Když v druhé polovině 19. století začala silnější vlna stěhování českých kolonistů na území Slavonie a Vojenské hranice, veškeré cesty vedly přes Virovitici. Mnozí se v něm nebo v jeho okolí zastavili nejen že se jim líbil kraj, ale také, že chtěli být co nejblíže své rodné zemi, třebaže šlo tehdy o společný rakousko-uherský stát. To bylo příčinou, že virovitické území bylo v druhé polovině 19. století z velké části osídleno také maďarskými kolonisty. Kolonizace směřovala také na území Vojenské hranice, zrušené v roce 1871. Příchod českých rodin byl snadnější po roce 1885, kdy začala provozovat dráha Barcs–Virovitica–Daruvar–Pakrac, která měla jednu odbočku a potom konečnou zastávku na nádraží Končenice-Zdence. Nejedna česká rodina zde vystoupila a potom se vydala na předem vyhlédnuté území zrušené Vojenské hranice (garešnické a hrubečnopolské území) kde se mnohé rodiny dočasně nebo trvale usadily. Ostatní si nový domov vyhledaly na širším končenickém území, které kdysi bylo součástí panství šlechtické rodiny Jankovićů a po roce 1880 rodiny Tüköry. Je nutno připomenout, že už po roce 1826 v Končenicích žila menší kolonie přistěhovalých Čechů. V roce 1848 byla zrušena robota, panské rodiny si ale ponechaly část půdy, kterou pronajímaly přistěhovalým českým rodinám, ale za velice nepřiznivých podmínek. Právě proto se tam některé rodiny dlouho neudržely a vyhledaly si domov jinde. Jedna z destinací byla také Virovitica, vzdálená od Končenic kolem 50 km, kam se z dnes největší české osady přistěhovalo také několik českých rodin. Musí se sice připomenout, že se české rodiny do Končenic začaly stěhovat ještě po roce 1826. Samozřejmě, tehdy tam nebyla ještě žádná dráha, a proto bylo stěhování trochu náročnější. Hlavně se stěhovalo vozy taženými koňským potahem. Dnes je možno občas slyšet, že se jako potah používali také psi. Je zajímavé, že i dnes tento názor zastupuji někteří jednotlivci, ale to není pravda.
Právě poloha Virovitice, kde se zastavil větší počet českých řemeslnických a úřednických rodin, mezi kterými bylo i několik intelektuálů, přispěly k tomu, že zde byla Česká beseda založena po ukončení první světové války, v roce 1919. Patřila mezi nejstarší Besedy na území Slavonie. Poněvadž ve Virovitici v období mezi dvěma světovými válkami nepracovala česká škola, český jazyk postupně zanikal, česká mládež, která žila v chorvatském prostředí, používala chorvatštinu, ale netajila se svou českou národností. Rovněž po utvoření samostatného Československa a Království SHS v roce 1918 byly zastaveny dřívější migrace z Československa a nové české rodiny tam už nepřicházely. Beseda ve Virovitici přece po celou dobu s menšími přestávkami pracovala od roku 1919 do roku 1941.
Po ukončení války v roce 1945 Beseda nepokračovala ve své práci, starších krajanů ubylo a mladí zájem o besední práci neměli. O tom se také málo mluvilo, a tak se na začátku 21. století ve Virovitici o někdejší Besedě nic nevědělo. Dokonce se začalo zapomínat i na významného virovitického hudebníka Jana Vlašimského (1862–1942), který byl plných 50 let nositelem hudebního života v tomto městě. Až v 60. letech minulého století o něm občas někdo něco napsal. Teprve v roce 1986 o něm byl uveřejněn jeden příspěvek a posléze v roce 1992 byla hudební škola ve Virovitici pojmenovaná jeho jménem. Také jedna ulice nese jeho jméno a v roce 1998 byla na jeho hrob postavena pamětní deska. Uvedené události vytvořily příznivé ovzduší pro místní Čechy a daly podnět i k přemýšlení o možnosti založit český spolek ve Virovitici. V té době se ve Virovitici začaly měnit národnostní poměry ve prospěch příslušníků české menšiny. Od 70. let se tam stěhuje větší počet českých rodin, hlavně z Ivanova Sela a jeho okolí. Mnozí z jejich členů už pracovali v České besedě Ivanovo Selo, děti chodily do místní české školy. Mezi nimi bylo i několik středoškoláků a vysokoškoláků, někteří z nich ukončili studium v Praze. A právě těm chyběl kulturní život, do kterého byli kdysi zapojeni. Když se na konci 20. století postupně znovu prosadilo jméno Jana Vlašimského, někteří virovitičtí Češi spolu s jednotlivci z Hudební školy Jana Vlašimského, Chorvatského pěveckého spolku Rodoljub, Městské hudby, některých úřadů, kulturních spolků a jednotlivců uvažovali, aby se Janu Vlašimském dostalo pocty za jeho půlstoletou kulturní práci. Mezi nimi bylo i několik krajanů, kteří se zvlášť po založení České besedy 2002 k nim plně přidali a ten cíl uskutečnili. Je potom podpořil i Svaz Čechů RH se sídlem v Daruvaru a mnozí přátelé z Česka.  Uvedené okolnosti jistě byly dobrým základem k založení Besedy ve Virovitici. Přece je třeba připomenout, že pro uskutečnění tohoto přání bylo nutno zdolat ještě několik menších, ale zásadních překážek. Pravda, byla to doba kladného ovzduší, kdy byla možnost založit nebo obnovit už zaniklé besedy. Svaz Čechů podporoval tuto politiku, ale někdy přece váhal, zdali umožnit založení besed všude tam, kde se o to požádalo. Bylo jasné, že velký počet besed se bude dělit o kdysi omezené finanční prostředky od státních úřadu a nebudou dostatečné i pro už pracující besedy. Řídil se pravidlem zakládat besedy tam, kde žije dostatečný počet příslušníků české menšiny. Zásadní otázka byla, zdali zakládat besedy i v prostředí s menším počtem příslušníků. Mnohé žádosti byly kvůli malému počtu příslušníků menšiny odmítnuty. Stávalo se, že nebylo snadno najít dostatečný počet členů pro plánovaný spolek. I když se konalo úřední sčítání obyvatelstva (2001), počet příslušníků české menšiny v jednotlivých osadách nebyl řadu let dostupný. Nebylo možné spoléhat na to, že někdo má české příjmení, protože se některé rodiny nezapsaly jako Češi, a dokonce ani neznaly český jazyk. Každé rozhodnuti bylo těžké, a proto k této otázce přistupoval opatrně. V podobné situaci byla i Virovitica, kde žila řada přistěhovalých českých rodin, ale nevědělo se, jaké národnostní uvědomění mají potomkové dříve přistěhovalých Čechů, bez ohledu na to, že měli české příjmení. Proto se někteří virovitičtí krajané obávali zamítnutí jejich žádosti o založení Besedy, poněvadž se také v Daruvaru málo vědělo o někdejším kulturním životě Čechů ve Virovitici. V českém týdeníku Jednota bylo uveřejněno několik příspěvků z minulosti virovitických Čechů. Jasna Bergerová napsala článek o podepsání smlouvy o partnerské spolupráci mezi Vyškovem a Viroviticí na začátku prosince 2001, která se vztahovala na spolupráci mezi virovitickými podniky s podniky ve Vyškově. Delegaci hospodářských pracovníků z Vyškova vedl starosta Miloš Olík. Pěvecký sbor z Vyškova uvedl hudební program. Vyškovany ve Virovitici uvítali starosta, poslanci z Virovitice ve Sněmu RCH, župan Viroviticko-podravského županství a představitelé některých virovitických podniků. Po hudební stránce Virovitici zastupoval Pěvecký sbor Rodoljub. Během návštěvy starosta Vyškova Olík navštívil v Daruvaru i Svaz Čechů, kde byl podrobně informován o práci Svazu Čechů v Chorvatsku. Pochválil jeho dobrou práci, ale myslel si, že je to možné říci i o Češích ve Virovitici. Myslel si také, že by navázaní styků mezi Vyškovem a Virovitici mohlo dát popud k založení krajanského spolku také tam. Tím dal Svazu Čechů najevo svůj názor, aby krajanům Virovitice umožnil založit krajanský spolek.
O něco později napsal V. Herout do Jednoty příspěvek pod názvem Česká beseda ve Virovitici, kde popsal skvělou práci tohoto spolku v období mezi dvěma světovými válkami. Popsal i poslední zábavní večírek v roce 1941 před vypuknutím války, na kterém se podílel také důchodce Jan Vlašimský se svou kapelou, s několika písněmi vystoupil také později známý operní zpěvák František Paulík (narodil se ve Virovitici). Připomněl zánik Besedy po vypuknutí války, ale také, že ve Virovitici v současně době žije, díky přistěhovalým desítkám českých rodin z Ivanova Sela, více Čechů, než jich tehdy žilo v Rijece, které bylo umožněno založit Besedu. Odpověď do Jednoty napsal Miroslav Vostřel, který žil v Záhřebu. Jeho rodina se v roce 1932 přistěhovala do Čemernice (předměstí Virovitice) a ihned se zapojila do práce Besedy. Miroslav připomněl, že i dále ve Virovitici žijí potomkové českých rodin, ale uznal že čeština je zapomenutá, ale že rodiny ani dnes netají své české kořeny. Uvedl, že se také kdysi zapojil do práce mládeže tehdejší Besedy (Dožínky v Ivanově Sele 1939 a v Hercegovci 1940). O založení menšinových spolků se zasloužily i státní úřady. Bez jejich schválení a finanční pomoci by založení nových besed nemělo význam. I zde se vyskytly problémy. Bylo hodně toho, co chybělo v zákonech, které se vztahovaly na všechny menšiny v RCH. O tom se částečně dovídáme z rozmluvy novinářky Lenky Lalićové s poslankyní za českou a slovenskou menšinu Zdenkou Čuchnilovou. O těch zákonech se jednalo na kulatém stole, kterou připravila nevládní organizace Chorvatského helsinského výboru, Chorvatského právního střediska a Rady pro menšiny v Záhřebu. Upozornila, že se v novém menšinovém zákonu uvádějí plným jménem jen dvě menšiny a ostatní jsou zahrnuté pod společném názvem menšina a žádala vyjmenování všech menšin. Po kulatém stole Zdenka Čuchnilová prohlásila, že nesouhlasí s názory některých poslanců, kteří se uspokojují tvrzením, že menšinám „dávají práva“! Paní Čuchilová zastupovala názor, že se menšinám nic nedává, „menšinám práva patří a různorodost každý stát obohacuje a potvrzuje jeho vyspělost“.

Text Václav Herout, foto z knihy Jan Nepomuk Vlašimský

Jan Nepomuk Vlašimský
22. května 1862 se ve Všeni narodil Jan Nepomuk Vlašimský. Absolvoval střední školu v Turnově a na housle se učil hrát ve vojenském hudebním ústavu Pavlis v Praze. První zaměstnání získal v Pětikostelí v Maďarsku, kde byl dirigentem vojenského koncertního orchestru. Odtud se v r. 1886 dostal do Virovitice, kde byl přijat za kapelníka a učitele houslí v nově založeném spolku pro šíření hudby. Během padesáti let působení ve Virovitici byl kapelníkem dechové hudby a dirigentem orchestru žáků školy Spolku pro šíření hudby. V letech 1890–1919 byl sbormistrem Chorvatského pěveckého spolku Rodoljub, v letech 1899–1905 vedl tamburašský orchestr spolku Sloga a v letech 1919–1925 také tamburašský spolek Mladost. Velmi významná práce J. Nepomuka Vlašimského byla jako učitele hudby a pedagoga. Ve Spolku pro šíření hudby zavedl v r. 1883 hudební výuku. Tím Virovitica získala jednu z nejstarších hudebních škol v této části Chorvatska. Od r. 1886 s přestávkami do r. 1936 založil a vedl několik dobrých smyčcových orchestrů, zvlášť se snažil o založení tamburašských orchestrů. Vlašimský byl skladatelem, který cítil melodiku lidové hudby a tehdejší hudby v Chorvatsku. Nejvíce skladeb naspal pro dechovou hudbu, ale i pro pěvecké sbory a tamburašský orchestr, byl výborným aranžérem. Mnohé své skladby věnoval některému ze spolků, které vedl, a oslavám jejich jubileí. Ve Virovitici byl 26. prosince 1936 uspořádán slavnostní koncert na rozloučenou k 70. výročí života a 50. výročí umělecké práce J. N. Vlašimského. Po tom žil velmi skromně a osamocen, mnohými opuštěn.
Jan Nepomuk Vlašimský zemřel 13. dubna 1942 ve Virovitici, kde byl také pohřben.