V uveřejněných zápisech z toho období se hlavně uváděly vesnice nebo města, ve kterých takové školy působily, o učebních osnovách a někdy i s uvedením učitelů, kteří na nich vyučovali. Přesto se z nich nedozvíme o potížích, na které naráželi ve své práci: velký počet žáků, celodenní výuka, ubytování a stravování učitelů ve vesnických prostředích, spolková práce po školní výuce, hlavně při světle petrolejové lampy. V rámci mimoškolní práce učitelé vypomáhali i v práci vesnickým spolkům, často jim bylo svěřeno i vedení žákovských sokolských skupin.
Při shrnutí fungování českého školství v tehdejším Království SHS (Jugoslávii), je třeba začít s dohodou dvou státu, která platila při otevírání českých škol na území tehdejšího jugoslávského státu. V Československu byla tato starost ponechána školním institucím, nebo těm, které se staraly o kulturní život: ČÚZ (Československý ústav zahraniční), MŠNO (Ministerstvo školství a národní osvěty), spolek Komenský, který pečoval o české a slovenské školy ve světě. Připomohly také některé menší kulturní spolky a jednotlivci.
Na jugoslávské straně byly školské otázky ponechané okresním úřadům a maticím školským, ale v čele bylo ministerstvo školství v Bělehradě. Zájmy Čechů a Slováků zde hájil Československý svaz, založený roku 1921. Pro Svaz to byla náročná práce, jelikož měl pečovat o Čechoslováky z území celého tehdejšího státu. Proto i práce matičního výboru v Daruvaru byla jen nápomocí Československému svazu, bez jeho schválení by se takové školy nemohly otevírat.
Rovněž je nutné připomenout, že nic takového by se nemohlo uskutečnit bez dříve uvedených úřadů v Československa, které poskytly veškerou finanční a hmotnou pomoc: zasílaly školní knihy, doporučovaly školní osnovy, postaraly se o české učitele, bez nich by výuka v českém jazyce nebyla možná. Je nutno poukázat na to, že se jugoslávské úřady po peněžní stránce o české školy nestaraly, teprve po otevírání českých paralelek si je do péče převzaly okresy.
O tom všem se v tehdejším zdejším českém tisku hodně nepsalo. Promlčovaly se i mnohé věci, o kterých ani učitelé nevěděli. A právě proto učitelské povolání nebylo lehké. Kromě mnohých závazků nikdo z učitelů nevěděl, kdy a kam bude přesazen. Tím se nelišili od učitelů, kteří pracovali na národních školách. Každý z nich se obával, aby nebyl přesazen do nějaké zapadlé osady. O tom, jak se rozhodovalo o učitelských osudech, se částečně dozvídáme z dopisu předsedy Československého svazu v Bělehradě Josefa Hrnčíře, napsaného v srpnu roku 1932 a zaslaného Okrskovému matičnímu výboru v Daruvaru a Matičnímu výboru v Záhřebu s připomínkou, aby se informace považovaly za „důvěrné“. V dopise uvádí, že ministerstvo školství zastavilo nová jmenování učitelů a otevírání nových oddělení. Nedostatek učitelů byl i na národních školách, kde se tyto otázky řešily slučováním oddělení, čímž se bývalý maximum žaků v oddělení stal minimem. Tím bylo po roce 1932 znemožněno otevíraní také paralelních českých oddělení, a proto bylo nutné postarat se o zachování těch, které už pracovaly. Nebylo to tehdy kvůli nedostatku zdejších učitelů české národnosti, takových tehdy už bylo. Tak například ministerstvo neschválilo žádost učitele Karla Laciny, aby pracoval na české škole ve Velkých Zdencích. Dostal práci na národní škole ve vsi Kindrovo u Kovinu v brodském okresu, pod záminkou nedostatku národních učitelů. V té době se přece podařilo do Velkých Zdenců dostat učitele Čeňka Petra, jako učitele pro plánované druhé paralelní české oddělení. Tehdy se už vědělo, že Slávka Máchová bude na vlastní žádost přeložena na národní školu do Malých Zdenců. Po příchodu Petra do Velkých Zdenců osada nedostala druhé české oddělení, udržela si jen to jedno. Nebýt toho se po odchodu Máchové mohlo stát, že by i Velké Zdence mohly přijít o českou školu.
Z dopisu Československého svazu v Bělehradu se lze dozvědět, že během letních školních prázdnin v roce 1932 měl už dobře rozpracovaný plán pro nastávající školní rok. Na základě informací, které dostával, plánoval jako v šachu, kam by měl přesídlit jednotlivé učitele. Třebas se to všude neuskutečnilo, je možné vyčíst, o kterých učitelích se tehdy jednalo. František Fofoňka se měl podle plánu dostat do Šibovce; pokud by se v Hrubečném Poli a Dežanovci zřídily paralelky, Svaz by tam doporučil Antonína Schejbala a Josefa Kubíčka. První z nich byl v té době v jižním Srbsku (Makedonii) a druhý na slovenské škole v Selenči. K dispozici byl ještě nedosazený učitel Bedřich Pilát, kterého si naplánovali pro eventuálně druhé české oddělení ve vsi Veliko Središte (Banát). Do Mezurače měl jít učitel Miloslav Krejcárek, odborný učitel při měšťanské škole v Dřevohosticích, jelikož je „… vytrvalý, energický, důsledný a přímý učitel, který se v občanském životě účastní života v Sokole, jako vzdělavatel, režisér a dirigent pěveckého kroužku.“ Za správce školy v Bjelovaru, podle dopisu, by MŠNO vyslalo Františka Podlahu, odborného učitele měšťanské školy v Roudnici. Vyzvalo také Matici školskou, aby na druhé učitelské místo v Bjelovaru pozvala Jana Adámka z Bjeliševce a Františka Hlavinku z Mezurače do Osijeku. V dopise také uvádí, že předsednictvo Svazu nevěří, že by jim ministerstvo školství poskytlo ještě jednu učitelskou sílu, aby byl proveden posun s panem Janem Pavlíkem, což žádali z Daruvaru, „… nebo zrušíte druhé oddělení v Hercegovci nebo, po přesazení pana Sosnovce tam, v Daruvaru by byla jistě velká škoda, které by ministerstvo jistě nepřipustilo a ani my sami to nemůžeme žádati…“
Tento „důvěrný dopis“ nám poblíže odhaluje, jak fungovalo tehdejší školství. Je zřejmé, že hlavní slovo mělo tehdejší jugoslávské ministerstvo školství a Československý svaz byl jen zprostředkovatelem mezi ním a československými úřady a českými a slovenskými školskými maticemi na území jihoslovanského státu.
Zatížení v učitelské práci bylo už psáno, je zřejmé, že se často jednalo „o nich bez nich“. O jejich rodinném životě dnes hodně nevíme, asi o tom ani nepsali, tím se nezabývaly dostatečně ani pozdější učitelské generace. To, že si zasloužili více uznání, to dnes snad nikdo nemůže popřít. O „domácích učitelích“ (Burian, Sobotka, Knytl, Máchová…) se částečné psalo; nedávno jsme se v Jednotě dočetli o Karlu Fišerovi, „neznámém“ pedagogovi, třebaže on to nebyl. Něco se napsalo o Vojtovi Režném (učitel, tajemník Svazu, život ukončil v koncentračním táboře). Stejný osud potkal učitele Jaroslava Laušmana, bratra místopředsedy československé vlády Bohumila Laušmana. (Politik Laušman v roce 1948 uprchl z ČSR, ale tajné služby ho lapily a vrátily do vlasti. Dostal dlouholetý trest a v den propuštění ze žaláře v šedesátých letech minulého století „zemřel“). Podobné osudy měli ještě někteří učitelé. Proto se pokusím alespoň uvést jména všech těch učitelů, kteří pracovali na českých školách na území dnešního Chorvatska v období mezi lety 1922 a 1941 s uvedením alespoň jedné školy, kde pracovali. Jména těch, kteří se narodili na území českých zemi, jsou vytisknuta tučnými písmeny. Možná jsem někoho opomněl, ale to se vždy bude moci doplnit.
Adámek, Jan (Tominovec), Beneš, Karel (Končenice); Bělavý, Josef (Lipovlany); Bílek, Ladislav (Daruvar); Brouček, František (Daruvar); Burian, Franta (Daruvar); Čapek, Slavoljub (Končenice); Dobrovolná, Blaženka (Karlovac); Dittrich, Jaroslav (Daruvar); Fišer, Karel (Mezurač, Ludina); Fofoňka, Fráňa (Bjelovar); Grahovcová, Vilma (Daruvar); Greif, Josef (Záhřeb); Grundová, Antonie (Daruvar); Grundová, Eugenie (Končenice, Daruvar); Chalupecká, Slavka (Daruvar); Herot, Karel (Daruvar); Hibner, František (Mezurač, Hercegovec); Hlaváček, Ladislav (Bjelovar, Daruvar); Hlavinka, František (Mezurač); Homolka, Filip (Daruvar); Horáková, Jindra (Kaptol); Hradečná, Běla (Daruvar); Holoubková, Anna (Holubňák); Hozda, Josef (Ludina); Jakubec, Václav (Daruvar); Janata, Ladislav (Ludina); Jeníková, Ludmila (Hercegovec); Kaftan, František (Nove Plavnice, Bjelovar, Daruvar); Kaválková, Vlasta (Hercegovec); Kohout, Josef (kočovný); Kalenská, Lenka (Brestov); Kolejáková-Schejbalová, Ludmila (Bjelovar); Kořínek, František (Zahřeb); Krejcárek, Miloš (Mezurač, Daruvar); Kaválková, Vlasta (Hercegovec); Kulhavá, Fanynka (Dežanovec); Laušman, Jaroslav (Mezurač); Máchova, Slávka (Velké Zdence); Mašík, František (Uljanik); Michalcová, Marie (Daruvar); Mikula, Otakar (Mezurač); Milde, Václav (Holubňák); Moravcová, M. (Daruvar); Nechyba, Miroslav (Velké Zdence); Němec, Vladimír (Brestov); Ondráček, Ladislav (Bjelovar); Ondráčková Jeníková, Ludmila (Bjelovar); Otava, Oldřich (Daruvar); Pavlík, Jan (Mezurač, Končenice, Hercegovec, Ivanovo Selo, Daruvar); Pech, Oldřich (Záhřeb); Petr, Čeněk-Vinca (Velké Zdence); Pilátová, Viktorie (Daruvar); Počinek, Josef (Kaptol); Podlaha, František (Bjelovar, Borovo, Osijek); Polák, Adolf (Záhřeb); Požár, Jindřich (Kaptol); Procházka, Viktor (Ludina); Procházka, Jaroslav (Uljanik);; Režný, Vojta (učitel a tajemník Svazu); Řehák, Karel (Daruvar, Prekopakra); Řeháková, Cecilie (Brestov); Řeháková, Marie (Holubňák); Skála, Josef (Ludina); Sobotka, Otta (Daruvar); Sosnovec, Otakar (Daruvar); Svobodová, Marie (Končenice); Sýkora, Stanislav (Hercegovec); Šimčíková, Marie (Lipovlany); Šťastný, Josef (Mezurač); Štěpánek, Josef (Záhřeb); Tognerová, Jarmila (Daruvar); Švecová, J. M. (Varaždin); Toman, Stanislav (Hercegovec); Václavek, Miroslav (Kaptol); Vaněk, Josef (Daruvar, Hercegovec); Vaněk, Josef narozený v Rášenici (Daruvar); Vargová, Anička (Dežanovec); Vanja, Vladislav (Bjelovar); Votava, Oldřich (Daruvar); Vlastník, Josef (Hercegovec); Wildová, Josefka (Daruvar); Wollmanová, Vlasta (Daruvar).
Tento seznam je uveřejněný s malým zpožděním, jelikož se loňského roku u nás připomínalo 100. výročí otevření první české školy v Daruvaru, byl to školní rok 1922/1923 a lze ho letos považovat za sté výročí prvního českého školního roku na území dnešního Chorvatska. Nevím, zdali bychom se měli spokojit jen s uvedeným textem, nebo bychom se měli zastavit u některého jména a napsat o něm více. To ponechám těm, kteří mají pečovat ocelkovou činnost příslušníků české menšiny v Chorvatsku.           Václav Herout, foto archiv