S Vladimírem jsme si povídali o škole, dětech, zemědělství, o životě v Bjeliševci. „Výuka probíhá v kostele, protože ve vsi škola není a v Domě není topení,“ vysvětlil Vladimír, který v Bjeliševci začal učit přede dvěma roky, hned po absolvování studia chorvatštiny na Filozofické fakultě v Osijeku.
Výuku čestiny organizuje kutjevská Základní škola Zdenka Turkoviće. „Učím třináct dětí, z toho je dvanáct z Bjeliševce a jedno ze Šumanovce. Šest žáků nižších tříd se učí češtinu dvě hodiny týdně ve středu, a sedm z vyšších má dvě hodiny v úterý a dvě hodiny ve čtvrtek. V případě, že jdou do školy odpoledne, čeština odpadá. Starší žáci ve výuce nejvíce využívají Koutek a základy gramatiky, mladší si čtou z pohádkových knížek, používáme i slovník. Donací nám pomohl celocírkevní kazatel pro české sbory ve východní Evropě Petr Brodský z Čech.“ Bjeliševec je totiž jediné místo v Chorvatsku, se kterým má Českobratrská církev evangelická styky.
„Přestože máme DVD nosiče s českými dětskými kreslenými filmy, nemůžeme si je pouštět, protože nám chybí přehrávač nebo laptop. Máme málo učebnic, zvlášť pro starší skupinu. Byli bychom vděčni za donaci jakéhokoliv materiálu k výuce. Nejvíce nám chybí učebnice české gramatiky. Uvítali bychom také pomoc českých učitelek,“ svěřil se s problémy mladý učitel.
Ale vraťme se k Vladimírovi, který stále hovořil o něčem jiném, jen ne o sobě. V Základní škole Stjepana Radiće v Čaglinu učí chorvatštinu a v prosinci loňského roku si na osijecké Filozofické fakultě přihlásil doktorát z chorvatštiny. Po vyučování si rád zasportuje. „S dětmi si zahraji fotbal či stolní tenis.“ Větší část z třináctičlenné skupiny školáků tančí ve folklorní skupině místní Besedy a nechybí na žádné akci.
Najde si čas i na pomoc rodičům, Zdence, rozené Vučicové, a Antonínu Kamenčakovi v zemědělství. „Obděláváme dvanáct hektarů půdy. S tátou mluvím česky, máma česky neumí.“ Na otázku, proč si vybral učitelskou profesi, když v rodině nikdo učitelem nebyl, odpověděl: „Mám rád děti i svou práci. Baví mě to a snažím se dál se vzdělávat.“
Vladimír má mladší sestru Dianu, která na Filozofické fakultě v Osijeku studuje angličtinu a pedagogii. Čechy navštívil jako turista, ale určitě se zúčastní některého z jazykových kursů. Se svou nastávající, Ivanou Novákovou z Varaždinu, která pracuje na základní škole v Jakšići, se do Čech jistě vypraví také. Kdo ví, možná na svatební cestu. Tak hodně štěstí. A. Raisová/ar, vk
INA MALINOVÁ, UČITELKA NĚMČINY VE ŠKOLE KOMENSKÉHO V DARUVARU
Pramen smíchu a dobré nálady
Kdyby se dobrá nálada mohla prodávat, Ina Malinová by byla bohatou ženou. Veselá, výřečná a u žáků oblíbená, tato dvaceti pětiletá učitelka němčiny v české škole Komenského okouzluje optimismem všechny kolem sebe.
Ina se narodila v krajanské rodině Malinových v Horním Daruvaru. Vyrůstala na vesnici a odmalička vnímala české zvyky a kulturu svého kraje. Proto snad se jí čeština tak vryla do srdce. Po české základní škole a prvním ročníku českého gymnázia v Daruvaru se rozhodla studovat německý jazyk na pedagogické akademii v Záhřebu. Po studiu a návratu do Daruvaru začala pracovat v české škole Komenského – zastupovala učitelku na mateřské dovolené, přičemž si odpracovala povinnou stáž. Loni byla přijata do stálého pracovního poměru jako učitelka německého jazyka. Kromě v této škole pracuje také v základní škole V. Nazora a v obvodní škole v Horním Daruvaru.
Svůj mateřský jazyk miluje, navíc pracuje na české škole, proto se v minulých dvou letech ráda zúčastňovala jazykových seminářů v České Republice. V roce 2007 absolvovala seminář bohemistiky v Praze a v roce 2008 se tři týdny zdokonalovala v Dobrušce. Na příjemnou dobu pobytu ve vlasti svých předků jí zůstaly krásné vzpomínky a spousta dobrých kamarádek a kamarádů z různých končin světa, se kterými si do dneška elektronickou poštou dopisuje.
Odmala projevovala zájem o českou kulturu a zajímá ji podnes. Po dlouhých letech se znovu zapojila do tanečního souboru Holubička, těší se na vystoupení, hostování a zájezdy, zvlášť když míří do ciziny. Zpívá také v pěveckém sboru České besedy Daruvar. Ráda cestuje a objevuje nové krajiny a zvyky. Poněvadž žije s rodiči a nemá rodinné závazky, využívá čas na cestování. Uvědomuje si, že to bude složitější, až si založí rodinu. „Přeji si absolvovat jazykový seminář v Německu, prospělo by mi to v zaměstnání. Jsou to drahé a prestižní semináře, na kterých je těžké získat místo. My, Češi, máme opravdu velkou výhodu, že nám naše pravlast umožňuje vzdělávání při minimálních finančních výdejích. Všem radím, aby tuto možnost využili, kdykoliv se jím nabízí,“ říká Ina důrazně.
Ina Malinová ovládá všechny informatické dovednosti a využívá i jiné soudobé možnosti, život vdechuje plnými plícemi. Její moderní názory pozitivně působí i na její žáky. Svou veselou povahou přispívá k dobré náladě ve třídě a k lehčímu zvládání předmětu, který ve škole učí. J. Horká/jh
TINA VARATOVÁ, PEDAGOŽKA V ČESKÉ ZÁKLADNÍ ŠKOLE V KONČENICÍCH
V každé situaci s optimismem
Kdo pracuje ve školství, musí svou práci nadevše milovat a svou lásku přenášet na žáky, se kterými se stýká. Právě tak působí Tina Varatová, třiceti sedmiletá pedagožka v české základní škole v Končenicích, kterou žáci a učitelé znají jako něžnou osobu plnou porozumění pro všechny. Na život se dívá s optimismem a kolem sebe šíří pocit důvěry a lásky.
Tina pochází z učitelské rodiny Mirjany a Vladimíra Varatových, kteří jí vsadili lásku k nemateriálním hodnotám a víru v sebe a druhé. Stala se z ní tak osoba, která má velké pochopení pro problémy žáků a v prostředí, kde pracuje, je oblíbená.
Ještě v době školní docházky Tinu zaujal desing a zařízení prostoru, ale po české základní a střední škole se rozhodla pro studium na filozofické fakultě. Rozhodlo přání rodičů i její vrátit se do Daruvaru. Jako profesorka pedagogie začala pracovat v daruvarském středisku Rudolfa Steinera, kde strávila deset let. Při práci absolvovala mimořádné studium defektologie, což si její pracovní místo vyžadovalo. „Jsem velice emotivní osoba a po létech práce s dětmi ve středisku pro děti s mentálním postižením jsem se s nimi příliš sblížila a přilnula k nim . Jejich situace mne začala zatěžovat. Proto jsem dobrovolně z centra odešla a stala se pedagožkou v končenické škole.“ Práce ve škole je příjemná, škola je nadprůměrně vybavená, každá třída má počítač, obrazovku a promítačku. Učitelský kádr je mladý a vzájemné vztahy jsou velice příjemné. Práce s dětmi Tinu těší. Schází se s nimi, kdykoliv to některé z nich potřebuje a společně řeší jejich problémy. Svým porozuměním a láskou získala jejich důvěru, takže si žáci často za ní zajdou z vlastní iniciativy, když cítí potřebu s někým si popovídat. Ve škole organizuje pedagogické dílny pro žáky, v kterých se probírají různá témata a problémy. Spolupracuje s učiteli, pomáhá při vyučování, zúčastňuje se rodičovských a učitelských rad. Společně s Višnjou Veberovou založila školní zádruhu, kterou u žáků rozvíjí tvořivost a smysl pro krásné. Sama si tak také přišla na své, poněvadž jsou právě takové dílny její velkou láskou.
Stejně jako pro žáky ve škole, žije Tina i pro své děti, desetiletou Doris a sedmiletého Ivana, kteří jsou její inspirací a podporou. Ve volném čase čte odborné knihy a tak se vzdělává ve své profesi. „Práce pedagoga si vyžaduje celoživotní vzdělávání. Pedagog musí umět měnit druhé, ale i sebe, ve shodě se změnami, které přináší doba,“ uvažuje Tina, která se svému zaměstnání věnuje s plným nasazením.
Je stále usměvavá, laskavá a pozorná. Je přesvědčena, že každá těžká situace v životě musí člověka posílit. Tento optimismus a víru v člověka přenáší Tina i na žáky a lidi, se kterými se stýká, a tak v těžké době, která každého postihuje, šíří radost a vůli do života. J. Horká/jh
