Pohled do daleké historie, podložený materiálními archeologickými artefakty svědčí o tom, že malovaná vajíčka nejsou pouze velikonoční záležitosti, nýbrž se malovala a zdobila několik desítek tisíciletí před vznikem křesťanství. Ovšem, z jiných důvodů. Ale přesto je zajímavé nahlédnout i do této stránky výtvarného umění dávno žijícího lidu a jeho touhy zkrášlit předměty, které používali v každodenním životě.
Podle recentních archeologických výzkumů byly nejstarší ozdobené skořápky vajíček objeveny v jižní Africe, v jeskyni Diepkloof (Jihoafrická republika). Jde o pštrosí vejce, pochází z období 60 000 let př. n. l. a současně představují nejstarší lidský výtvarný projev, přestože jde pouze o jednoduché vyškrabované geometrické vzory. Pštrosí vejce je v průměru asi čtyřiadvacetkrát větší než slepičí (cca 20 × 15 cm) a představovalo nutritivním složením kvalitní a množstvím důležitou potravinu v každodenním jídelníčku pravěkého lidu. Skořápka je silná kolem dvou milimetrů, není křehká jako slepičí, a proto je docela vhodná ke zdobení technikou oškrabování a rytí hrubým prehistorickým nářadím. Prázdné skořápky v období paleolitu (stará doba kamenná) sloužily jako nádobky (misky) na vodu, a tak patří mezi první zachované ozdobené nádobí.
O něco mladší, ale také ještě z paleolitického období, jsou ozdobené skořápky z Namibie, Etiopie a jižní Asie (naleziště Patna v Indii, kolem 25 000 př. n. l.). V Jižní Americe byly podobné nálezy objevené na archeologické lokalitě Paso Otero v Argentině a pochází z období cca 45 000 př. n. l. Jsou to ale skořápky vajíček ptáka nandu, který je podobný pštrosovi a také patří do druhu velkého nelétavého ptactva.
Teprve během mladší doby kamenné (neolit) a doby bronzové (eneolit) se na území Egyptu vyskytují první exempláře vajíček, jejichž skořápky byly ozdobené barvou a omalované figurálními motivy zvířat. Nejstarší takové vajíčko se dnes nachází v Orientálním ústavu v Chicagu, pochází z Egypta (pravděpodobně z období 3500–3200 př. n. l.) a je na něm vyobrazena scéna tří psů lovících zvířata.
V antickém období technika vyškrabování téměř zanikla, používala se pouze technika omalovávání a takto zdobená vajíčka byla nalezena zejména v královských hrobkách na území starověké Fénicie, Kartága, Etrurie, Řecka a Říma. Je zajímavé podotknout, že tato vajíčka byla již v této době omalována červenou barvou, barvou krve, která byla pravděpodobně již tehdy považována barvou života. Na červeném podkladě byly namalované rostlinné, geometrické či antropomorfní ornamenty. Jedinečný exemplář představuje vejce, jež se dnes nachází v Královském muzeu v Bruselu, pochází pravděpodobně ze 7. století př. n. l. z neznámé lokality, a kromě rostlinných a antropomorfních motivů jsou na vršku vyřezána tři fénická písmena.
Výjimečně zachovalé exempláře kartaginských malovaných vajec pochází ze španělské nekropole Puig des Molins na Ibize, kde bylo nalezeno kolem 70 exemplářů, na kterých jsou na červeném podkladě zobrazené floreální a geometrické vzorky. Nejkrásnějšími exempláři etruského umění na nádobách z pštrosích vajec se považuje pět nádob v hrobce bohyně Isis v italském Vulci z období 625–550 př. n. l. V technice reliéfu v kombinaci s barvou je zobrazena scéna průvodu bojovníků, koní se spřežením a skupina čtyř sfing.
V antickém Řecku vajíčko představovalo symbol znovuzrození, a proto ve svatyních a hrobkách nacházíme četné nálezy kamenných a hliněných imitací vajíček ozdobené geometrickými ornamenty, jakožto i nádoby ve ovoidní (vejcovité) formě, na kterých jsou na červeném podkladě černou barvou vyobrazené pohřební scény. Červená barva měla dát zesnulému životní sílu.
Během raného křesťanství se vajíčko stává symbolem vzkříšení a dodnes je zachován starodávný zvyk pověšení pštrosího vejce na strop křesťanských kostelů na Blízkém východě.
V 7. století v arabských městech Mekka a Medina vzniká nové monoteistické náboženství – islám, s cílem sjednocení arabských kmenů žijících na Blízkém východě. I muslimové měli zvyk ukládat pštrosí vejce do hrobů, a jeden z nejvýznamnějších nálezů pochází z 15. století. Na lokalitě Quseir al-qadim na egyptském pobřeží Červeného moře bylo v jednom hrobu nalezeno vejce, na kterém je černým inkoustem napsána báseň a modlitba. Vejce, jejichž skořápka byla popsána verši z Koránu se často ukládala do hrobu jako část milodaru, poněvadž se věřilo, že vajíčka mají magické vlastnosti, a že mohou oživit zesnulé. Takto popsaná vejce představují svým způsobem současně i zvláštní druh literárního dědictví. V islámských mešitách (džámiích), umísťovali také jako kultovní předmět ozdobená keramická vajíčka, která se vyráběla v západotureckém městě Iznik, dodnes proslulém podle výroby modré keramiky. Hliněná vajíčka nacházíme i na území Evropy, zejména v starověkých germánských a staroslovanských hrobech.
Z 15. století pochází i dvě vajíčka, která už konečně můžeme nazvat kraslicemi v tom smyslu, jakým je chápeme dnes, přestože není jisté, že sloužila k velikonočním účelům. Jedno bylo nalezeno v Chorvatsku a druhé na Ukrajině.
V roce 2003 probíhaly archeologické výzkumy nedaleko Bjelovaru. Na středověké lokalitě Gudovac-Gradina bylo nalezeno 146 fragmentů vaječných skořápek a teprve po náročné restauraci, provedené v Restaurátorském ústavu v Záhřebu, z nich bylo vytvořeno obarvené a okrášlené vajíčko. Jde o slepičí vejce obarvené bylinkovými barvami, patrně z odvaru kůry dubového dřeva, a bílé kontury geometrizovaných srdíček byly vykreslené voskem. Gudovecká kraslice patří mezi nejcennější exponáty v bjelovarském muzeu. Jako archeologická rarita, pravděpodobně je příkladem kontinuity velikonočních lidových tradic na našem území od středověku do současnosti a z etnografického hlediska je důkazem, že před půl tisíciletím lidé v těchto končinách znali techniku krášlení vajíček voskem a použití přírodních barviv, jaká se používají i dnes, chceme-li kraslici vyrobit tradičním způsobem. Gudovecká archeologická lokalita je významná také tím, že byly na ní nalezeny artefakty svědčící o vyspělé materiální a společenské kultuře tehdejších obyvatel v této oblasti Chorvatska. Kromě spousty keramických a kovových předmětů, byly nalezeny zbytky textilii, kožená obuv a stolovací příbor – keramické číše, nože, vidličky a keramické nádobí, které se po formální stránce podobají keramickému nádobí, jaké vyráběli vesničtí hrnčíři v průběhu 19. a v první polovině 20. století.
O deset let později, v roce 2013, ve starém městském jádru ukrajinského Lvova (nachází se na Seznamu světového dědictví UNESCO), v Ševské ulici č. 8 bylo nalezeno pravděpodobně husí vejce, obarvené světle hnědou barvou, na jehož povrchu byl voskem vyobrazen symbol nekonečnosti. Je to nejstarší zachovaná kraslice v Ukrajině a po nalezení a ochranných konzervačních postupech, byla odevzdána do Muzea kraslic v Kolomyji.
Je to jediné muzeum na světě, které se zabývá sběrem kraslic a jejich interpretací z etnografického a uměleckého hlediska. Bylo založeno v roce 1987 a základem muzejních sbírek byly tradiční lidové kraslice pocházející ze západní Ukrajiny (Huculsko, Pokutí a hornaté části Bukoviny). Vzhledem k tomu, že se tradice výroby kraslic nejlépe zachovala na Huculsku, huculské kraslice se nachází na UNESCO seznamu Světového nemateriálního dědictví Ukrajiny.
Během sovětského období tato výtvarná a umělecká činnost lidové tvořivosti málem zanikla, protože kraslice byly spojované s ukrajinským národním uvědoměním a náboženstvím, což bylo obojí tehdy zakázáno. Proto se tradiční výroba kraslic zachovala pouze v odlehlých karpatských oblastech.
Muzeum není jedinečné pouze pracovní náplní, nýbrž také vzhledem. Původně bylo umístěno v jednom z městských kostelů, ale v roce 2000 bylo vybudováno nové muzeum podle projektu architekta Igora Šumina. Budova má tvar obrovské kraslice, hýří pestrými barvami a je vysoká 13 metrů. Atraktivní a originální vzhled muzea přitahoval návštěvníky a muzeum se brzy stalo vyhledávaným cílem četných turistů z celé Ukrajiny a ze zahraničí.
Je v něm uchováno kolem 12 000 unikátních kraslic, jak tradiční lidové výroby, tak i umělecké kraslice, jejichž autoři jsou ukrajinští výtvarníci. Muzeum každoročně organizuje kolem patnácti výstav, různé přednášky a workshopy představující toto lidové umění. O tom, že si Ukrajinci váží svých tradic, svědčí i to, že je v rámci muzea uspořádána škola tradiční výroby kraslic, kde se žáci učí nejen kraslice malovat ale také i o původu a významu jednotlivých ornamentů.
Kraslice jsou v Ukrajině nacionálním symbolem a jejich tvorba je pozvednuta na úroveň umění. Můžeme pouze doufat, že v těchto nepříznivých časech pro Ukrajinu a ukrajinský národ válečné běsnění, které právě prožívá, co nejdříve skončí a nadcházející velikonoční svátky přinesou mír.
Literatura: velikonoční sborník Ab ovo, Gradski muzej Bjelovar, 2020
Miroslav Razum: Pisanice prije pisanica: arheološki nalazi ukrašenih jaja od prapovijesti do srednjeg vijeka
Připravila Sylvie Sittová
