Na jména jsou krajané zvlášť hákliví
„A prosím vás, nepište mě jako Jiřinku, já jsem Đurđica...“  „Řekni tam v té vaší Jednotě, že my nejsme Vaněček ale Vanječek...“, takové a podobné prosby či vzkazy slyšíme my novináři Jednoty na terénu velice často. A že jsou na jména naši krajané zvlášť citliví, vím i z vlastní zkušenosti. I sama si potrpím na svoje zcela oficiální jméno Vlatka Daněk. A jsem velice nerada, když se mě bez mé vůle zařazuje do nějaké jazykově čisté přihrádky, ať už české (Vlaďka) či chorvatské (Danek).
Proto se ve svých textech snažím krajanům vyhovět a jejich jména píšu, jak si řekli. Jenže každý novinářský text na tomto světě jde před otisknutím k redaktorovi a lektorovi. A tak se stane, jako i v případě článku, který se dotkl paní Husákové, že se v něm krajanské Končeňačky změní nejdříve v Končeňanky a po dalších jazykových konzultacích s odborníky českého jazyka v Končeničanky.
Je jasné, že se v Jednotě musí psát správně česky, ale je otázkou, do jaké míry při tom být důsledný. Kolik v textech „dovolovat“ kromě spisovné i hovorovou češtinu, což je běžná praxe všech periodik. Časopisy a noviny nejsou literatura, ale „spotřební“ čtení na den či týden. A noviny a časopisy žijí, jen pokud je někdo kupuje a – čte.
Další potíž spočívá v tom, že je současná čeština pro naše krajanské čtenáře někdy nesrozumitelná. I my v redakci (co jsme nestudovali v České republice) jsme nedávno luštili, co vlastně znamenají fráze z českých internetových stránek „prolomit limity“ či „dostal hobla“. Nebo můj otec, který česky umí dobře, se často zeptá:„Co tohle vlastně znamená?“
Aby se tedy mé články v Jednotě četly (a líbily), používám v nich hodně „krajanské češtiny“, čili cituji, co mi lidé na terénu řekli. To někdy potřebuje vysvětlení a vše to dává lektorům mých textů do Jednoty dost práce. Pro učitele, kteří přijedou z České republiky, je to zvlášť těžké, protože český jazyk nezná pojem „deklarovaný Čech“ a rozpočet českých měst nezná rozdíl mezi pojmy „gradska blagajna“ a „riznica“.
Při psaní textu se také řídím pravidlem, do které rubriky co patří. Ve zprávě o jednání politiků se hodí věta „jakým pravidlem se řídit, při psaní osobních jmen v časopisech národnostních menšin v Chorvatsku, je otázka ožehavá a citlivá“, ale v anketě klidně napíšu, že krajan, kterého jsme potkali na traktoru na návsi nám na to téma řekl, „že je to těžké, protože na jména jsou naši krajané zvlášť hákliví“. Tato formulace dává větě věrohodnost a životnost, navíc vychází v Jednotě, která se distribuuje z 98 procent v Chorvatsku. Proto budu i nadále ve svých textech používat slovo Končeňačky, protože si tak samy obyvatelky říkají, necítí to nijak urážlivě, ba naopak, hrdě je to zasazuje do kruhu vesničanek, které si tak „hezky česky“ říkají 200 let, od přistěhování jejich předků do těchto krajů.   
„Podle mého laického vkusu článek v Jednotě má mít především v sobě něco lidského, upřímného, kritického a nadevše jednoduchého,“ napsala nedávno Miluška Křivohlávková ze Záhřebu, jedna z mála našich čtenářů, která nám pravidelně dává najevo, co se jí v Jednotě líbí či nelíbí.
Vážení čtenáři, pište nám i vy, pokud se bojíte, že nezvládnete psanou podobu češtiny, tak, pište, jak umíte. Je to pochopitelné, řada z vás vůbec nechodila do české školy, nebo od školních let uplynula dlouhá doba. (Ani já, třebaže německy mluvím obstojně, si netroufnu napsat dopis v němčině. Ač jsem zručná kuchařka pro čtyřčlennou rodinu, netroufnu si vařit pro čtyřicet osob.)
Nejhorší, co se nám může stát: Protože víme, že „nemluvíme dobře česky“ a že je naše krajanská čeština „haťalácká“, tak v ní přestaneme komunikovat. Upozornil mě na to etnolog Michal Pavlásek z Brna, kterého udivilo, kolik našich mladých krajanů mu zeširoka (česky) vysvětlovalo, že se nemohou zúčastnit jeho výzkumu, „protože neumí dobře česky“.
Vlatka Daňková, novinářka Jednoty

Končeničanky a jiné záludnosti
Sedmým rokem pracuji v Českém rozhlase a jako novinářka co chvíli řeším jazykové záludnosti. Většinou se týkají vlastních jmen, hlavně těch ženských, protože podle pravidel českého pravopisu bychom drtivou většinu z nich měli přechylovat. Do éteru bych tak mohla mluvit o Édith Piafové, Salmě Hayekové nebo třeba Angelině Jolieové. Jenže právě proto, jak podivně a nepřirozeně tyhle tvary zní, smím obvykle použít původní podobu těchto jmen. Rozhoduje o tom editor zodpovědný za vysílání. V konečném důsledku je totiž jeho vizitka, jak my redaktoři mluvíme. A kdyby někdo z nás nazval slavnou francouzskou šansoniérku Piafová, jistě by následovala záplava stížností od posluchačů. Proto občas po důkladné úvaze nějaké to pravidlo porušíme nebo obejdeme.
Kvůli sporu o název obyvatelek Končenic jsem mezi svými kolegy udělala malou anketu. Bez jakékoliv informace o tom, jaké možnosti mají a co se používá mezi lidmi, se mí spolupracovníci shodli na tom, že končenické ženy jsou Končeničanky. Zrovna tak, jako jsou třeba pardubické ženy Pardubičanky. Pravda je, že ne všichni bychom tento tvar ve vysílání použili. Jak totiž poznamenal jeden z mých kolegů, správný tvar zkrátka někdy není zrovna vzor zvukomalebnosti. Když jsme na pochybách, buď se takovému slovu úplně vyhneme, nebo zavoláme češtinářkám z našeho vzdělávacího oddělení, abychom si byli jistí, že ho použijeme správně.
Mluvené slovo snese víc než slovo psané, takže jako rozhlasoví novináři máme víc možností svůj projev odlehčit. I tak se to ale snažíme dělat v rámci jazykových pravidel. Ve vysílání proto dávno nehovoříme, ale mluvíme. Neříkáme, že akce již začala, ale že už začala. Má to svůj důvod, vysílání má být dobře poslouchatelné i pro mladší generaci, pro naše budoucí publikum. A to si nenaladí stanici, kde uslyší „hyperspisovnou“ češtinu. Naštěstí i pravidla českého pravopisu se vyvíjejí a dovolují nám používat tvary dřív hovorové. V Jednotě jsem se nedávno dočetla, že delegace českého prezidenta dlela tři dny v Záhřebu. Připomnělo mi to Jiráskovy Staré pověsti české. V českém prostředí je sloveso dlít archaismus, kterým se novináři vyhýbají jako čert kříži.
Tea Parkanová, narozením Daruvařanka, novinářka Českého rozhlasu

Končeňačky, máte právo na svůj názor
Abychom si hned rozuměli, zastávám stanovisko, že žena, která se narodila v Končenicích má svaté právo nazývat se Končeňačkou, přesto, že připouštím normální použití tvaru Končeničanka, zvlášť v oficiálních materiálech.
Je to pravděpodobně dáno vlivem chorvatštiny, která má dvě pravidla tvorby etnik (tedy názvů obyvatel měst, vesnic, ostrovů, zemí…) – spisovná a terénní, s tím že jazykoví odborníci přednost dávají verzi, kterou používají samotní obyvatelé dotyčných osídlených míst. Třeba, zatímco spisovný tvar názvů obyvatel zní Pelješčanka (poloostrov Pelješac), Šibenčanka, Zagrepčanin nebo Dubrovčanka, (v odborných pracích se preferuje Pelješka, Šibenka, Zagrepčanec a Dubrovkinja).
Spisovná tvorba v chorvatském jazyce také není jednoznačná a jednoduchá, ba naopak. Na rozdíl od mnohých velkých jazyků, které mají jeden, nebo dva, tři sufixy pro tvorbu etnik, chorvatský jazyk jich má dvacet. Kupříkladu: sufix -ino, -ano (z italštiny) (Dalmatinac, Austrijanac), -in (Turčin i Turkinja, Grk i Grkinja – je zajímavé, že existuje starší název pro Grka Grčin, potom sufix -jak (Bošnjak, Bošnjaki-
nja), -janin (Lopuđanin, ale Lopujka)…
Jsou příklady, že je etnikum vytvořeno pravopisným pravidlem, a stejně se výrazně liší od očekávaného, třeba obyvatel bosenského města Bihać je Bišćanin, a Svetokrižanin je obyvatel chorvatské vesnice Sveti Križ Začretje. V Bosně jinak najdeme velkou galerii podivných tvarů. Tam je třeba obyvatel města Brčko Brčak, a Sarajeva Sarajlija, ale je docela dost neuvěřitelných příkladů i u nás doma. Obyvatel města Jastrebarsko je Jaskanac, v Topusku žijí Topličani, v Generalském Stolu Stolčani, a zajímavě zní i názvy obyvatel spousty dalších měst: Novska – Novljani, Tkon – Kunjani, Osojnik – Sočani, Neretva – Neretljanin, Pula – Puležan, Istra – Istrijan, Blato – Blajka, Zamaslina – Zamašjanka, Filip i Jakov – Filipjanci a Sveti Petar u Šumi – Supetarci!
Proto existuje jen jeden způsob, jak „správně“ pojmenovat lokální obyvatelstvo – musíte tam zavítat a naslouchat místní řeči.
Mato Pejić, Chorvat, který se až v dospělém věku naučil hovořit a psát česky, novinář Jednoty již téměř deset let

Končeňačka nebo Končeničanka?
Současné české normativní příručky uvádějí k tvoření obyvatelských jmen jedinou odvozovací příponu
–an (Pražan) a její variantu –ák (Pražák) považují za nespisovnou, i když se o tomto stanovisku již více než půl století v jazykovědných kruzích diskutuje. Pojmenování typu Pražák však stále více pronikají do spisovného jazyka a jejich nespisovný ráz se oslabuje, proti tomu podoby zakončené na -an se chápou jako knižní, např. Kladeňák — Kladeňan, Pražák — Pražan. Pražští diskutující na jedné z internetových konferencí variantu Pražák (Pražáci) připouštějí i ve spisovném mluveném projevu (cit.: „Pražané by bylo spisovně česky, ale Pražákovi to přechází jen velmi ztěžka přes pysky.“).
Při ustalování normy spisovného jazyka se vychází především z psané formy jazyka, ale existuje i zpětná vazba: mluvená forma ovlivňuje podobu psanou. Do normy stále víc pronikají podoby na –ák. Vzhledem k vyhraněně knižní charakteristice přípony –an můžeme soudit, že se vývoj ve prospěch podoby „Pražák“ ve spisovném jazyce prosadí.
Do této tématiky patří i naše Končeničanka a Končeňačka. První je utvořena od „akademické“ podoby Končeničan, druhá od pojmenování, které se užívá v běžné mluvě – Končeňák. K nim patří i další jména obyvatel našich osad, Brestovák – Brestovačka, Lipovák – Lipovačka, Podborák, Dežanovák, Pémiják, Zdeňák, Odkopák… Pokud by se nám tvar Končeňačky nezdál, bylo by vhodnější použít opisné vyjádření končenickým děvčatům, než vytvářet umělé pojmenování podle normy.
Marie Sohrová, dlouholetá lektorka Jednoty, nyní v důchodu