„Nemyslela jsem si, že se dočkám tak vysokého věku, protože jsem to neměla vždycky lehké. Život se se mnou nemazlil,“ řekla nám hned na začátku a potom vyprávěla zajímavé, v dnešní době téměř neuvěřitelné, příhody ze života.
Do české školy nechodila, protože ve Vrijesce česká škola nebyla. Přesto češtinu zvládla, protože hodně četla. Doma mluvili jen česky. „V naší rodině se hodně četlo, a i dnes sotva čekáme, aby přišla Jednota, kterou přečteme celou. I moji rodiče rádi četli a pan Paclík, který putoval světem, nám nosil české časopisy a lidové kalendáře z Čech.
Rozuměla jsem maďarsky, protože ve vesnici bylo hodně Maďarů, ale mluvit jsem se bohužel nenaučila. Je to těžký jazyk. Ve škole nás učil učitel Jurinjak, který měl děti velmi rád a byl na nás moc hodný. Byla jsem výbornou žačkou. Když jsem ukončila čtyři třídy základní školy, pan učitel přišel za naším tatínkem, aby mě poslali dál do školy, ale tatínek o tom nechtěl ani slyšet. Odpověděl, že se sotva dočkal, abych byla doma a pomáhala v domácnosti, abych chodila na pole kopat a pracovat. Učitel tatínka nepřesvědčil, a tak mu řekl, že jednoho dne bude určitě litovat.
Když jsem měla chvilku, chodila jsem pomáhat s učením dětem ve vesnici, kterým třeba nešla matematika. Dnes jsem přesvědčena, že kdyby mi to tatínek dovolil, určitě bych nějakou školu ukončila,“ povzdychla si.
Aloisie má velmi živé vzpomínky na válku: „Celou druhou světovou válku jsem byla tady, v Borové Kose. Prožila jsem ji ve velkém strachu všichni jsme se moc báli, ale byla jsem se svou rodinou. Měli jsme jednu kamarádku, která odešla do války a protože jsme se nevydali s ní, tak nám pohrozila, že se jednoho dne pro nás vrátí a odvede nás. Často jsem si na ni vzpomněla a snad proto jsem měla tak velký strach. Když jsme slyšeli, že do vesnice přišlo vojsko, hned jsme se schovali.“  
Po válce v roce 1946 a 1947 se lidé z Brestova hodně stěhovali do Česka: „Byli mezi nimi i naši příbuzní. Třikrát jsem tam byla se za nimi podívat. Žijí na Moravě, která je doopravdy krásná. Navštívila jsem Mišovice, Jiřice, Znojmo, Třebíč, Jihlavu a Budějovice a další krásná města. Jeden můj bratranec se odtamtud vrátil, nemohl si v Čechách zvyknout. Tvrdil, že domov je domov. Já jsem tady a na nic si nemohu postěžovat. Jsem spokojená a poslední dobu, jak jsem u dcery, nemusím ani hodně pracovat,“ zasmála se.
Povídali jsme si i o tom, jaké to bylo na Borové Kose po válce a čím se lidé zabývali. „Mnozí chodili na brigády. Také jsem musela pracovat na trati. Nejdříve chodili inženýři a vyměřovali, kudy trať povede. Naplánovali ji přes Zavadilův dvůr, tam, kde zůstávala moje teta. Rozhodli, že jim budou bourat dům a že si ho budou muset postavit někde jinde. Nebylo to nijak jednoduché, sotva a těžko si ten dům postavili. Jeden z inženýrů, který tam pracoval, pochválil tetě její překrásné husy. Tak si doma řekli, jestli tam ještě ten inženýr přijde, že mu teta Fána husu dá, a třeba se podaří, aby tu trať odtáhl trochu dál od domu. Tak se stalo, že tři husy zachránily celý dům. V naší rodině na tu historku a na chytrou tetu Fánu často vzpomínáme.“  
Pokračovala ve svém povídání o dnes neuvěřitelné dobrovolné práci, tzv. brigádách: „Po válce jsme museli na trať chodit pracovat zdarma. Pro každého člena rodiny bylo určeno, kolik hodin musí odpracovat. Nejdříve jsme chodili vyvážet hlínu. Tehdy mi bylo sedmnáct. Po nějaké době nám dovolili, abychom chodili i za peníze. Dostávali jsme takové knížky, do kterých nám zapisovali tečky tzv. doznaky (poukázky), se kterými jsme pak mohli chodit do Virovitice do obchodu nakupovat. Tu knížku jsme dostávali jen jednou za tři měsíce. Šli jsme třeba nakoupit látku a oni nám z té knížky ty takzvané tečky nebo body odebraly. Kdysi se ke zboží přišlo velice těžko. To víte, to nebylo jako dneska, kdy je možno nakoupit cokoliv.
Jednou, když jsme jednu tu knížku s poukázkami měli dostat, řekli nám, že ji nedostaneme pokud nepůjdeme do Sisku kopat tunel. Bylo nás hodně, se mnou vždycky chodil tatínek. Nezbylo nic jiného, než jet do Sisku. Tam nám zajistili bydlení a v restauraci u rafinerie jsme se stravovali. Pracovali jsme na tunelu, který se kopal pod hřbitovem, protože se trať odtamtud musela uhnout. Také jsem pracovala na budování druhé koleje kolem rafinerie.
Práce nebyla lehká, snad proto jsme si často i zpívali. Moje sestřenice si vymyslela písničku: „Grubišno – Bastaji to je naša meta, izgraditi prugu još ovoga ljeta.“ Při písničce se líp pracovalo. Někteří uměli hrát na harmoniku, i po práci bylo veselo. Na trati jsem pracovala tři roky a dočkala jsem se dokonce toho, že ji i zlikvidovali. Je mi to líto. Dnešní děti z těchto krajů ani nemají ponětí o tom, jak se vlakem krásně jezdí. Škoda, že vlak už nemáme.“
Zavzpomínala i na to, jak pomáhala určovat výšku tratě při měření: „Dělala jsem to tak, že jsem nosila červený deštník a inženýr ukazoval, jak vysoko ho mám držet. Vzpomněla si i na to, jak jí a kamarádkám ten inženýr nedovolil, aby pily vodu ze studánek. Křičel na nás, že studená voda není zdravá. On sám si do práce nosil vodu a pil ji tak teplou, jak se ohřála. My jsme se tomu smály a nebylo nám jasné, jak tu svou vodu může pít. Tajně jsme chodily ke studánkám“
Vybavily se jí i vzpomínky na to, jak chodila do vesniček za Viroviticí pro sůl. Spolu se sestřenicemi vyměnily několik metrů látky za několik kilogramů soli. Sůl někdy byla nad zlato, nesolilo se hodně. Sůl se šetřila.
Po druhé světové válce se doma starali o dobytek, z mléka dělali tvaroh a smetanu, které prodávali v Daruvaru na tržnici. „Chodila jsem s tvarohem a smetanou i do známých daruvarských, bohatých rodin. Jejich děti se vždycky těšily, kdy k nim zase přijdu a přinesu dobroty z vesnice.“
S paní Aloisií Horvatovou jsme se rozloučili naplněni pozitivní energií.Obdivovali jsme její kladný pohled na svět i přes neuvěřitelné životní zkušenosti. Zůstala sedět na dvoře a těšila se z květin, které vždycky brzy ráno, než začne letní vedro, zalije. Jak nám sama řekla: „Udělám aspoň to, co zvládnu!“
        

A.-M. Štrumlová Tučková/amšt