A pak to přišlo: z Daruvaru se do Čech vydala dvaadvacetičlenná výprava divadelníků, aby od 4. do 7. listopadu dvakrát sehrála Čapkovu Velkou doktorskou pohádku a jednou vánočně laděné představení Jak jsem se ztratil podle povídky Ludvíka Aškenázyho. Její režisér Luděk Korbel s přítelkyní Klárou Brožovou se k nám přidali až na místě.
Cesta nás nejdřív přes Maďarsko a Slovensko vedla na sever, do Orlických hor, kde nedaleko polských hranic leží městečko Letohrad, v němž má náš Daruvar překvapivě velký počet přátel. Přivítali nás tam předsedkyně komise kultury a spolupráce s partnerskými městy Hana Kotlářová a manželé Jana a Vladimír Zamazalovi, kteří nás potom všude doprovázeli – do krásné ubytovny Roubínek v nedaleké vesnici Písečné i do Kulturního centra, kde nám vyšel vstříc veškerý technický personál. Hrálo se na jevišti větším, než na jaké jsme zvyklí, herci měli k dispozici šatny s velkými zrcadly, a to hlavní: v sále naše doktory, Vincka a Magiáše a všechny další herce pozorně sledovalo téměř dvě stě diváků. Není divu, plakáty zvaly na představení na každém kroku, a to s poznámkou, že se hraje v češtině! Velká doktorská pohádka se jim líbila, a potlesk, kterým nás odměnili, byl dlouhý a srdečný.
Samozřejmě nezůstalo jen na představení – přáli jsme si partnerské město poznat trochu lépe. Prošli jsme se velkým náměstím, lemovaným masivním barokním podloubím se spoustou krámků, navštívili jsme letohradský zámek a dozvěděli se, že zde žil a tvořil Alfons Mucha. Nahlédli jsme i do rozsáhlého muzea řemesel, které by určitě stálo za dlouhou a zevrubnou prohlídku, protože každá z lidských činností budí zájem a vzpomínky a je poučná jak pro děti, tak pro dospělé. K největším zážitkům z Letohradu patří přijetí starostou Petrem Fialou v slavnostním sále na zámku, kde pro nás připravili nejen pohoštění, ale i skvělý hudební program a dárky. A zvlášť milé bylo setkání s místními divadelníky v Divadelní vinárně Kolár, se kterými jsme si slíbili, že si k nám co nejdřív přijedou zahrát.
Návštěva a vystoupení v Letohradu bylo jakousi předehrou, protože v Libici nad Cidlinou nás čekalo vystoupení v rámci festivalu Libický divadelní podzim. Byl to 15. ročník festivalu, díky našemu hostování „s mezinárodní účastí“. A my na něm měli příležitost podívat se na představení Noc na Karlštejně ochotnického spolku z Červeného Kostelce. Na rozdíl od naší Noci před několika lety jsme teď viděli hudební komedii, plnou překrásných písniček ze stejnojmenného filmu. Nám v rámci festivalu patřily neděle a pondělí. Nedělní představení o třetí hodině odpolední bylo věnováno rodinám s dětmi – a byl jich plný sál, velkých i malých. Zvlášť děti sledovaly vánoční pohádku Jak jsem se ztratil s široce rozevřenýma očima, zasmály se Jakubovi a rybě, zesmutněly při pohledu na holčičku, která v mrazivé noci škrtala sirky… A tak dobře hádaly, kdo řídí dopravu na osm písmen, že naše divadelní policajty málem popletly.
Druhé představení, Velkou doktorskou pohádku, jsme hráli v pondělí ráno pro školáky před úplně vyprodaným sálem. Přijeli autobusem nebo vlakem z několika škol s batohy na zádech, byli pozorní a po představení se nadšeně fotografovali s princeznou a rusalkou (tak si naše mladé herečky užily trochu slávy). A pak se někteří, přestože drobně pršelo, se svými učiteli vydali dva tři kilometry pěšky zpět do školy. „Musíme s nimi chodit my, když to nedělají jejich rodiče,“ nechaly se slyšet učitelky. Představení se jim líbilo, jen prý trochu váhali, jestli náhodou nemluvíme slovensky.
A zatímco se z jeviště uklízely rekvizity, kulisy a kostýmy ze dvou divadel (takhle naložený autobus jsme dávno neměli), přišel někdo s návrhem, abychom zdejšího režiséra požádali o rozbor. „Ale doopravdy: nepotřebujeme, aby nás chválil. Chceme vědět, co si o tom vážně myslí.“ A tak jsme se posadili do kroužku a napjatě poslouchali. Dva Jaroslavové (Vondruška a Brendl) sice pochválili, ale řekli i několik užitečných rad, tu a tam vytkli nějakou chybu. „Važte si takového kolektivu, který chce slyšet a poučit se,“ řekl na závěr zkušený herec a režisér Jaroslav Vondruška, a jak jsme o týden později pochopili, z našeho vystoupení vytěžil námět pro divadelní seminář, na kterém se pak mohli poučit všichni krajanští herci a režiséři, kteří chtějí slyšet.
Také v Libici jsme se snažili poznávat českou vlast, především rodiště svatého Vojtěcha a pradávné sídlo vyvražděného rodu Slavníkovců z plemene Bílých Charvátů. Naši přátelé z divadelního spolku byli nesmírně ochotní vyjít nám vstříc. Spolkový kronikář Milan Čejka nás odvedl do nově upravené pamětní síně a na libické hradiště, kde jsou zviditelněny základy někdejší svatyně a kde křoviny vymezují hranice starého slovanského hradiště z 10. století. Spolu s Helenou Vondruškovou nás pak doprovodili i do Chlumce nad Cidlinou a na zámek Karlova Koruna, kde nám zajistili prohlídku, přestože už bylo po sezoně. Obdivovali jsme krásný zámek, obrazy, expozici o životě na zámku a o chovu koní na Chlumecku. Dozvěděli jsme se, že zámek byl vrácen původním majitelům, rodině Kinských, kteří se za pomoci nejrůznějších dotací snaží zámek opravit. A nakonec jsme se v Chlumci poklonili památce velkého českého dramatika z 19. století Václava Klimenta Klicpery a vyfotografovali se u jeho památníku.
S libickými divadelníky jsme se příjemně pobavili v jejich divadelním klubu pod jevištěm, kde jsme mohli obdivovat zarámované diplomy a ocenění z různých přehlídek, dárky z hostování, ale i kuchařské umění členek souboru, které se staraly, aby ani náhodou někdo nezůstal hladový. Dobroty, které nám nachystaly, by si také zasloužily stránku v Jednotě. No, snad někdy jindy.
Ještě jedno překvapení nám připravili. Přišli nám totiž zahrát muzikanti, kteří si říkají Poděbradští tamburáši. Čtyřčlenný soubor, který hraje na staré tradiční tambury (je to těžší než na soudobé), vznikl před čtyřmi lety, kdy se vedoucí pan Kříž rozhodl využít hudební nástroje, které zůstaly po někdejším třicetičlenném lázeňském tamburašském orchestru v Poděbradech. Zatím jsou čtyři, hrají krásně, a pan Kříž mezi písněmi zasvěceně a nadšeně mluví o hudbě, nástrojích a písních. Ocenili jsme jeho snahu mluvit na nás chorvatsky, ale nakonec to vzdal, jen si s povděkem poznamenal, jak se některé názvy písní v chorvatštině vyslovují.
Protože všechno krásné jednou končí, i my jsme museli Libice nad Cidlinou opustit. Odváželi jsme si spoustu zážitků, dobrý pocit z dobře odvedené práce a dárek od starostky Jaroslavy Vojtíškové a souboru Vojan pro pana starostu Dalibora Rohlíka – obrovské rohlíky. Libické divadelníky jsme také pozvali k nám. Tímto svým třetím hostováním v Libici nad Cidlinou jsme společně oslavili dvacet let úspěšné spolupráce. Libuše Stráníková/ls, Milan Čejka a Jaroslav Vondruška, ml.
