e neuvěřitelné, že je v dnešní době v našem prostředí ještě stále nedotčený prales, kam lidská noha nevkročila možná i několik století. Uprostřed takové překrásné přírody se umístil Jankovac, chráněný park přírody, kde je horská chata, dvě jezírka, třicetimetrový vodopád Skakavac, naučná stezka s šestnácti zastávkami a edukačními tabulemi. Stezka je známá jako nejoriginálnější v Chorvatsku. Mne osobně zaujala zastávka s názvem Cesta jedné kapky. Upoutá snad každého návštěvníka a přivede k zamyšlení nad tím, zda si vážíme zdravé čisté vody. Průvodce Miro Mesić vykládal o tom, kde vzniká a kde končí kapka vody. Připomněl, že se někdy válčilo kvůli zlatu a ropě, ale v budoucnu by to mohlo být kvůli kvalitní vodě, které je na Zeměkouli každým dnem méně.

Každá zastávka nabízela něco neznámého a nového, například endemické rostliny. Nejznámějším místem je jeskyně, kde je pohřben hrabě Josip Janković, který opustil "lesk a třpyt vídeňského sídla, aby se kochal v přírodě" - jak bylo tenkrát zapsáno. Po první světové válce bohužel vandalové vypáčili ocelové mříže na jeskyni, kamenný sarkofág rozbili a když nenašli nic hodnotného, rozházeli kosti po lese. Od té doby je prý údolí prokleté. Nevím, zda jde o náhodu nebo prokletí, ale horská chata už třikrát vyhořela. Druhá pověst praví, že na Jankovci žili skláři ze Saska,. Hlavní mistr Staeger měl prý překrásnou dceru Kateřinu, která kvůli zakázané lásce skočila z třicetimetrové skály. Snad je na tom něco pravdy, protože jedna zastávka patří kamenným pomníkům, z nichž je na jednom znamení sebevraha.

Procházka po Jankovci končí u kouzelného vodopádu. Voda, která se řítí z výšky třiceti metrů, dopadá na kamenné skály, tříští se a pění na všechny strany. Je to mohutná síla vody, kterou je těžké popsat. Stačí se zastavit a obdivovat toto kouzelné dílo přírody.

Unavení, vyčerpaní, žízniví a hladoví, jsme se sotva dovlekli ke stolům (které jsme si sebou přivezli), kde pro nás Jindra Finěk a Viktor Husák připravili oběd. Následovala chvilka odpočinku, a už se ke slovu dostala harmonika a vozembouch, hrálo se a zpívalo. Čas ubíhal a o šesté hodině jsme se vydali na zpáteční cestu k domovu. Celodenní výlet byl vyčerpávající, ale všechny nás obohatil. Zkrátka, stálo to zato. Kdo nebyl s námi, může litovat - škoda těch několik prázdných míst v autobuse. Viktor Horyna/vh