny za literaturu, kterému psala, když připravovala diplomovou práci o francouzských zdrojích pro Travnickou kroniku. „Poněvadž mně něco nebylo jasné, napsala jsem dopis s pěti otázkami, a za tři dny už do Daruvaru přišla odpověď,“ vzpomíná si paní Vlasta a dodává: „Ten dopis je teď v Nacionální bibliotéce v Bělehradě, kde skončil díky mému profesorovi francouzštiny. Když psal doktorskou dizertaci, našel mě a požádal o Andrićův dopis, který jsem mu poctivě poslala, ale on ho poctivě nevrátil.“
V Daruvaru žije Vlasta Pilátová, kdysi Grünnerová, od roku 1945, kdy jako ještě absolventka přišla za prací do zdejšího gymnázia, učit latinu. Podobným způsobem se k nám dostal také Dalibor Pilát, který pochází z opačné části bývalého státu, z Vojvodiny, ze slovenské vesnice Padina, kde měl jeho tatínek službu. „Chtěl jsem studovat elektrotechniku, když Franta Burian, který se znal s mým tatínkem, prohlásil, že v Daruvaru potřebuje učitele kreslení a matematiky. Táta nebyl pro to, abych se zabýval technikou a šoupnul mě do Nového Sadu na právě otevřenou katedru kreslení a matematiky. Já jsem s tím nic nemohl dělat, protože to byly takové časy. Tak jsem k tomu byl přinucen, jako jste mě vy přinutili nakreslit obrázky do této knihy.“
„Já jsem přišla o několik dnů dříve. Jedna kolegyně řekla: tak teď tady máme Šidáka a Grünnerovou a ještě přijde Pilát… a já jsem si myslela: Bože, jak se někdo může jmenovat Pilát,“ vzpomíná paní Vlasta na první daruvarské dny. A Pilát přijel nejen do Daruvaru, ale vbrzku i do jejího života.
Dostal se sem po studiu. Kromě kreslení a matematiky studoval také fyziku, ale přednášel hlavně techniku, která ho vždycky nejvíc bavila. Za domovinské války sehrála jeho amatérská radio-stanice svou životní roli – když nefungovaly telefony, spojoval Dalibor přes své kolegy rádio-amatéry uprchlíky z Bosny a Chorvatska s jejích příbuznými po celém světě. Určitou dobu mu šlo velice dobře kreslení karikatur, dokonce vyhrál mezinárodní konkurs proslulého humoristického časopisu Jež na téma byrokracie. „Ano, nejdřív mě bavilo kreslení, potom technika, a dnes mě baví psi,“ říká klidně.
DALIBOR PÍLAT: NA ROZDÍL OD MANŽELKY, JÁ SI VYMÝŠLET MUSÍM
Pan Dalibor nebyl šťastný, když ho manželka poprosila, aby ilustroval její povídky. Nakonec s tím souhlasil, a vykonal vynikající práci. Praví však, že byl k této práci donucen, a že si motivy musel vymýšlet, poněvadž povídky nečetl.
Přestože ho vždycky víc zajímala technika, shodou okolností se celý život setkával s uměním. Studoval kreslení, což mu přišlo vhod, když měl ilustrovat manželčiny povídky a knihy, jakož i při kreslení karikatur, v čemž byl velice úspěšný. Jeden školní rok dokonce učil hudební výchovu v české základní škole, a v Novém Sadě se přátelil se známým srbským básníkem s chorvatskými kořeny Miroslavem Antićem.
Celý pracovní věk strávili Pilátovi v Daruvaru. Jezdí jen do Horního Daruvaru, kde mají ranč a obdělávají zahrádku. Mostar zůstal v radostných a smutných vzpomínkách, a samozřejmě v povídkách.
„V Mostaru jsem byla naposledy před válkou. Táhne mě to, abych tam jela znovu, ale jen bych tam plakala,“ říká V. Pilátová dnes. „Moji rodiče naštěstí zemřeli před válkou, maminka ještě v roce 1955 a tatínek v osmdesátých letech, takže se války nedožili. Teď nám všichni říkají: buďte šťastní, že tu nejste.“ Takže vzpomíná na Mostar, jaký byl kdysi, když hned za jejích zahrádkou začínala muslimská čtvrt, a oni se spolu s „rajou“ koupali v řece Radobolji, která u starého mostu vtéká do Neretvy.
Nakonec všechno skončilo na papíru. Život v rodném domě, škola a hraní, válečná bída a poválečná chudoba. Celá rodina se stala postavami jejích povídek. Brácha a sestřičky, synové Láďa a Miroslav, dcera Lída, vnuci Ivan, Tea a Marko, všichni. Během více než třiceti let napsala paní Vlasta celou stovku povídek, které byly uveřejněny na stránkách Dětského koutku, Jednoty a Českého lidového kalendáře. Některé získaly ceny, a to nejen v konkursu Koutku, ale také v soutěži regionálního charakteru. Její povídka U nás v Mostaru v roce 2003 totiž vyhrála konkurs na povídku se židovskou tematikou, který tradičně vypisuje výbor Bejahadu, manifestace Židů z území států bývalé Jugoslávie. Mnohé povídky se dostaly do tvrdé vazby knih ve sbírce Kouzelné střevíčky, v knize Kad se ponovo rodim (Až se znovu narodím), která vyšla v chorvatštině v roce 2005 a konečně v nádherně vybavené obrázkové knížce Pes do bytu.
Tímto příběh o literární tvorbě Vlasty Pilátové určitě nekonči. Měla sice několik let pauzy kvůli zdravotním potížím a přípravě knihy, ale materiál se shromažduje a je o čem psát. V jejich bytě je totiž pořád pes. Šajku, vylíčenou v knize, vystřídaly Azra a Ajša. Rozehraná chlupatá fena, která během rozhovoru při kávě a ostružinovém vinu pořád poskakovala kolem a nedala pokoj, je jejich nynější miláček Flokica, která čeká mladé… M. Pejić/vd a archiv
