O reemigraci se u nás téměř nepsalo, proto je dnešním čtenářům třeba vysvětlit, jak k ní došlo a jak probíhala.
Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 a utvoření samostatných států Československa a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie), se chorvatští Češi octli v jiném státě. Ačkoli si mnozí přáli vrátit se do Československa, kde se narodili nebo odkud přišli jejich předkové, nebylo to možné. Návrat českých rolnických rodin ze zahraničí si československá vláda nepřála, protože rolnické domácnosti byly obsazené, takže nebylo kam se vrátit. Proto místo do staré vlasti mnohé české rodiny emigrovaly do Ameriky.
Československá vláda se však starala o své krajany, kteří zůstali v jiných státech, jak české, tak slovenské národnosti. České úřady se snažily, aby se národnostní uvědomění zachovalo. Vysílaly kulturní pracovníky, aby krajanům v zahraničí pomáhali. Díky tomu se v Chorvatsku začaly zakládat spolky a otevírat české školy. Rozproudil se bohatý kulturní život. Pod vlivem učitelů z Československa se velká pozornost věnovala českým dějinám. Masaryk se stal oblíbenou osobností zdejších Čechů a dění v Československu se pozorně sledovalo. Proto také těžce prožívali tragické události v Československu po roce 1938.
Když v roce 1945 druhá světová válka skončila, stará vlast si na své krajany vzpomněla. Našim rodičům a prarodičům nabídla možnost návratu do bývalé vlasti. Mnozí vyzvu s nadšením přijali, ale nevěděli, že se s nimi někdo pohrává jako s šachovými figurkami. Mnozí se tak ocitli v domech německých rodin, které musely Československo opustit a jen se zavazadly odejít do Německa. Ze svého vlastního majetku tak ve vlasti svých předků přišli do cizího.
Reemigraci chorvatských Čechů do staré vlasti bude věnovaná celá kniha, která vyjde během roku. Promlouvají v ní jednotlivci, kteří dnes ještě žijí anebo ti, kteří své dojmy zapsali.
Proto touto cestou vyzývám všechny, kdo o tomto období něco vědí, aby zaslali své vzpomínky. V. Herout/foto V. Daněk