Hrnce vařících se čajů v besední kuchyni v sobotu 16. května odpoledne a skupina krajanek, prostírající na stoly v sálu sněhově bílé ubrusy, ohlašovaly tradiční a oblíbené posezení u čaje. Čaj o páté s pohoštěním a vydatnou besedou krajanů. Takováto setkání se u Záhřebských stala tradicí, proto besední funkcionáři předsedkyni sekce Lee Patíkové slíbili, že ta příští budou lépe a rozkošněji připravena. Sekce Přítel má v Besedě velký společenský význam. Spolkoví pamětníci si zaslouží významnější místo v Besedě, která letos v říjnu oslaví 135. narozeniny, uvědomili si. V slavnostně upraveném sále Českého národního domu v Záhřebu se sešli lidé různých povolání a životních světonázorů. V těch chvílích však k sobě patřili národnostním cítěním a příslušností k sdružení záhřebských krajanů, záhřebské České besedě, mohutnému stromu se zářící a pyšnou korunou. Všichni jsou čeští vlastenci, udržující a popularizující český jazyk, kulturu i tradice v hlavním městě státu.

Na stolech ve vázách kytičky růží, za šera i rozžehnuté svíčky, slaný i sladký pamlsek, šálky chutného čaje s citrónem, rum, hudba a zpěv skupiny Lípa, to vše pro ně v Besedě připravili. Jako potěšení v každodenním shonu, kterého nejsou ušetřeni, jako poděkování za to, že udrželi besední mízu tak dlouho a v neposlední řadě jako zábavu. Přivítali je L. Patíková a Jaromil Kubíček, předseda Besedy, jenž je seznámil s oslavou výročí založení a vybídl, aby svými návrhy a pomocí také přispěli. Přítomné krajanky svou pracovitost, jak vždy, potvrdily upečením čajového pečiva. Besedo moje, rozléhala se píseň v podání Anežky Fofoňkové, Věry Nenadićové a Željka Bartoše sálem a Domem. V případě, že pronikala do okolí (asi ano), posluchači se neohrazovali. I ten, kdo nemá sluch, by pochopil, že ze zpěvu a hraní Lípy vyvěrá láska, krása, radost. Hudební dar zpěváků odměňovali krajané u čaje teplým potleskem, pozpěvovali si s nimi a na konci si i zatančili. Jedna krajanka přišla do Besedy po sedmi letech - byla těžce nemocná, druhá se pochlubila fotografiemi a dopisem spolubydlící na kolejích v Čechách ve čtyřicátých letech minulého století. Další krajan pracoval v Německu a nyní nemůže vydolovat úspory z Lublaňské banky, jeden starý mládenec přišel v doprovodu sympatické sousedky, jež mu pomáhá v domácnosti… Někdo při besedě ani nevnímal zpěv – je přece tolik událostí, jež se musí sdělit a po telefonu by to bylo drahé. Jarmila Hanušková hlídala tajemství, jak vaří tak chutný čaj, kterým krajanky z kuchyně v prázdném šenku zásobovaly i „šenkýře“ Dražena. Čaj byl přece nápoj číslo jedna. Domů se odcházelo kolem deváté. Z. Táborská/zt