Tentokrát pro Jednotu zavzpomínaly na to, jaké to bylo, když před víc než půlstoletím chodily do školy. V době, kdy byly do třídního výkazu zapsány jako Háčková, Klubíčková, Polčićová, Růžičková a Valentová.
„Ze školky si pamatuju na přísnou tetu Požárovou, která se věčně ptala: ‚Děti, kde jen mám brejle?‘ a přitom je obvykle měla na hlavě.“ První den v první třídě si zapamatovaly dvě: „Byla jsem baculatá a malá, stála jsem v první řadě a najednou se mě přede všemi jedna učitelka zeptala – já ji tenkrát neznala, ale byla to učitelka Pihýrová: Valentová, budeš takovej darebák jako tvůj bratranec? Nebyla jsem, já byla hodná,“ usmála se Jiřinka, dnes Buzková. „A ještě si pamatuju, že jsme měli třídu tam, kde je dnes malý sál v Českém domě, a že k nám chodil ředitel Bílek občas na hodinu a zkoušel násobilku. Já ji uměla...“
„Prvního dne nám ve škole rozdělili knihy a řekli, že na ně musíme dávat pozor a vrátit je v dobrém stavu. A jestli je některá špatnější, ať nám je rodiče dají trochu do kupy. Moje knihy byly doslova jako salát, listy z nich vypadávaly. Protože moje maminka dříve pracovala v tiskárně a uměla to, jednoduše je znovu převázala. Já jsem tak na konci roku vrátila knihy v opravdu dobrém stavu,“ pověděla Věra, tehdy Polčićová.
„Já si zase pamatuju, jak jsem od Belecové dostala pravítkem přes dlaň. Chodili jsme asi do čtvrté třídy, tam, kde jsou dnes radioamatéři, a něco jsme prováděli (dělali jsme nějaký cirkus). Ona přišla, podivila se: ‚I ty, Háčková?‘ a já musela natáhnout ruku,“ vzpomněla si Jiřinka, dnes Šolcová. „A podruhé mi něco takového ostrého řekla v sedmé třídě. To jsme připravovali maturitní zábavu s programem pro osmáky. Nejdřív jsme zpívali v krojích a já se pak převlékla do nových krémových šatů, vpředu s mašličkou. A jak jsem tančila, najednou mi Belecová řekla: Taková hezká holka, a křivíš si záda, měli bychom ti na ně přivázat koště. Kolikrát si dnes na to vzpomenu a lituju, že jsem ji tehdy neposlechla a nenaučila se držet rovně. Dnes by mě záda nebolela.“
„Ráda vzpomínám, jak jsme se učili zpívat. Přišla Kolajáková, přitáhla s sebou harmonium a už jsme zpívali. A jak krásně, My jsme malí námořníci, máme pentle na čepici, to byl celý program k Našemu jaru. A my jsme v tom zpívání pokračovali i v rodině. Naši měli vinohrad a v létě jsme tam se sestrou často musely chodit pracovat. Vzpomínám si, jak jsme záviděly Věře, že chodí každý den do bazénu, a my musíme vázat či trhat „zápěrky“ (výhony) ve vinohradě. A tak jsme si při tom alespoň zpívaly, spolu s maminkou, neslo se to až na druhý kopec. Pamatuju, jak nám lidé říkali, že se jim líbí, jak se u Klubíčků zpívá. A zpívali jsme pak i na gymnáziu, v operetě Silva,“ zavzpomínala Miruška, dnes Bartošová. „To já o prázdninách musela v Dežanovci u babičky a dědy pást krávy. Byla jsem z toho nešťastná,“ zasmála se Jiřinka, tehdy Valentová. Věra hned uvedla věci na pravou míru: „Že jsem tam byla každý den, to víte, ale že jsem si svou rodinnou volnou vstupenku musela odpracovat v pondělí, kdy se bazény čistily, to asi nevíte.“
Pro všech pět bývalých žákyň jsou ještě dnes nezapomenutelné zájezdy se školou do Tkonu. „Asi týden předtím se do školy nosilo „suché“ (uzené) maso, mouka, vejce, „hrách“ (fazole), sádlo, těstoviny, dostaly jsme přesný soupis, co a kolik, a ve škole se to předem „pakovalo“ (balilo). V den odjezdu jsme o půl čtvrté odpoledne nasedli na „ćiru“ čili parní vlak a jeli do Banovy Jarugy a tam přesedli na zrychlený vlak do Záhřebu. Ze Záhřebu jsme jeli vlakem do Rijeky, kde jsme byli v 7 ráno. Loď do Biogradu vyplula za hodinu, v osm, a tak jsme všichni, učitelé, děti, se všemi taškami a balíky pospíchali, abychom to stihli. Před Senjem většinou foukala bóra, vlny byly velké a polovina cestujících zvracela. V Biogradu jsme přesedli na menší loďku Orlić a konečně jsme byli ve Tkonu... V prvních letech jsme spali ve škole, na slámě, pak U kontesy, v jednom velkém domě,“ popsala cestu k moři, která trvala 24 hodin, Věra, dnes Slivarová.
„Stalo se to, když jsem vychodila první třídu. Jako všechny ostatní děti jsem chtěla ze Tkonu poslat domů rodičům pohlednici. Ve škole nás napsat adresu ještě neučili, a tak jsem u známky napsala jen Mama Zdenka, tata Standa a nic víc. A pak tu moji pohlednici Milde při večeři přede všemi zvedl do vzduchu a přísným hlasem řekl: Podívejte se, děti, tohle abyste nikdy víc nenapsaly, jako napsala Zdena. A pak ještě několik let nosil tu pohlednici po škole a před odjezdem do Tkonu ukazoval žákům, jak se to nemá dělat,“ vzpomínala Zdenka, dnes Zvonarková, kterou všichni znají jako Nenu, a dodala: „Jak jen píchala ta sláma, na které jsme spali... A jak já za trest musela dva dny umývat záchody. Co jsem tehdy udělala, už si nepamatuju, ale vím, jak ty záchody U kontesy byly silně cítit nějakou dezinfekcí. Byly to „čučavci“ (turecké záchody), vydlážděné černobílými dlaždičkami.“
„Zuby jsme si čistili u žlabu s vodou ve dvoře... Jedli jsme u dlouhého stolu ve dvoře, vždy před jídlem nás vyvolávali, jestli jsme tam všichni. Pamatujete, jak jednou spadl kus omítky ze stropu v pokoji, kde jsme spali? Zametlo se to a spali jsme tam dál. A jak se kuchařkám vždycky připálila rýže na mléku, kterou vařily v ohromném hrnci? A když jsme byli „dežurní“ (měli službu) v kuchyni, jak jsme nosili svačinu na pláž ve velkém koši. A když byl chleba namazaný marmeládou, tak jsme utíkali před celým hejnem vos, které za námi lítaly,“ rojily se vzpomínky.
„Bože, jaké hezké časy to byly,“ posteskla si Nena. „Pamatujete si, jak se mi nelíbily moje kudrnaté vlasy a jak jsem tajně v „veškuchyni“ (prádelně) položila své dlouhé vlasy na stůl, dala na ně asi tři hadry a pak je hezky vyžehlila žehličkou? Chtěla jsem být moderní... A byla jsem, než jsem vyšla ven do sychravého podzimu. Pak kudrlinky naskočily zpátky.“ „A já si zase vlasy brénovala, abych měla vlnky. Brener (kulma) tehdy samozřejmě nebyl na proud, ale zahříval se přímo na peci,“ zasmála se Jiřinka Šolcová, jako i nad tím, že svou svačinu, kterou nosila z domova a ve které byly vrabci, kousky upečeného masa, zalité v sádle, měnila za bílý rohlík od pekaře: „Dnes vidím, že jsme se toho ve škole naučili hodně, nejen učební látku, ale i věci do života. Učili nás držet jehlu v ruce, přišít knoflík, vařit. Tehdy byli učitelé vážení a my jsme se k nim chovali s úctou, dnes se učitel nesmí na nikoho ani přísně podívat.“
„Ve škole tehdy vládla disciplína a učitelé byli velice přísní. Bylo normální, že kdo zlobil, dostal bití, a my jsme se jich vlastně báli. Ale i děti byly tenkrát jinačí. Měli jsme se rádi, nezáviděli jsme si a nehádali se. A když už, tak za chvilku bylo všechno v pořádku, nikdo nás nemusel „rovnat, udobřovat,“ přiblížila tehdejší dobu Miruška Bartošová nad velikou kupou dobových fotografií, které přinesla: „Vzpomínám na naše divadla, která jsme hráli už od školky. Zlatovláska, květinová korza... Ve škole nás pak tajemnice Altrová učila různá rytmická cvičení, hlavně se šátky. A jak krásné bylo to divadlo ve vyšších třídách: Děvčata z Brooklynu...“
„Já nikdy nezapomenu, jak na mě zapůsobil učitel Kolouch, když nám v páté třídě přednášel dějepis a zeměpis. Jeho povídání o vesmíru a planetách bylo tak poutavé a úchvatné, že mě pak maminka už nikdy nedostala do kostela,“ přidala Jiřinka Buzková. „Já vzpomínám na literární kroužek u Pihýrové. Byla to přísná učitelka, často mi dala dobrou známku, ale jak říkala, „na skleněné noze,“ zavzpomínala Zdena Zvonarková.
„Vždycky jsem ráda kreslila, a tak mám hezké vzpomínky na hodiny výtvarné výchovy, které tehdy vedl učitel Daněk. Pamatuju si, jak jsme jednou mozaikovou technikou dělali svůj autoportrét. On se na moji práci podíval a zeptal se: To jsi doopravdy ty? Přednášel nám i přírodu, my tehdy dělali i herbář a sbírali hmyz. Já si dala záležet na své sbírce motýlů a lítala se síťkou po celém parku. Pak mi soused udělal hezkou krabici s přihrádkami ze dřeva a skla a já vše vystlala plyšem. Tuhle moji sbírku si pak Daněk nechal ve škole jako ukázkovou,“ s pýchou v hlase se pochlubila Věra, která si pamatuje i na černé „kuty“ (pláště), ve kterých jsme museli chodit. Tak jsem alespoň na to vždy přidala nějaký ten svůj detail, pásek, bílý límec. A také si pamatuju, jak jsme všichni museli na sbor, třebas zpívat neuměli. Mně Kolejáková poradila, abych jen otvírala ústa.“
„Nezapomenu na přátelství s italskou menšinou. Když jsme byli na návštěvě v Rijece, já spala u Edity. I dnes si přesně pamatuju adresu, ulice Giuseppe Duella 15. Když jsem tamtudy před několika lety projížděla, měla jsem chuť se podívat, jestli tam ještě bydlí, ale nakonec jsem se nezastavila,“ přidala Jiřinka Šolcová. A Jiřinka Buzková: „Soničká mi vzala kovbojku Zane Greye, když mě chytla, že ji tajně čtu pod lavicí při němčině. A vrátila mi ji teprve na konci školního roku a já musela v městské knihovně, odkud jsem ji měla vypůjčenou, celý rok lhát, že ji nemůžu najít.“ „Byla to doba našich prvních lásek, trvalo to tak dlouho, než jsem zjistila, kdo mi to tajně pod lavicí nechává růžičky. A on se pak styděl,“ zasněně si povzdechla Nena.
„A pamatujete si na naše sobotní čajová setkání při gramofonu v sedmé a osmé třídě, byla pod dnešní kuchyní v Českém domě?... A jak jsme se tam učili tančit charleston... Jak to bylo?  Babičko, prosím tě, nech ten svetr, do Vánoc času dost, a nauč mě charleston... Tam jsme poprvé slyšeli Zlaté střevíčky. Neno, ty jsi nosila z domova ty malé desky, co jste dostávali z Čech... A Nena Čuchnilová ty velké longplayky, co jí posílali příbuzní z Ameriky...“ Proud slov a vzpomínek zastavily hodiny, které ukazovaly, že je čas, aby zpěvačky šly na zkoušku besedního sboru, výtvarnice se vydala dělat další vánoční ozdoby pro charitativní benefici a zbytek dívčího kroužku na divadelní představení. Nebýt toho, s něhou v hlase by se vzpomínalo ještě teď: Jak to bylo, když jsme před půlstoletím chodily do školy... Zaznamenala Vlatka Daňková