Nadělají rámus, ale což. Velikonoce jsou přece jednou do roka a musí se vědět, že přišel čas na jaro. A zima? Ta ať jde pryč... Pan Toufar vyprávěl o pletení pomlázek, neboli velikonočních karabáčů, se kterými chlapci šlehají děvčata, prý proto, aby byla plodná.
„Naučil jsem se je plést na pastvě u říčky Bijela. Bylo mi asi deset let. A protože jsem se rychle učil, hned jsem si zapamatoval, jak se plete. Nejlépe je vzít si deset stejně silných a dlouhých, čerstvých vrbových prutů. Suché by praskaly. Pletu z osmi prutů a dva nechám na omotání držadla pomlázky.
Špičky prutů musí být ve stejné úrovni. Pruty si rozdělím čtyři do levé a čtyři do pravé ruky. Pak vezmu vnější prut a shora ho vložím na pravou stranu na dolní část čtveřice. Pak zase vezmu vnější levý prut a vložím ho shora na čtveřici na pravé straně a spodem protáhnu na vnitřní stranu levé čtveřice. Pak vezmu pravý vnější prut a vložím ho do středu levé čtveřice a provleču spodem na vnitřní stranu pravé čtveřice. Tak pokračuji až do upletení celé pomlázky. Konec stáhnu provázkem a do špičky vpletu barevnou stuhu či provázek,“ tak zněl odborný mistrův výklad. Na otázku, zdali je o jeho pomlázky či hrkačky zájem, odpověděl: „Letos jsem udělal jednu hrkačku a klepačku do Lipovce a pomlázky jsem dělal vnoučatům. Ta už jsou však velká.“
Pan Véna s manželkou Marií, roz. Dernerovou, rodačkou z Holubňáku, se celý život zabývali zemědělstvím. Véna jako zručný mistr sám dělal nejen všechna možná velikonoční „řádidla“, ale i košíky, žebříky, držátka na nářadí. „Nikdy pro mne nebyl problém něco udělat,“ říká. Důchodové dny si krátí chovem ovcí, králíků a slepic. Jako tesař a pokrývač – samouk neměl o práci nouzi. S manželkou Marií má dvě dcery. A. Raisová/ar
JAKÝ BYL PAŠIJOVÝ TÝDEN VE STŘEŽANECH KDYSI
U Toufarů nám o dolnostřežanských zvycích pověděli: „Už to není jako kdysi, kdy se svátky ve vsi víc držely a víc se chodilo koledovat. Tehdy chodila jedna parta z jednoho a druhá z druhého konce vsi. Tenkrát se o Velikonocích večer rozléhalo: Ámen Mario, klekání zvoníme, Panence Marii památku činíme, Ámen, a tak u každého druhého domu. Na Velký pátek v poledne se zpívalo: Židi nevěrní, jako psi černí, kopali jámu Jéžíši Pánu, aby ho jali, ukřižovali. Na Velký pátek ho do hrobu dali, na Bílou sobotu zas ho vykopali. Refrén: Jidáši, Jidáši, co jste to učinili, že jste svého mistra Židům prozradili. Za to budete v pekle hořeti, Luciferem, ďáblem tam přebývati, Ámen.
V sousedním Holubňáku se nehrkalo, zato v Trojehlavě se mohlo slyšet: Hrkáme, klapáme, Jidáše honíme, až ho chytíme, do vody hodíme... S hrkáním se začalo Na Zelený čtvrtek v poledne a pokračovalo se na Velký pátek ráno, v poledne a večer. Na Bílou sobotu ráno se zpívalo a u každého stavení se vybíraly vejce. V poledne se zvonilo v místní zvoničce. Na Velký týden se postilo, tedy nejedlo se maso. Na Velký pátek se jedlo málo a na Bílou sobotu se postilo, dokud se na nebi neobjevila první hvězda.
Milada Klimšová nám sdělila, že se v Dolních Střežanech při koledování říkalo Šuky, šuky ven, blechy ven, vyletěly komínem či Šuky, šuky, z komína ven anebo Šuky, šuky, blešky přes nožky, skákejte do vejšky, vejce sem! „Brkat nebo šukat se ve vsi chodí v pondělí. Dávají se vajíčka, peníze pomeranče," infomrovala. A její snacha Andělka dodala: "...o Velikonocích, na Květnou neděli a na Velikonoční pondělí se scházíme v hornostřežanském kostele na bohoslužbě. Během roku se konají od dubna do října jednou měsíčně poslední neděli v měsíci v místní márnici. Slouží je farář z Badljeviny."
TRADIČNÍ ZDOBENÍ VOSKEM A V CIBULÍ
Velikonoční vajíčka se u nás nejčastěji barví dvěma způsoby –tradiční metodou v cibulových slupkách, anebo voskem, s následným barvením. Jak se to dělá v jejich rodině, ale i ve vsi, nám ukázala paní Andělka Duzbabová z Dolních Střežan. Když jsme k ní přišli, měla už přichystanou misku s asi šedesáti vejci ozdobenými těmito dvěma metodami. Tradici malování vajíček přinesla do rodiny Andělčina tchýně Milada, roz. Klimšová, rodačka z Holubňáku, která potvrdila, že stejným způsobem se vejce zdobí i tam.
Paní domu ochotně předvedla postup malování vařených vajec. Technika barvení cibulovými slupkami je jednoduchá a jedna z nejstarších. Do vody vložíme staré cibulové slupky a vaříme je společně s vajíčky, na která jsme před tím položili lístky čtyřlístku či kvítky jarních bylin a zamotali je do kusu starých punčoch (to kvůli tomu, aby nám lístky na skořápce držely). Po deseti minutách je z lázně vyjmeme a po oschnutí je pomažeme slaninou. V tomto případě se vejce nezdobí voskem, protože by se při vaření rozpustil.
„Do hrnku dám na deset minut vařit vejce a po uvaření je ponořím do studené vody. Když oschnou, zdobím je ornamenty zápalkou namočenou v rozehřátem včelím vosku. Pak je na několik minut namočím do připravené barvy (koupená rozdělaná s vodou). Po obarvení a usušení seškrábu vosk ze skořápek a namastím je kusem slaniny, aby se vejce leskla."
Je zajímavé, že ve vsi se na barvená vejce nelepí kupované nálepky s velikonočními motivy a ani se nezdobí vyfouknutá, ale celá vařená vejce. A. Raisová/ar
OD ZELENÉHO ČTVRTKU DO BÍLÉ SOBOTY ZVONY UMLKAJÍ
Andělka a Štěpán Duzbabovi jsou skoro čtyři desetiletí místními zvonaři. Dříve se zvonilo v horní části vsi u Kábíčků, od roku 1971 v hasičské zbrojnici. Zvonění se u Duzbabů přenáší z generace na generaci: „Po mé babičce a dědovi, Paulíně a Štěpánovi Duzbabových, se zvonění ujal i můj otec Josef," řekl nám pan Štěpán.
Podle jejich každodenního zvonění vesničané vědí, že je poledne, kdy se koná pohřeb, kdy se žene nečas, nebo že ve vsi vypukl požár. Před Velikonocemi se od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty nezvoní, protože, jak nám potvrdili Duzbabovi, zvony jsou svázané. Po tyto dva dny zvony umlkají, protože prý odlétají do Říma pro papežovo požehnání. Během této doby jejich úkol převzaly řehtačky a klapačky střežanských dětí, které vyhánějí Jidáše.
Místní umí podle způsobu zvonění rozlišit, o jakou pohromu či akci se jedná. Když se zvuk zvonu rozléhá na jednu stranu třikrát a pak se vyzvání normálně, bude bouřka. Když vypukl požár, zvoní se pouze na jednu stranu. Při úmrtí se zvoní několika způsoby, protože se věří, že umíráček zažene zlé démony a usnadní duši zemřelého cestu do nebe. Když ve vsi někdo zemře, zvoní se druhého dne ráno v osm hodin třikát po deseti minutách, den před pohřbem v hodinu, kdy bude příští den pohřeb. Tomu se ve vsi říká na hrany. V den pohřbu se znovu zvoní hodinu před pohřbem a na scházku.
