„Pravděpodobně jsem jediným bláznem, který dokázal udělat dvě hlouposti, brzy se oženit a být předsedou Besedy,“ říká O. Vaško. Když si bral Adélu Valentovou, bylo mu totiž teprve dvaadvacet, takže si v mládí hodně svobody neužil. Teď, když je v důchodu, všechen volný čas, místo v ovocné zahradě, tráví v Besedě. Ale nestěžuje si. „V životě jsem byl všude a dělal všelicos, ale to, co jsem prožil za posledních dvanáct let s Besedou, je nejhezčí částí mého života,“ vypráví.

„S Besedou to začalo na jednom pohřbu,“ vzpomíná náš spolubesedovník. „Během nezávazného rozhovoru jsme se rozhodli založit Besedu, abychom se nesetkávali jen na hřbitovech. Mým úkolem bylo připravit papíry, a poněvadž jsem byl vytrvalý, podařilo se mi vyřídit všechno potřebné, aby Beseda přišla na svět. Při zakladatelské schůzi jsem trval na tom, že předsedou může být výhradně ten, kdo mluví a píše česky. Chtěl jsem se totiž této funkci vyhnout.“
Plán se ale nepodařil. Se zvolenou předsedkyní, mladou venkovskou učitelkou, to nefungovalo, tak musel Oto Vaško jako místopředseda stejně vykonávat všechno možné. Nakonec se po dvou letech stal předsedou, a tuto povinnost koná dodnes. Chtě nechtě, musel se učit jazyk. A šlo to. „První, co jsem se naučil, bylo Prosím vás, dejte nám peníze, to proto, abych mohl jít do Daruvaru do Svazu Čechů žádat o prostředky pro Besedu. Vbrzku jsem ale pochopil, že je důležitější umět pracovat, než mluvit.“ Těch, kteří chtějí pracovat, není bůhvíkolik. V začátcích mělo zájem o Besedu skoro tři sta osob, ale počet rychle klesal. Teď jich je na seznamu členů sto dvacet. Mladí v Besedě nejsou. Materiální a kádrové základy mají slabé. Dům pronajímají v místním výboru Malá Paříž.

V Brodě to opravdu nemají lehké. Když zakládali Besedu, byli tam výhradně přistěhovalci z bosenské vesnice Nová Ves blízko Derventy. Tato vesnice se v šedesátých letech minulého století z ekonomických důvodů málem vylidnila. Osadníci se odstěhovali hlavně na území Brodu a okolí. Kromě těžké fyzické práce v lesnictví, žádná možnost zaměstnání nebyla, takže se ponenáhlu vystěhovali skoro všichni, ve velkém počtu do osad Lužani, Oriovac, Stari Slatinik, Brodski Stupnik a Slavonský Brod, zvlášť do čtvrti Malá Paříž. Dnes žije v Nové Vsi asi deset osob, a bývalý Český dům, jeden z dvou v celé Bosně a Hercegovině, zůstal bez péče. Za chlebem odešel v roce 1967 také Oto Vaško s rodinnou, a dnes v Brodě shromažduje novovesské Čechy. Vztahy dvou krajů mají ale dlouhé dějiny, sahají až k začátku minulého století. Konečně, Česká beseda, která byla v Brodě založena v roce 1934 a zanikla za druhé světové války, vznikla splynutím dvou spolků s různých břehů řeky Sávy.
Na bosenské straně byl život sice chudší, avšak prostší, klidnější a šťastnější. Oto Vaško dnes nejraději vzpomíná na dětství strávené v chudé derventské čtvrti, nazývané ciganluk, totiž cikánské sídliště. Strávil tam pěkné časy, hrál kopanou a naučil se, co je to opravdové přátelství. Kopaná potom dlouho byla jeho velkým koníčkem, ale kromě toho se zabýval také jinými sporty - házenou, košíkovou, šachy. „Byl jsem lovcem, rybolovcem, ba i opilcem,“ zažertoval O. Vaško, a vysvětlil: „Vždy jsem hodně pracoval, a mohl jsem také dost vypít, poněvadž to můj silný organizmus dokázal vydržet.“ Zapojil se do každé pracovní akce a byl neporazitelný v soutěži v přetlačování rukou. Přesto ho v domovinské válce jako dobrovolníka sotva přijali, že prý je příliš starý.

Starý však nebyl na práci v Besedě a ani dodnes není. Jeho nevyčerpatelná energie drží spolek pohromadě. Teď už má řadu běžných akcí, pořádá přehlídky, zábavy, zpívá a hraje divadlo. Jen s jazykem to kulhá. „My se češtině učíme při hraní divadla. Když jsme se ptali členů Besedy, zda chtějí kurs češtiny nebo divadlo, všichni se rozhodli pro divadlo,“ říká O. Vaško a dodává, že po premiéře jejich nové hry Novovesské draní peří, jim česká učitelka Milena Chomatová odevzdala diplomy, jako by absolvovali kurs češtiny. Žádnou oficiální jazykovou výuku nemají.„Všichni jsou už starší, gramatiku se nikdo učit nechce, zatímco ten, kdo se češtině učil doma v rodině, má chudou slovní zásobu.
Co dělá asimilace a jak působí na českou menšinu v brodském kraji, o tom jasně vypovídá fakt, že Beseda má několikrát více členů, než je občanů, hlásících se k české menšině. „Můj tatínek, který byl malířem pokojů, se v roce 1939 vyjádřil jako Chorvat, aby mohl dostat zaměstnání na železnici v Derventě,“ vysvětluje O. Vaško. On sám se při posledním sčítání obyvatel zapsal a píše se Čechem. Je na svůj původ a své kořeny velice hrdý a zdůrazňuje, že je v srdci a duši větším Čechem, než mnozí jiní, i když byl v České republice jenom jednou v životě, a to služebně.
„Pro mě jsou Čechy Daruvar a jeho okolí,“ říká náš spolubesedovník. „Pokaždé, když tam přijedu, silně to prožívám. Každou návštěvu čili styk s českou menšinou beru jako příležitost učit se českému jazyku a kultuře. Je mi velmi lito, že jsem se nenarodil a že jsem nežil v tomto kraji.“ M. Pejić/mp a rodinný archiv

CHATA V TRVALÉ VÝSTAVBĚ
Letos na svatého Martina mu bude rovných sedmdesát. Na otce Augustina si nepamatuje, poněvadž zahynul za druhé světové války, když šel v roce 1943 navštívit své rodiče do Nové Vsi. Maminka Anežka rozena Líčeníková se po válce znovu provdala. Čeština se doma nepoužívala, příbuzné v Čechách nemá.
V životě zažil Oto Vaško všeho možného. Řádně absolvoval gymnázium a dálkově vyšší ekonomickou komerční školu a dva ročníky práva. Vykonával různé práce, většinou týkající se účetnictví a financí. Ve školce dělal tajemníka – účetního, na celním úřadě vyššího celníka, v podniku Đuro Đaković – Marsonia Commerce šéfa účtárny. Nakonec měl také vlastní soukromou firmu, která se zabývala mimo jiné zpracováním dokumentů na proclívání zboží.
S manželkou Adélou máji dvě děti, dceru Renatu, ekonomistku, zaměstnanou v podniku OMV, a syna Zvonimira. Syn se zúčastnil domovinské války a teď je v invalidním důchodu. Je ženatý, a s manželkou Sněžanou mají dceru Valentinu. „To ale není všechno. Kromě rodinného domu mam chatu u moře, na ostrově Murter. Ta je však stále ve výstavbě, trvá to už celých čtyřicet let a já ji určitě ani nedokončím,“ směje se pan Oto. Ani netuší, že tato jeho chata je důkazem, že je opravdovým Čechem. Táhne ho to k moři.